Jak se stát profesorem? Najděte si obskurní téma

Jeho oborem je matematika. Zajímá ho, jak se chovají kapaliny v porézním prostředí nebo jak matematicky postihnout nestacionární jevy při hydrodynamické kavitaci. Kromě toho je ale Tomáš Fürst vášnivým pozorovatelem a analytikem českého vysokého školství. Coby někdejší student americké střední i vysoké školy přemýšlí nad tím, proč to na českých univerzitách nešlape tak dobře jako na těch amerických a čím se české akademické prostředí odřízlo od okolního světa.

V jaké kondici se vám na podzim po třech semestrech doma vrátili studenti do školy?

Čekal jsem, že lockdown na ně bude mít hodně špatný vliv, ale snášeli to překvapivě dobře. Každého, koho jsem zkoušel, jsem se poctivě vyptával, jaké pro něj byly ty uplynulé měsíce, a překvapivě mnoho studentů se zamyslelo a řeklo mi: Hele, mně to hrozně vyhovovalo. Byl jsem rád, že nemusím nikam chodit, že nemusím s nikým mluvit.

 

Člověk někdy nerad opouští svou komfortní zónu...

Možná, ale vyhovovalo jim i to, že přednášky byly nahrané. Sedli si k nim večer, udělali si kafe, a když něco nechápali, tak si to zastavili a pustili znovu. Řekl bych, že vysokoškoláci to z mého pohledu šílené zavření škol přežili velmi dobře. Co se měli naučit, se naučili.

 

Každá země přistoupila k zavírání škol trochu jinak. U nás byly vysoké školy zavřené tři semestry, například v Anglii ale zavřeli univerzity s vysokoškoláky uvnitř. Čím je daný ten rozdíl?

Je to věc společenské atmosféry. U nás by se dala shrnout slovy: zavřeme školy, protože to je stejně každému úplně jedno. Nikdo to neřekl nahlas, ale všichni si to mysleli.

 

Čím to je?

Čím déle ty systémy pozoruju, tím víc mám dojem, že hlavní rozdíl je v základním nastavení. V Česku je vysokoškolské vzdělání svým způsobem součástí státní správy. Musíte ho přežít, přetrpět, oni vám dají papír, a vy to pak všechno zapomenete a půjdete si hledat práci na ministerstvo. Americká představa je jiná: Běž na dobrou školu, něco se tam nauč, založ firmu a zbohatni jako Bill Gates. Anglosaský svět to vzdělání považuje za skutečnou investici, nikdo by nečekal, že ho někdo bude kvalitně vzdělávat zadarmo, a ty školy podle toho vypadají. Ne všechny, v Americe jsou i mizerné školy, ale když se podíváte na dvacet nejlepších světových univerzit, tak budou až na výjimky všechny americké.

 

 

Problém ve financování

V jednom svém článku jste popsal, že problém s českými vysokými školami je i ve způsobu jejich financování. V tom, k čemu školy motivuje a k čemu je naopak nemotivuje.

Je to takhle: financování českých vysokých škol stojí na čtyřech nohách. Dvě teď pominu, jsou to jednak peníze, které si vyděláme komerční činností, a jednak grantové prostředky. Požádám si o grant, ten dostanu, splním, tečka. Problematické jsou zbylé dvě finanční opory. Paušál, který dostává škola za studenty, a peníze za to, že dělá nějaký výzkum, že plní vědecké časopisy odbornými texty.

 

V čem je problém?

Peníze za studenty jsou, jak jsem říkal, dané paušálem, se kterým nic neuděláte a který vás k ničemu nemotivuje, leda tak k tomu vzít tolik studentů, co loni, a pokud možno se na ně vykašlat. Je jedno, co s těmi lidmi děláte, jestli je něco naučíte, jestli je to baví, jestli je pak někdo zaměstná. Je to jen na vaší dobré vůli, ty peníze jsou pořád stejné. Kdežto ten druhý zdroj peněz, to, že děláme vědu, že plníme excelové tabulky seznamem vědeckých článků, ten byl nastavený motivačně. Čím víc článků vykážete, tím víc peněz dostanete. Tahle nerovnováha v motivaci vytvořila toxickou atmosféru na našich vysokých školách.

 

Takže všichni píší články a nikdo se nezajímá, jak probíhá výuka.

Je to fascinující. Já učím už dvacet let na různých českých vysokých školách, chvíli jsem učil na matfyzu, chvíli na ČVUT, chvíli ve Zlíně, chvíli v Olomouci. Učím hodně, tenhle semestr mám dvacet hodin výuky týdně, a nikdy se nikdo z mých nadřízených, žádný vedoucí katedry, žádný proděkan, žádný děkan, žádný rektor, nikdy se nikdo z nich nepřišel podívat na moji přednášku.

 

A s kým se bavíte o tom, jak přednášky a semináře vést tak, aby byly studentům pokud možno ku prospěchu?

Bavím se o tom s lidmi podobně smýšlejícími. Výuka na českých vysokých školách stojí na podivných lidech, jako jsem já, kteří učí, protože je to baví a spatřují v tom nějaký smysl. V zásadě si šlapu po štěstí, protože kdybych místo dvaceti hodin výuky týdně psal články, které nikdo nečte, tak kde už jsem mohl být? Mě to ale naštěstí moc nebaví, tak raději učím.

 

Cechovní mentalita

K těm článkům ještě. Kolik si tak představovat, že dostane škola za článek?

Naše Přírodovědecká fakulta na Univerzitě Palackého dostává přes čtvrt miliardy ročně za to, že píšeme články. Když napíšete do prestižní publikace, jako je Nature, dostane škola ze státní kasy i pár milionů korun, dnes už to není tak snadno vyčíslitelné, ale zhruba tak to je. Stát měl dobrý úmysl, chtěl motivovat kvalitní výzkum, ale začal tím vytvářet finanční tlak. No a když vytvoříte tak mohutný tlak na straně poptávky, tak ta nabídka se už dostaví. Je jedno, co píšete, jestli je to blbě, nebo ne, když to vykážete do té excelové tabulky, přijdou peníze.

 

Kolik těch článků má skutečnou hodnotu?

To nikdo úplně neví. Určitě je mezi nimi malé, ale málo zmapované množství vysloveně zfalšovaných článků. Většina až velká většina výsledků v některých oborech je takzvaně falešně pozitivní. Někdo zveřejní výzkum, který na první pohled působí dojmem, že se v něm přišlo na lék proti rakovině, jenže když to zkusíte zopakovat – replikovat –, tak vám to nevyjde. Můžete zkoumat, jestli to byl podvod, nebo jestli to ten výzkumný tým zkoušel osmdesátkrát a jednou jim to náhodou vyšlo. Říká se tomu replikační krize a je to obrovská krize v současné vědě a výzkumu. Potíž je totiž v tom, že někde na dně všeho tohohle balastu leží zrnka pravdy, skutečně důležité věci a články, které by vědu posunuly dál, jenže v mnoha disciplínách už bohužel nikdo neví, co to je a kde to hledat. My jsme tu studnu pravdy, kterou bychom měli na univerzitách pěstovat, otrávili bahnem a nikdo už skrze něj nevidí.

 

 

A na vás je tlak, aby se dál publikovalo.

Tlak je v českém akademickém prostředí z mnoha stran a z mnoha důvodů. Jednak kvůli rozpočtu, protože samozřejmě všichni chtějí spoustu peněz, a jednak kvůli byzantskému systému akademických titulů, které my tady ve střední Evropě pěstujeme. Ty dvě věci spolu samozřejmě úzce souvisí, protože tituly, profesury a docentury, si zas rozdáváme za ty publikace. Na akademických titulech je přitom celé prostředí závislé. Chcete-li mít nějaké studium na univerzitě, musíte mít podepsané papíry nějakými profesory, takže každá vysoká škola potřebuje profesory, aby vůbec mohla něco učit, jsou na ně navázané benefity, různé granty atd. Na našich univerzitách navíc pořád ještě platí východoevropský úzus, že manažerskou funkci může zastávat jen docent nebo profesor, což nemá žádný smysl. Tenhle náš systém je z pohledu Západu úplně nesrozumitelný.

 

Jak to?

Američané mají taky profesory, ale tam je ta cedulka nalepená na židli, na které ten člověk sedí, kdežto u nás je na zádech toho člověka. Když přestanete dělat na univerzitě a půjdete do průmyslu, tak už přece nejste profesor. Ten systém titulů má mnoho neblahých důsledků. Například se jím akademické prostředí úplně rozpojuje s praxí.

 

Jak?

Představte si, že by skutečný odborník ze Škodovky nebo třeba z ČEZ chtěl jít učit na vysokou školu. To se běžně děje v Americe a má to obrovský benefit jak pro tu univerzitu, tak pro ten průmysl. U nás se to neděje nikdy. Nebo takhle: já vím o jediném takovém člověku. A víte, proč se to u nás neděje? Protože když budete dvacet let dělat v průmyslu a budete superodborník v nějakém oboru a pak přijdete na vysokou školu, dostanete nástupní plat 17 tisíc hrubého jako odborný asistent. Nemáte profesuru, nemáte docenturu, technicky vzato podle českého zákona nesmíte vůbec učit. Musíte se jít zeptat nějakého profesora, jestli vůbec můžete učit, a ten profesor to bude garantovat a říkat vám, co máte dělat. To je cechovní mentalita. My jsme se tím systémem akademických titulů totálně zabetonovali proti příchodu lidí zvenčí. To je znak kolapsu každého systému. Když něco obkroužíte ostnatým drátem, tak to prostě shnije. A to si u nás nikdo neuvědomuje, takže můžeme dál donekonečna řešit, proč má výzkum a výuka v Americe výsledky a u nás ne.

 

Sto mil v Nevadě

Takže tu vedle sebe žijí dva oddělené světy, které by si mohly navzájem pomoci, ale neprotnou se.

Samozřejmě. My na přírodě přece zkoumáme, jak a proč funguje, abychom na základě toho mohli vymyslet nějaké technologie a inovace. Když to oddělíme, tak průmysl vůbec neví, že my existujeme, je mu to úplně jedno, a my netušíme, že se v tom vnějším světě něco děje. Místo toho si tady každý bádá nad nějakým svým obskurním témátkem, na kterém může co nejrychleji udělat docenturu a profesuru.

 

Na jakých tématech se dá rychle získat profesura?

Potřebujete obskurní téma. Představte si, že jste mladá, jste na přírodovědecké fakultě a řeknete si, že vyřešíte problém turbulence. Problém turbulence je největším problémem aplikované matematiky, přemýšlely o něm tisíce lidí před vámi, typicky chytřejších, než jste vy, a na nic nepřišli, takže jaká je šance, že to vyřešíte? Nula. Takže se vykašlete na turbulenci a začnete studovat ezoterický aspekt čehosi, co vůbec nikoho nezajímá, takže všechno, co o tom napíšete, bude nové. Ráno vstanete, vymyslíte si diferenciální rovnici s patnácti různými členy. A teď postupně v jednom článku dokážete, že má řešení, v druhém, že je jediné, a ve třetím, že je hladké. Nikoho to nezajímá, ale všechno to bude nové, takže to splňuje kritéria vědy a výzkumu. Když napíšete dvacet nových výsledků, které nikoho nezajímají, tak z vás bude docent, dostanete smlouvu na dobu neurčitou a je to.

 

Ideálně by to mělo být jak? Zasednout na tu turbulenci, i když vím, že na nic nového nepřijdu?

Víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým grantovým systémem? Já, když chci grant od Grantové agentury České republiky, tak musím vyplnit asi osmdesát papírů, kam napíšu, co budu zkoumat, jak to budu zkoumat, na co přijdu, co mi vyjde, kde to budu publikovat, kolik článků o tom napíšu, a oni mi na to možná dají peníze. A víte, jak vznikla samořiditelná auta? Grantová agentura amerického ministerstva obrany DARPA vykolíkovala v Nevadě sto mil nějaké trasy a řekla: kdo to první projede autem bez řidiče, dostane milion dolarů. Tečka. Grantové schéma žádné, nikoho nezajímá, jak to uděláte, kdy to uděláte, s kým to uděláte, jestli o tom něco napíšete, s kým budete spolupracovat, kolik profesorů máte v týmu. Toto je cíl: udělejte auto bez řidiče, první z vás dostane milion. DARPA umí vybírat rizikové projekty, často financuje i věci, které dopadnou špatně, ale umí vyhmátnout fakt zajímavé myšlenky, ze kterých třeba nic nebude, ale kdyby bylo, byl by to ohromný průlom.

 

Jak to všechno vnímají čeští studenti? Stěžují si, že naše vysokoškolské prostředí není dostatečně motivující, nebo jsou rádi, že nemají zas až tolik práce?

Hodně velkou roli u nás opravdu hraje fakt, že je vzdělání zadarmo. Studoval jsem na americké Northwestern University. Tam stojí školné na rok 80 tisíc dolarů. No a teď si představte, že zaplatíte dva miliony korun za rok studia, přijdete na první přednášku a tam vejde znuděný stařec a začne na meotaru promítat rukou psané poznámky a monotónním hlasem je číst. Za pět minut stojíte u děkana a budete říkat: tohle za dva miliony? Já chci okamžitě své peníze zpátky. Já neříkám, že je všechno jen o penězích, ale pravda je taková, že když je něco zdarma, tak se čeká, že to nebude stát za nic. Ale proč bych si stěžoval, vždyť je to zadarmo. Školné by vyřešilo spoustu problémů, tu kvalitu by si studenti ohlídali sami. Dříve či později se to tak stejně bude muset udělat. Peníze došly, český stát je zadlužený jako nikdy předtím, nastupuje energetická krize. Dříve či později přijde vláda, které už nikdo nepůjčí. Takže se ten problém vyřeší sám.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama