Snažím se profotit k absolutní svobodě, říká Matěj Dereck Hard

Pracovitý, cílevědomý, sebevědomý – a úspěšný. Čerstvě sedmatřicetiletý pražský fotograf Matěj Dereck Hard v rozhovoru vypráví o tom, jak vyfotil sto sedmdesát osobností v prostředí jejich bytu, o vlastní knižní fotografické pohádce jménem ZUličníci i o životě s ruskou manželkou. Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Doopravdy se jmenuješ Hard?

Už léta to mám v občance.


Jako dítě jsi měl příjmení jiné?

Měl, ale v době dospívání přišly nějaké ty spory s tátou, a protože jsem fotky podepisoval jako Dereck Hard, nakonec mi přišlo jako dobrý nápad vzít si tohle své původně rapové jméno i oficiálně.


Šlo to snadno?

Jasně, prostě zaplatíš tisíc korun. Kdyby ses jmenoval třeba Pindík, máš to dokonce zdarma, je tam jediná podmínka: tebou vybrané příjmení už někdo na světě doložitelně musí mít.

 

 

Původně jsi tedy rapoval?

Snažil jsem se. V dětství jsem jako spousta vrstevníků prožil rapové opojení, poslouchal Public Enemy nebo Chaozz, k tomu jezdil na skejtu, na BMX dělal disciplínu flatland, což je taková akrobacie… Hodně jsme kamarádili se spolužákem Jakubem Janečkem, který v rapu dodnes funguje jako Smack One, občas jsem se vedle něj mikrofonu chopil, ale nakonec se zamiloval do fotografie, a člověk má sedět zadkem na jedné židli.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

 


Okouzlení fotografií nastalo kdy?

Vidím to přesně: je mi šest, u babičky v benešovském paneláku koukám na dokument o fotografech, a protože mám období lásky k filmu Indiana Jones, říkám si: To je tak dobrodružný povolání! Vždyť fotografové jsou jako kovbojové, jen na nich místo koltů visí foťáky!

 

Tím pádem fotíš už třicet let?

V raném dětství šlo o první pokusy. Rozjelo se to až v době, kdy jsem studoval vyšší odbornou školu publicistickou, kde mě nebavilo nic kromě předmětu digitální fotografie. V devatenácti jsem se na školu vykašlal a začal pracovat ve fotolabu, který byl tak malý, že jsem se tam po měsíci stal vedoucím. Moc lidí k nám nechodilo, tak jsem četl knížky o historii fotografie, přihlásil se na opavský Institut tvůrčí fotografie a tam mi definitivně došlo, že chci být uměleckým fotografem.


S jakými fotkami ses tam hlásil?

Do té doby jsem fotil vlastně jenom BMX, o kterém jsem vydával onlajnový časopis. Už tehdy jsem si všechno hodně svítil a všude s sebou tahal blesky, což dělám dodnes. A díky tomu, že jde o rychlý sport, jsem se brzy solidně naučil řemeslo.


Nejhezčí bydlení má Karel

Když sleduju tvoje fotky, většinou jde o pečlivě zinscenované, nasvícené příběhy. Tak to chceš?
Jo, takhle to mám rád. A takové jsou třeba i moje pohádkové fotografické knížky, které se jmenují ZUličníci.

 

Letošní druhý díl je příběhem zvířecí rodinky, která v lese narazí na lidi devastující přírodu – záškodníky ti zahráli Adam Mišík s raperkou Sharlotou. Kam na tahle témata chodíš?

Za prvé mě ovlivnilo, že jsem maturoval na ekologickém gymnáziu. Od té doby trápím své okolí například tím, že je potřeba třídit odpad, ale na druhou stranu mám v garáži uřvané benzinové auto, a podobné nedostatky se asi snažím kompenzovat projekty tohoto typu. Loni jsem ve spolupráci s Odborem ochrany prostředí na pražském magistrátu nafotil sérii „Ne! v přírodě“, což byly až teatrální fotky s osobnostmi typu Dagmar Havlové, Jirky Korna, Bena Cristovaa nebo mého nejlepšího kamaráda Davida Krause. I ti na fotkách demonstrovali, jak se v přírodě nechovat, ale pak jsme si řekli, že bychom to nějakou inteligentní a zábavnou formou měli dostat i do dětí.

 

Odkud znáš desítky populárních osobností, které ti na fotkách pravidelně pózují?

Většinou jsme se skamarádili při práci. Dlouho jsem třeba fotil sérii Livi’n, která mimochodem roku 2017 vyhrála Grant Prahy na Czech Press Photo, a díky tomu navštívil skoro dvě stě lidí v jejich domovech, protože o styl bydlení mi v první řadě šlo.


Kdo ze známých Čechů, které jsi mohl navštívit, má podle tebe nejhezčí bydlení?

Hudebník Karel Havlíček, který pendluje mezi Kalifornií a Prahou, má fenomenální loft v Karlíně. Takové newyorsky působící holé cihlové stěny, do toho industriální prvky, vkusné designové kousky nábytku… Nádhera.

 


Fotil jsi i byty, které se ti na první dobrou nelíbily?

Nakonec jsem kouzlo objevil všude, ale fotil jsem třeba komunální byt v Petrohradě, kde to bylo zvláštně dekadentní, zdánlivě snad až špinavé. Nicméně nakonec se mi tam fotilo snad nejlíp.


Co jsi dělal v Petrohradě?

Jedinkrát v životě jsem si vyrazil do Ruska na dovolenou.

 

Povedla se?

Úplně nadšenej jsem nebyl, vejdeš do restaurace, která se podobá pražské, i jídlo vypadá lákavě, ale oproti Praze chutná tak na dvacet procent, i obsluha se chová mnohem hůř, a tak dále. Ale zrovna v tom bytě mi bylo dobře, protože tam žili dva kamarádi mojí ženy, původem Rusky. Respektive jenom v jednom pokoji – v dalších bydlely jiné rodiny.


Jak jsi svou ženu poznal?

Přes Instagram. Kamarád Jirka Marshall měl módní značku oblečení Marshall Apparel, já jednou v kocovině koukal, jestli nevyjde nová kolekce, a všiml si, že to oblečení nosí překrásná, v Praze žijící cizinka. Hned jsem jí trapně napsal, že by se mi hodila na nějaký projekt, aniž bych tušil na jaký, ale ona mi skutečně brzy do jednoho zapadla.

 

Do jakého?

Do projektu Matka mého dítěte. Jsem typ, co chce všechno dělat stoprocentně, ve výsledku se sebou málokdy bývám spokojený, ale v jednom případě nekonečnou spokojenost cítím – naši tříletou dceru jsem udělal krásně.

 

Jak prožíváš válku na Ukrajině?

Vzpomínám, jak mi to v únoru rvalo srdce. Hned jsem se chystal s foťákem do Kyjeva, jenže jsem zjistil, že mám propadlý pas, tak jsme aspoň narvali dodávku humanitární pomocí a vyrazili přes Rumunsko a Moldávie na ukrajinskou hranici. V Rumunsku mě teda trochu překvapilo, že je součástí Evropské unie, smečky divokých psů a koňské povozy jsem na silnici nečekal, ale pomoc jsme předali a aspoň pár uprchlíků odvezli do bezpečí.

 

Jak současnou situaci vnímají blízcí příbuzní tvé ženy, kteří zůstali Rusku?

Všichni jsou protiputinovští, což je dobře, protože já bych snad asi nedokázal žít s člověkem, který má v rodině dementy. Moje žena je v naprostém klidu, a proto mě mrzí, co občas zažíváme. Z našeho okolí sem tam cítím despekt k tomu, že je původem Ruska, byly i tlaky na to, abych se s ní raději rozešel, ale pardon: mám ji rád.

 

Pořídil sis už bydlení, kterým by ses hrdě chlubil fotografům?

Ještě ne, ale jednou pořádnej, velkej a pěknej barák mít budeme, pracuju na tom. Nápadů a projektů mám mraky, možná kvůli tomu působím až roztěkaně, ale jestli něco dokážu, tak zakousnout se a držet, dokud nejsem ve vytyčeném cíli.

 

A tím je ten nádherný dům?

To je cíl dílčí. Tím hlavním je dosažení absolutní svobody.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement