Noste si vlastní krabičku místo jednorázových, není to bizár, nabádá lidi šéfka Bezobalu

První bezobalová prodejna vznikla v Praze před pěti lety. Dnes je jich v Česku kolem stovky. To dokazuje, že koncept je smysluplný a lidé ho chtějí, i když v menších městech se někdy bohužel neudrží, říká v rozhovoru Veronika Nováčková, šéfka neziskové části Bezobalu. Bát se podle ní zákazníci nemusí ani teď v období koronaviru, protože všechny potraviny mají zakryté, a hygienická pravidla zpřísněná.

Minulý týden jste otevírali v Karlíně v Přístavu Zero waste point. O co jde?

Předávali jsme Přístavu pomyslný glejt, že mohou používat logo Zero waste point. Rok jsme s nimi na tom pracovali. Je to místo bývalého brownfieldu, odkud kluci, kteří Přístav provozují, odvezli dvacet kontejnerů odpadu, místo zvelebili na relaxační, chodí tam třeba maminky s dětmi a zaměstnanci okolních firem, udělali zde bar. Spolupracujeme s nimi a zjistili jsme, že bar mnoho odpadu sice neprodukuje, ale osmdesát procent přináší lidé sami.

 

Jak jste postupovali dál?

Přednášky nám přišly nedostatečné, tak jsme si řekli, že by stálo za to udělat větší kampaň. Kontaktovali jsme firmy, které sídlí v okolí a jejich zaměstnanci do Přístavu chodí v době obědové pauzy. Uspořádali jsme s nimi kulaté stoly, kde jsme probírali, jak mohou zaměstnance vzdělávat a co pro ně udělat, aby využívali vlastní krabičky spíše než jednorázové. S lidmi v Přístavu jsme zase probírali, jak nakládají s odpadem, dělali jsme odpadový audit. Dělali jsme i průzkum mezi lidmi, kteří tam chodí, jak odpad vnímají, jestli jim přijde normální přinést si jednorázovou krabičku. Zjistili jsme, že lidi to vnímají tak na padesát procent, někteří si to vůbec neuvědomují.

 

Co jste vymysleli, aby se situace zlepšila?

S provozovateli Přístavu jsme prošli, co je potřeba upravit, aby vznikalo co nejméně odpadu. Nějaký samozřejmě vzniká, nemohou všechno odebírat ve vratném skle. Ale už teď jsou například všechny točené nápoje jen do vratných kelímků. U kávy shání místo jednorázových papírových kelímků s vrstvou plastu hrnečky, které budou zálohované. Zařídili jsme kompostér, aby tam mohli dávat, co vyprodukují. Nejsou ještě stoprocentně bez odpadu, ale jsou na cestě, na devadesáti procentech. Zároveň jsme na místě odhalili vzdělávací „edupoint“, kde je popsané, co to je Zero waste point, jak by se tam lidé měli chovat a že se od nich očekává, aby sami nenosili zbytečný odpad. Ať si zkusí vzít vlastní krabičku, a ne jednorázovou. I foodtrucky s jídlem, které jsou v Přístavu, jsou vybírány tak, aby jídlo uměly dávat do vlastní krabičky.

 

Naučit zákazníky změnit chování je asi nejobtížnější, že?

Teď to bylo přes covid horší, některé provozovny se bály používat donesené krabičky. Už loni jsme se ale spojili v Karlíně s iniciativou Nosím si svoje. V rámci ní iniciátorka domlouvala s restauracemi v Karlíně, že budou připraveni na to, že lidé přijdou s vlastní krabičkou. Společně jsme udělali i mapu takových provozoven, je k dohledání u nás na webu. Některým lidem to pomáhá, protože mají ostych přijít někam a říci, že chtějí jídlo do krabičky. Když vědí, že nebudou odmítnuti, je to pro ně příjemnější. Měli jsme slogan „Nosit vlastní krabičku není bizár“. Někdo nám totiž v rozhovoru řekl, že nosit si vlastní, to už je bizár, tak jsme to využili.

 

 

 

Zmínila jste, že foodtrucky vybíráte s ohledem na to, aby dávaly jídlo i do vlastních krabiček. Není v těchto případech problém s hygienou? Třeba velké obchody se dávání jídla do vlastních krabiček zpravidla s odkazem na hygienu brání...

Z hygienického hlediska není prodej do vlastních nádob zakázán. Když vám někdo odmítne dát jídlo do vlastní krabičky, tak kvůli vnitřním předpisům té které provozovny. Před koronou už lidé hodně na plasty slyšeli, útočili na obchody a ty byly ochotné pod tlakem věci upravovat. Změna pro ně není nijak veliká, jen musí z hlediska jejich vnitřního systému kontroly rizika třeba jasně stanovit, kde mají místo na krabičku přinesenou zákazníkem a jak s ní budou nakládat. Bojí se, že přinesená krabička může být kontaminovaná a ony se musí chránit, aby se případná kontaminace nepřenesla mezi další potraviny. Pro některé provozovny je tak jednodušší říci rovnou ne, ale legislativa to nezakazuje. Ostatně, to by nefungoval ani koncept našich obchodů, kdy dáváme skoro vše do vlastních nádob.

 

Jak vás ovlivnilo, když do snahy vyhýbat se plastům vlétnul koronavirus?

Měli jsme po celou dobu otevřeno, ale sledovali jsme bedlivě legislativu. Báli jsme se, aby nás nezavřeli jako nějaký ohrožující způsob prodeje. Ale nestalo se. I když pracujeme s otevřenými potravinami, vše je v zakrytých nádobách. Za korony jsme hygienická opatření ještě navýšili. Neustále jsme vše dezinfikovali. Ještě než vláda vyhlásila, že jsou povinné roušky a rukavice, vše u nás bylo. Lidé ale samozřejmě chodili méně, takže se nám tržby hodně snížily.

 

Nezaznamenali jste, že by se zákazníci báli, právě kvůli odkrytým potravinám?

Kdo se bál, ani nepřišel. Přemýšleli jsme o našem konceptu, jak může bezobalový konkurovat balenému, který vypadal, že je hygieničtější. Když jdete do obchodu, saháte na věci, co na ně sahá kdokoli jiný, a to není příjemné. U nás si přinesete vlastní nádobu, nandáte zboží, třeba v rukavicích nebo za použití dezinfekce, a odnesete si svou nádobu.

 

Pokud jde o možné obavy, tak u vás jde spíše o to, že do potravin třeba někdo kýchne...

My jsme sice Bezobalu, ale máme vše zakryté. Mýdla ne, ale to není jídlo. Vše je pod poklopem nebo v násypnících. Volně je jen pečivo, a to jsme začali při pandemii balit do papírových sáčků. Obavy tedy nejsou namístě.

 

Nyní máte tři prodejny, první jste otevřeli před pěti lety. Co se za tu dobu změnilo?

V roce 2015 šlo o první bezobalovou prodejnu v republice. Od té doby jich vzniklo v Česku kolem stovky. To je známka toho, že koncept je smysluplný, lidé ho chtějí. Někdy je ale těžké prodejny udržet v malých městech. My se snažíme šířit nejen prodej bez obalů, ale i udržitelnost ve výběru produktů. Když nemají přímo bio certifikaci, prověřujeme aspoň kvalitu produktů. S tím bohužel souvisí cena. Lidé by chtěli nakupovat bez obalu, ale ideálně nejlevněji jako z klasického obchodního řetězce. Očekávají, že zboží bez obalu bude levnější. Takže v menších městech se bohužel stává, že se tam bezobalový koncept neuživí. Myslím ale, že lidé vnímají rozvoj bezobalového hnutí pozitivně. Není snad člověk, co by neslyšel o plastech v oceánech a jejich hrozbě.

 

Loni proběhl průzkum agentury Gfk na téma, nakolik se lidé vyhýbají plastům. Vědomě tak činí v Česku jen patnáct procent z oslovených, naopak 40 procent tvoří tak zvaní odmítači, co je téma nezajímá. Nežijete jen v takové bublině lidí, co o tom přemýšlí, přičemž většině je to jedno?

To my víme, že jsme v jedné velké bublině, je to krásný život. Právě proto děláme hodně přednášek pro firmy. Zjišťujeme, že lidé toho už spoustu vědí a dělají a přijde jim to normální. Takže myslíme, že už nejde jen o naši bublinu a společnost je docela uvědomělá. Někdy samozřejmě ne, někdy netuší nic. Když třeba chodíme do IT firem, kde pracují samí chlapi a my jim děláme přednášku se snídaní, tak čekají, že dostanou nějaké zrní. My jim pak dáme chleba s máslem, s marmeládou, mléko, vše kvalitní, chlapi sedí, mlaskají a jsou nadšení. To pomáhá prolomit ledy.

 

Nově jste uvedli do provozu obalovou kalkulačku, kdy si zákazníci mohou spočítat, kolik nákupem bez obalu u vás či jinde ušetří odpadu. Jak jste to změřili?

To byla náročná věc. Rok jsme dělali analýzy. Museli jsme se podívat, jaké produkty se prodávají v naší prodejně. Pak jsme chodili do normálních obchodů a dívali se, v jakých baleních se prodávají relativně totožné výrobky, třeba čočka. Obal jsme vzali, zvážili, podívali se, z jakého je materiálu. Dali jsme dohromady tabulku produktů. Vyprodukované obaly jsme pak zprůměrovali v poměru k ceně nákupu, aby se do kalkulačky nemusely zadávat jednotlivé produkty, ale částka, za kterou jste nakoupili. Jedním nákupem se neušetří tolik, jde o gramy, pytlíky váží málo, ale na druhou stranu, když se nákupy načítají, tak už jsou úspory i kilogramy. Jen u nás loni zákazníci ušetřili přes patnáct tun odpadu. Máme tak v ruce jasná čísla.

 

Pak je ale ještě jeden často používaný argument, že mohu nakoupit v plastu, když se pak zrecykluje...

To je nejrozšířenější myšlenka u nás, že jsme nejlepší v Evropě v třídění a tím pádem je používání všech plastů v pohodě. Hodí je do žluté popelnice a vše se zrecykluje. My proto vysvětlujeme, že se zrecykluje jen zhruba polovina, druhá skončí na skládce nebo ve spalovně. Málokdo vidí do fungování odpadového hospodářství, jak se materiály využívají, že něco ani recyklovat nejde, něco se nevyplatí, když to není dobrý kvalitní materiál a je to náročné. Recyklace není zdarma. Většina organizací řeší až to, jak s odpadem nakládat, ale ne to, jak mu předcházet a nevyrábět něco zbytečně.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama