Jste malá zemička, v níž je natěsnán celý příběh 20. století, říká americký režisér

Málokdy se stává, aby se americký historik a filmař zajímal o české dějiny. James D. Le Sueur – šéf historického oddělení University of Lincoln Nebraska – je výjimkou a ve svém cenami ověnčeném dokumentu The Art of Dissent mapuje a rozebírá příběh českých disidentů. „Rok 1989 a pád komunistických režimů napříč Evropou je svým způsobem poslední velký světlý bod, zatím, v amerických dějinách. Byl to kratičký moment, kdy jsme dokázali na chvíli vytvořit svět, po kterém jsme tak strašně toužili,“ říká pro Reportér Premium.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co přivedlo amerického historika a režiséra k zájmu o český disent?

Než jsem se stal šéfem oddělení historie tady na univerzitě, naplno jsem pracoval na tom, abychom mohli uspořádat mezinárodní sympozium k padesátému výročí srpnové okupace Československa (podrobnosti zde). Díky tomu jsem se setkal s Marianou Čapkovou (absolventka nebraské univerzity, dnes pražská zastupitelka za hnutí Praha sobě, pozn. autora), stali jsme se přáteli a ona je dnes producentkou filmu, a tak to vlastně začalo.

 

A jak to sympozium dopadlo?

Bylo to největší setkání k výročí události na světě – větší než cokoliv, co se pořádalo na území bývalého Československa. Víte, už tehdy mě zajímalo myšlení Václava Havla. Rok předtím, než zemřel, jsem s ním chtěl udělat rozhovor pro jiný můj film. Pan prezident souhlasil, ale bohužel už jsem to nestihl... Strašně mě to mrzelo, protože to byl už od mládí jeden z mých hrdinů.

 

Takže vás k disidentům přitáhl Havel?

Přesně tak. Zabývám se evropskou historií, takže jsem docela seznámený jak s historií Československa, tak i Rakouska-Uherska. No a když už jsem byl v Praze kvůli tomu výše zmíněnému sympoziu, tak jsem si jako filmař říkal, že by to po rozhovoru s Marianou vlastně nebyl zase tak špatný nápad. Navíc, jako historik potřebujete pro něco takového archivy, takže jsem se vydal do České televize a žádal o spolupráci, abychom mohli používat jejich archivní materiál pro náš snímek. Trvalo to tři roky, ale nakonec jsme se byli schopni dohodnout na podmínkách spolupráce a dal jsem se dohromady s archivářem Martinem Boudou, který nám nesmírně pomohl.

 

Československá kolonie

Proč je pro někoho v Nebrasce důležitá česká historie?

To je jednoduché. Znatelná část místních má české kořeny, na které je navíc hrdá. Logicky chcete znát historii země, odkud pochází vaše rodina. Často to jsou lidé, jejichž rodiny sem přišly už na konci 19. století. Imigrace je fascinující fenomén, speciálně pokud jste Američan. Moje rodina také pochází z Evropy – matčina strana sem přišla ze Šlesvicka-Holštýnska, otcova zase pochází z pobřežní oblasti Francie, navíc přišli oba do Států ve zhruba stejné době – začátek 20. století. Český příběh je pro Nebrasku strašně důležitý, tvoří kořeny celého státu.

 

 

Takže je to snaha udržet kontakt s domovinou?

Asi ano, ale u běžných lidí to je trochu jiné. Zajímají se o věci, které mě zase tak moc nezajímají. Fascinují je třeba kroje, pivo nebo koláče. Nebudou si ale sami od sebe číst Masaryka nebo Karla Čapka. Já se však jako historik zabývám dějinami idejí, takže mě zajímají spíše intelektuální dějiny České republiky a Československa. Vždyť to je přece rezervoár skvělých intelektuálů pro celou Evropu.

 

Můžete být trochu konkrétnější?

V první řadě mě jako historika zajímá koloniální historie. Proto se zajímám i o historii protikoloniálních hnutí. S tím je neodmyslitelně spojený i zrod národních států, čímž se dostáváme k vzniku Československa po první světové válce. To je část mého výzkumu, zároveň jsem ale kus života prožil v Německu a ve Francii, takže mě zajímá i historie okupací.

 

Jak s Československem souvisí koloniální historie?

Když se podíváte na historii nacistické okupace Československa, tak přeci protektorát byl koloniální okupace. Byli jste německou kolonií. A stejně tak se k vám choval Sovětský svaz – jako ke kolonii. Proto je pro mě český příběh fascinující, kombinuje různé fenomény – nacionalismus, kolonialismus a tak dále – a zároveň se jedná o národ, který pořád pendloval od extrému k extrému, myšleno od svobody k okupaci. To je nesmírně zajímavé a tohle prostředí pak stvořilo strašně moc důležitých autorů – třeba Milana Kunderu, který je tady v USA velice známý a jeho psaní hodně ovlivnila sovětská okupace. Navíc mi během natáčení filmu došlo, jak velký a důležitý je český filmový průmysl – Barrandovské ateliéry během socialismu byly výkladní skříní světové kinematografie. Jste malá zemička, v níž je natěsnán fakticky celý příběh 20. století a obrovský kulturní a intelektuální potenciál.

 

 

Dokážou čeští intelektuálové ještě dnes něco naučit Američany?

Jasně, minimálně jste nás naučili slovo robot! (smích) Nicméně vážně: V mé generaci dozrával a udělal na nás dojem český příběh roku 1989 také kvůli tomu, že jsme tehdy ještě byli coby USA považováni za „good guy“. Havel a další se sem přijeli od nás učit, poděkovat nám za naši roli během studené války. V té době jsme reprezentovali ideál, který je dnes neodvratně pryč. Bylo to něco, co bylo důležité pro zbytek světa; konkrétně náš závazek šířit demokracii a lidská práva – tedy pokud se nebavíme o Jižní Americe! (smích) A rok 1989 a pád komunistických režimů napříč Evropou je svým způsobem zatím poslední velký světlý bod v amerických dějinách. Byl to kratičký moment, kdy jsme dokázali na chvíli vytvořit svět, po kterém jsme tak strašně moc toužili.

 

A proč to byl jen krátký moment?

Přišlo 11. září a idea Ameriky se začala měnit, především kvůli chybám, jakou byla například válka v Iráku a další přešlapy, které padají především na hlavu George Bushe mladšího. Ale rok 1989 je nádherný moment, nenásilná revoluce svržení jednoho z nejodpornějších režimů v dějinách. To už nám nikdo neodpáře, to je ideál, se kterým se ještě dnes dokážou Američané identifikovat, stejně jako s umělci, herci a dalšími disidenty, kteří ho pomohli stvořit.

 

Snad Plastici zahrají

Během natáčení se vám povedlo sesbírat interview s několika prominentními postavami československého disentu. Jak se tvářily, když slyšely, že máte zájem je vyzpovídat?

Záleží jak kdo. Někteří byli od začátku ochotní ke spolupráci – třeba Michael Žantovský, který napsal nejlepší životopis Havla vůbec. Mnozí ale nechápali, co bude na našem snímku originální. Dalo by se i říct, že nás všichni podceňovali. Jenže my jsme dokázali v archivu ČT vyhrabat věci, o kterých ani na Kavčích Horách neměli tušení, že vůbec existují. Třeba Martu Kubišovou od začátku náš projekt zaujal. Na ní je zajímavé, že zatímco v Čechách je slavná, tady v USA ji nikdo nezná. A přitom, pokud by nedošlo k srpnové invazi, jistě by byla i tady hvězdou. Byla sexy, charismatická, extrémně talentovaná zpěvačka, kterou zničil na vrcholu kariéry komunistický režim.

 

A kapela Plastic People of the Universe?

Ty jsem znal už předtím. Kupodivu i jejich muziku. Plastici jsou strašně zajímaví, protože jsou důležití pro příběh Václava Havla. Přesně v momentě, kdy se jejich cesty střetnou a kapela je perzekvovaná komunistickým režimem, se Havel stává mnohem víc veřejným intelektuálem než divadelníkem. Plastici a jejich role v disentu ho k tomu donutí. A zároveň, když je začne bránit, režim se na něj zaměří a začne mu znepříjemňovat život. Je skvělé, že ještě pořád hrají, těším se, že až bude po pandemii premiéra našeho filmu v Čechách, tak nám tam snad budou moci zahrát!

 

Co konkrétně vás na českých disidentech fascinuje?

Ta variabilita, různorodost. Každý z nich je jiný, mají jiné politické názory, úplně jiný životní příběh, ale i to, jak hovoří o okupaci Československa, normalizaci a pak revoluci. Jejich vyprávění jsou pokaždé natolik rozdílná, až vás skoro překvapí, že jsou to krajané, kteří prožívali stejné dějiny. Ale z toho všeho opravdu vyčnívá Václav Havel, který je podle mě jedním z nejdůležitějších evropských intelektuálů 20. století, bohužel tady v Americe ho podceňujeme. Když čtete třeba jeho esej, otevřený dopis Gustávu Husákovi, tak to je tak brilantní text, že dnes by ho nikdo z amerických myslitelů napsat nedokázal.

 

Proč by si měli Češi váš film pustit? Proč by je měl zajímat?

Je to první snímek, který ukazuje některé dosud nepublikované archivní materiály. Když dokážete vytáhnout na světlo půl století staré záběry, je to malý zázrak. Kupříkladu barevné záběry okupace, které našel Martin Bouda rok předtím v archivu ČT. Nebo věděl jste, že dva dny před 21. srpnem Shirley Bassey zpívala před hotelem v Praze titulní píseň k bondovce Goldfinger? Asi těžko... Mluvil jsem s ní a na závěr své bohaté kariéry chce znovu v Praze Goldfinger zazpívat, to je třeba jeden z příběhů, který náš film píše. Stejně jako se málo ví, že v Praze byl spisovatel Graham Greene v roce 1969, doslova měsíc poté, co se na protest proti Sovětům upálil Jan Palach, protože ho vaše země fascinovala!

 

Ve filmu také tvrdíte, že Havel viděl Slovensko jako českou kolonii a celou problematiku slovenského nacionalismu po sametové revoluci vnímal postkoloniální optikou...

To je úplně jasné! V Havlových textech najdete spoustu míst, kdy zmiňuje, že kolonialismus je důležitý pro dějiny 20. století. Mimochodem, proto moc nemusím Dubčeka, který až ve svých memoárech později uzná, že se mýlil, že byl až moc velký rusofil a neviděl, že Československo je pro Sověty fakticky kolonií... Víte, co mi ještě přišlo zajímavé?

 

Povídejte.

Souboj mezi Václavem Havlem a Klausem. Klaus je chytřejší než Havel, když jde o politiku. Věděl, jak vytvořit stranu. Havel strany nenáviděl, protože nenáviděl komunistickou stranu. Takže stranám jednoduše nevěřil, protože politické strany ze své podstaty podle něj můžou být zkorumpované a posedlé mocí – splynou se státem a rozloží ho zevnitř. Jenže, a to Havel nechápal, potřebujete politickou stranu, abyste mohli v „nové době“ prosadit svoje ideály. Klaus to věděl moc dobře, takže ODS použil pro implementaci ekonomických myšlenek Chicagské školy, ať už si o nich myslíte, co chcete, velice efektivním způsobem. Jenže zároveň Klaus se snaží upozadit diskurz intelektualismu, který byl tak prominentní během revolučních dnů, ostatně se o tom pohádal s Timothy Gartonem Ashem, což ukazujeme ve filmu...

 

Kdy se dostanou k vašemu filmu čeští diváci?

Premiéra na ČT by měla být příští rok v prosinci na 10. výročí smrti Václava Havla. Přáli jsme si ji udělat už tenhle prosinec, ale koronavirus nám překazil plány, takže ten rok navíc využijeme na objíždění festivalů, kde jsme zatím byli velice úspěšní. Navíc to je něco jako kvalifikační kolo na Oscary, kam bychom rádi získali nominaci, i když to je možná až moc ambiciózní cíl.

 

Autor je publicista, nyní na studijním pobytu v americké Nebrasce.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama