Těším se, až zase bude možné tančit se seniory, říká taneční terapeut

Od dětství se rád předváděl, hrál divadlo dětem a bavil historkami dospělé. Kroky Petra Velety nejprve směřovaly na taneční konzervatoř, pak na jeviště několika divadel. Po ukončení aktivní taneční kariéry ale s pohybem neskončil, stal se z něj taneční terapeut, který pomáhá seniorům i osobám s fyzickým a psychickým postižením. „Je skvělé, že mohu seniory do mého tanečního představení doslova vtáhnout, což v divadle nešlo. Vidím, jak se usmívají. Mě ta moje další kariéra baví. Někdy je to dokonce zábavnější než to, co jsem prožíval v divadle, “ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak náročné je pro vás nynější období, kdy jsou zavřená divadla a ani nemůžete pracovat jako taneční terapeut?

Toto období je pro mne velice těžké. Celý svůj život jsem zasvětil aktivní a tvůrčí práci pro divadlo a pro diváky. Také více než dvacet let pracuji se seniory a zdravotně postiženými lidmi. V roce 2019 jsem vedle působení v Národním divadle zažil 150 setkání se seniory po celé republice. Vždycky to bylo báječné, zábavné, inspirující a dobíjelo mi to baterky. Teď sedím doma, kromě úklidu bytu nemám žádnou smysluplnou aktivitu a nejsem v žádném kontaktu s dalšími lidmi. Moc mi to „dřív“ chybí a vytrácí se můj smysl života.

 

Chybí vám pohyb?

Jsem tanečník a pohyb je můj život. Každý tanečník, který netrénuje, nezkouší a nemá možnost na jevišti divákům předávat své prožitky, emoce, lásku a radost, stagnuje. Svaly atrofují a v duši začíná být prázdno. Já si doma cvičím, ale je to nic oproti výkonům, které jsem podával kdysi nebo i se seniory.

 

Co vás na vaší práci baví?

Nejvíc mě baví, když mohu být v kontaktu s lidmi. Od malička jsem byl v dobrém slova smyslu exhibicionista. Při jakékoli příležitosti jsem se snažil bavit lidi. U babičky na dvoře jsme měli klepadlo, přes to jsem přehodil deku, děti z vesnice si sedly na špalky, já jsem se převlékal do různých kostýmů a hrál jim divadlo. Přes dvůr byla hospoda, kde byla moje další scéna. Strejcům v hospodě jsem vyprávěl všelijaké humorné věci, které jsem třeba viděl v televizi nebo slyšel na gramofonových deskách. Po konzervatoři jsem prožil mnoho let jako profesionální tanečník a choreograf v divadle a to pro mě byla také úžasná zábava. Prostě jsem bavil lidi okolo sebe, oni se smáli, tleskali a... najednou to není.

 

Kankán i rokenrol

A co práce se seniory?

S nimi to bylo podobné. Přijel jsem do domova seniorů, přivedli tam třeba čtyřicet seniorů, kteří si sedli do kroužku, koukali a čekali, co se bude dít. Já jsem jim řekl: „Dobrý den, já jsem si s vámi přišel zatančit.“ A teď si představte tu situaci, byli tam osmdesátileté dámy a pánové, spousta jich byla na vozíčku nebo s chodítky a říkali mi: „To nejde. To nemůžeme.“ A já jsem jim odpověděl: „Počkejte, všechno jde a vždy můžeme. Jen musím vymyslet, jak to udělat, abychom to společně zvládli.“ A vždy se nám to podařilo. Během deseti minut jsem si těch čtyřicet lidí získal a prožili jsme spoustu zábavy a pohybu a na konci jsme si zatančili kankán nebo i rokenrol. Všichni zvedali nohy, ruce, tleskali, radovali se a smáli.

 

 

Kdy jste se vlastně stal tanečním terapeutem? Co vás k tomu přivedlo?

Můj nevlastní otec, úžasný varhaník pan profesor Milan Šlechta onemocněl Alzheimerovou chorobou a v poslední fázi nemoci byl v Gerontologickém centru u paní primářky Ivy Holmerové. Tam také zemřel. V této nemocnici se o něj vynikajícím způsobem postarali a já jsem se tehdy, bylo to před více než dvaceti lety, paní primářky ptal, jak bych se jim mohl odvděčit. Že bych mohl třeba rovnat šanony nebo něco podobného. Ona tehdy řekla: „Co umíte?“ A já jsem odpověděl: „Umím tancovat.“ A ona na to: „Tak to zkuste s našimi seniory.“

 

A co vy?

Já jsem si to nejdříve vůbec neuměl představit. Byl jsem se tam podívat v denním stacionáři na seniory, kteří měli Alzheimerovu chorobu, a oni tam většinou zamlkle seděli, někteří se usmívali, jiní ale ne, chodili s chodítkem či s doprovodem a já jsem byl z divadla zvyklý na to, že tančit a pohybovat se může jen mladý člověk. Byla to taková profesionální deformace. Tak jsem šel znovu za paní primářkou a říkal jí: „Víte, to nejde.“ A ona na to: „Tak to zkuste.“ A dodnes všude říkám, že jsem jí za tato slova nesmírně vděčný...

 

Takže jste to zkusil...

Přišel jsem do denního stacionáře, posadil jsem si seniory okolo sebe do malého kroužku, aby na mě viděli, a pustil jsem hudbu. Protože jsem si říkal, že budu pracovat se seniory, tak jsem s sebou vzal hlavně starší hudbu, valčíky, polky, tango či foxtrot. A nejprve, což dělám velmi rád, jsem ke každému přišel, podíval jsem se mu do očí, usmál jsem se a podali jsme si ruce. To je takové zvláštní kouzlo. Moje maminka vždycky říká: „Ty si ty lidi začaruješ.“ Ale já si je nezačaruju, jen se s nimi seznámím, sednu si mezi ně, pustím hudbu a říkám: Dobrý den, tak pojďte se nadechnout a vydechnout. A oni to začnou dělat. Dále pomaličku zvedneme jednu ruku, říkám a oni to udělají nebo se alespoň pokusí. Pak druhou ruku. Pak rozhýbou ramena, hlavu a krk a dělají jednoduché cviky do hudby a už tato rozcvička je vlastně tanec.

 

Budeme se houpat

A co se dělo poté?

Po rozcvičce jsem vstal a vyzval nějakou dámu do tance. A téměř vždy jsem slyšel: „To nejde. Já nemůžu chodit.“ Tak jí říkám: To nevadí, budeme se houpat. Vzal jsem ji za ruce, dal jsem jí oporu, postavil jsem ji a začali jsme se houpat do rytmu valčíku. Pevně jsem ji držel, aby nemohla upadnout, a najednou jsme byli v půlce „sálu“ a já jí říkám: „Vy báječně tančíte.“ A ona se koukla okolo a řekla: „No jo. Ale víte co, to když jsem byla mladá...“ A to je další důležitý moment, na který jsem přišel až později, když jsem o tom hovořil s různými odborníky. Že existují reminiscence, tedy vzpomínky na dobu minulou. Pomocí hudby, jednoduchého pohybu a příjemné atmosféry je možné seniory „vrátit“ třeba o padesát let zpátky. To je úžasné zejména u seniorů s demencí, protože ti se mi najednou otevřeli, začali si povídat, pohybovat se, vzpomínat na mládí a najednou z nich byli úplně jiní lidé. Toto dokáže taneční terapie. Další důležité aspekty taneční terapie jsou prožitky, emoce a zábava.

 

Nedávno lidi po celém světě dojalo video, které ukázalo, jakou moc může hudba mít. Bylo na něm vidět, jak stařičká balerína s Alzheimerovou chorobou začala při poslechu hudby Camilla Saint-Saënse „Umírající labuť“ znovu tančit. Stává se, že hudba opravdu tohle dokáže?

To video jsem viděl a hned jsem tomu rozuměl. Několikrát jsem zažil něco podobného. Melodie a rytmus hudby vyvolávají v lidech emoce a často vzpomínky na věci, které při této hudbě zažili. Emoční paměť zůstává velmi dlouho zachovaná. I u seniorů postižených demencí, kteří zejména momentální paměť ztrácí. Stařičká balerína určitě v mládí „Umírající labuť“ tančila. Jakmile ve sluchátkách slyšela hudbu, na choreografii a prožitky s ní spojené si vzpomněla a znovu tančila. Bylo to nádherné.

 

Kdy jste začal s tancem vy? A proč zrovna tanec?

Jak jsem říkal na začátku, vždycky jsem se rád předváděl a měl jsem rád, když se lidé smáli a tleskali mi. Když jsem začal chodit do školy v Praze, tak mě maminka, protože viděla, že jsem takový šašek, zapsala do hodin rytmiky u paní profesorky Jeřábkové. Chodil jsem tam jednou týdně a učili jsme se tam různě poskakovat, otáčet, chodit a tancovat na hudbu a mě to nesmírně bavilo. A pak tam byl jeden báječný moment, na který nikdy nezapomenu.

 

 

Jaký?

Rád jsem se díval na televizi a hlavně na pohádky, které uváděla Štěpánka Haničincová. Poprosil jsem maminku, aby Štěpánce za mě napsala dopis, že velmi rád recituji, pohybuju se a tančím a že bych chtěl jít vystupovat do televize. Maminka dopis napsala a Štěpánka mi odpověděla. Ten dopis mám ještě schovaný. Napsala v něm, že ji těší, že rád tancuju, a že jakmile bude nějaká příležitost, tak mě do televize pozve. Takže jsem čekal. Paní profesorka Jeřábková nám pak jednou řekla, že nacvičíme tanec a půjdeme ho natáčet do televize. To byla pro mě obrovská motivace. Když jsme do televize přišli, pořad uváděla právě Štěpánka Haničincová. Já jsem tehdy tančil jen pro ni a byl to pro mě úžasný zážitek. Později jsem chodil krátkou dobu ještě do baletu a pak na taneční konzervatoř.

 

Tancoval jsem všude možně

Na jaké představení nebo roli ve své kariéře nejraději vzpomínáte?

Toho bylo tolik. Já jsem měl rád úplně všechno. Tancoval jsem všude možně, byl jsem i rok v Anglii na škole moderního tance hned po konzervatoři. Pak jsem tancoval v olomouckém divadle, poté v Národním divadle v Bratislavě. Přitom jsem tancoval se zpěvačkou Janou Kociánovou a připravoval jsem choreografie pro slovenské zpěváky pop-music. Když jsem odešel z Bratislavy, tančil jsem v Karlínském divadle v Praze a v Alhambra revue. Později jsem se vrátil do Olomouce jako šéf baletu a choreograf. Takže pohyb a tanec mě provázely celý můj život. A co bylo nejlepší? Já nevím. Ale mohu říct: Jsem šťastný, protože jsem celý život dělal mého koníčka.

 

Takže s aktivní taneční kariérou jste skončil v Olomouci?

Do Olomouce jsem se vrátil jako šéf baletu a choreograf v osmdesátých letech. Byl jsem starší a měl jsem spoustu jiných povinností. Přestal jsem trénovat a věnoval jsem se choreografii. Neztratil jsem tak kontakt s jevištěm a s diváky. To je něco, co prožívám dodnes v mé „druhé taneční kariéře“ u seniorů. Dělám totéž, co jsem dělal dříve – postavím se před skupinu lidí a něco jim předvádím. Je skvělé, že mohu seniory do mého tanečního představení doslova vtáhnout, což v divadle nešlo. Okamžitě dostávám zpětnou vazbu. Vidím, jak se usmívají. Mě ta moje další kariéra baví. Někdy je to dokonce zábavnější než to, co jsem prožíval v divadle.

 

Na co se nejvíc těšíte, až se současná situace okolo pandemie koronaviru začne lepšit?

Těším se na to, až se budu moct vrátit k normálnímu životu a znovu se potkávat s lidmi a rozdávat jim radost, kterou v sobě mám. A navíc mám obrovský dluh, protože v rámci projektu Ježíškova vnoučata od Českého rozhlasu si mě vyžádali senioři z různých domovů seniorů a já jsem se k nim ještě nedostal. Takže mám dvanáct zařízení a rovněž dárců, kteří to zařídili, kterým to dlužím. A já mám hrozně nerad dluhy. Takže se nesmírně těším na to, až budu moct tyto dluhy splatit a budu moct zase pokračovat ve své práci.

Autorka je redaktorkou ČTK

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama