Za hranicemi nás vítali, u nás jsme byli černé ovce, říká zdravotní sestra, pendlerka

Petra Kopecká jezdí každý den do Německa starat se o vážně nemocné pacienty. Jezdila i v době koronakrize. Nejprve se jí dokonce posmívali za to, že nosí roušku, a u zaměstnavatele si musela prosadit, aby ji k pacientům vůbec nosit směla. U nás se na ni zase dívali skrz prsty, že si jezdí vydělávat a může do Česka přivézt nebezpečný vir zpoza hranic. Platila pro ni totiž výjimka určená zdravotníkům, a v práci tak nezameškala jediný den. I když ji to, co viděla a prožila, několikrát rozplakalo, věří, že se na všechno zase hodně rychle zapomene.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Máte tři děti. Neměla jste chuť zavřít se doma a nevycházet místo toho, abyste jezdila do jiného státu starat se o nemocné?

To bylo první, co mě napadlo. Zavřít se doma a nikam nechodit. Ochránit svoje děti. Nedopustit, aby se jim cokoli stalo, nebo snad abych já je ohrozila. Z médií, která stále popisovala ten černý italský scénář, jsem získala pocit, že každý, kdo se nakazí, okamžitě zemře. Tehdy jsme si doma sedli a díky mému muži, který se na vše díval trochu střízlivěji a pozitivněji, jsme tuhle fázi rychle překonali.

 

Takže bylo rychle jasno, že budete jezdit dál?

Z mé strany ano, a tak když přišla první informace, že se zavírají hranice a dva měsíce neuvidím své pacienty, že se najednou oddělíme, tak jsem to obrečela. Pak pendlerům umožnili, že mohou pracovat tři týdny v kuse v zahraničí s následnou dvoutýdenní karanténou. Tehdy mi moji šéfové volali, jestli bych do toho šla. To však nepřicházelo v úvahu, v době krize musí být máma s dětmi. Později přišlo rozhodnutí, že záchranné a zdravotnické složky mohou jezdit přes hranice neomezeně. Jen za cenu nesmírného papírování, které pro nás naše vedení podstupovalo. V naší firmě je z pětadvaceti zdravotních sester pět Češek a za to papírovací martyrium jsme se vedení složily na velkou kytku. Připadaly jsme si, že jsme jim na obtíž, i když oni to tak nebrali. Jezdit jsme tedy mohly, nicméně doma jsme nesměly nikam jinam chodit, stýkat se s širší rodinou, s nikým, ani nakoupit.

 

 

Měla jste strach?

První týden dva ano. Z nenadání začaly platit všechny ty zákazy, ale po pár dnech to přešlo. Říkala jsem si, že vlastně jedu na výlet, užívala si prázdné silnice. Práce mě baví a naplňuje, tak jsem si stres nepřipouštěla. Naopak jsem cítila, že musím psychicky podpořit pacienty, kteří byli často opravdu na dně. V televizi i v rádiu se neustále omílalo, kolik lidí zemřelo, kolik se nakazilo. Někteří pacienti mě vítali slovy „Tak kolik je to dnes?“. Bylo by lepší, kdyby se nezveřejňovala celková čísla, ale jen počty případů s vážným průběhem. To by bylo férovější. Ty nové tisíce nakažených pacienty vždy rozhodily.

 

Kdo jsou vaši klienti?

Kdokoliv, kdo má problém, který potřebuje lékařskou pomoc, ale nechce či nemůže ležet v nemocnici. Jezdíme například píchat inzulin pacientům s cukrovkou, injekce na ředění krve těm, kteří si je nezvládnou sami aplikovat, či měnit vývody pacientům se stomií. Staráme se o lidi s hlubokou žilní trombózou nebo bércovými vředy. Nebo i dáváme léky starým lidem s demencí, kteří si je sami nezvládnou vzít. Tím, že mohou být doma, šetří i zdravotní systém. Většina našich pacientů jsou starší lidé, jedné naší klientce je 99 let. Mladší jsou pak onkologičtí pacienti, kteří jsou už v těch nejtěžších fázích doma a je nutné jim vyladit dávky analgetik, aby neměli bolesti. Těch však nebývá mnoho.

 

Začaly jsme nosit roušky a nikdo to nechápal

Byl rozdíl v přístupu k ochranným prostředkům v Česku a v Německu?

Byl, především v prvních dvou týdnech. Zatímco u nás se už čtrnáct dní musely nosit roušky povinně, v Německu stále Institut Roberta Kocha i Světová zdravotnická organizace (WHO) říkaly, že roušky nejenže nejsou důležité, ale že ani nepomáhají. Že mají lidé dodržovat odstup a mýt si ruce. My Češky jsme je začaly nosit automaticky, ale nikdo to nechápal. Zažily jsme různé úšklebky a posměšky, že šíříme paniku. Dokonce i ze strany některých nadřízených.

 

Takže oni chtěli, abyste chodili bez ochrany i k pacientům, kteří byli vážně nemocní?

K nošení roušek nebyl ze strany úřadů vydán žádný pokyn, tak se chodilo bez nich. My Češky jsme je tedy nosily, bylo nám divné vyjít ven bez nich. Tehdy jsme žádaly zaměstnavatele, aby nám to povolil, a vysvětlovaly, že to možná není stoprocentní ochrana, ale i kdyby byla jen padesátiprocentní, tak to za to stojí, že se pak i pacienti cítí více v bezpečí.

 

A čím argumentovali oni?

Právě tím, že jim WHO i Institut Roberta Kocha říkaly, že nemají stoprocentní účinnost, že roušku doporučovaly jen v případě, že jste sami nemocní, že by to i proto mohlo způsobit nedorozumění. Že takovými opatřeními pacienty spíše vyděsíme. Také tím, že roušek nebylo dost, abychom si mohly několikrát za směnu vzít čistou a střídat je po každém pacientovi, aby to mělo smysl. Bylo to pro nás nepříjemné, ale nevyčítám jim to. Zatímco u nás se mluvilo stále o tom, jak jsou roušky důležité, oni slýchávali z médií pravidelně opak. Postupně se k nám však přidávaly i další kolegyně, které se přikláněly na naši stranu, že by se také cítily bezpečněji, kdyby je mohly nosit.

 

Lidé řešili, jak jsou pendleři hrozní

Jak to dopadlo?

Nás je nechali nosit a asi do týdne přišel pokyn, že je musíme nosit všichni. Také mi tehdy šéfová napsala SMS, která mě moc potěšila. Psala, že mi děkuje za má kritická slova, za to, že jsem se v důležité chvíli nebála ozvat. Zároveň také poslali dopis všem pacientům, poslali jim roušku a moc hezky je požádali, aby ji před námi nosili a aby omezili kontakty v rodině, že tím mohou ohrožovat i nás.

 

Zaznamenala jste změnu chování k pendlerům?

U nás to bylo cítit všude, na každém kroku se lidé bavili o tom, jak jsou pendleři hrozní. Na jednu stranu za tím stál strach, ale myslím, že v tom bylo i trochu závisti, že my pracujeme dál a oni třeba nemohou, nebo že my vyděláváme asi větší peníze. Což mě pobavilo od lidí, kteří třeba zrovna jeli nedaleko našeho domu po cyklostezce vybudované za peníze Evropské unie. Že někde ta propojenost Evropy je pro ně v pořádku, ale někde ne. Chápu, že se báli, že přivezeme nákazu, ale ona byla tady i tam. Na vesnici někteří pendleři prožívali už takřka psychické týrání. Báli se pomalu vyjít na zahradu. Najednou jsme měli pocit, že jsme černé ovce. Jednou jsem se někomu takto snažila vysvětlit, že sice vyděláváme v Německu, ale utrácíme v Česku. Máme českou hypotéku, kupujeme české potraviny a nechápeme, proč jim vadíme.

 

A v Německu?

Tam byli rádi, že za nimi jezdíme. Na hranicích jsme vždy čekali v dlouhých kolonách, protože nás všechny museli zadat podle občanských průkazů do systému. Někdy to znamenalo zdržení půl hodiny, někdy i hodinu. Naši pacienti byli vždy velmi vstřícní a tolerantní, i když museli třeba čekat na své injekce či léky.

 

Hodinu na hranicích?

Ano, to bylo nepříjemné. Ale jezdím přes Všeruby a musím říct, že naši policisté i vojáci byli strašně hodní, vždy pozitivní a omlouvali se, že to trvá tak dlouho, že systém není schopen zvládnout tak velký nápor aut. I když často čelili lidem, kteří byli rozčílení, že jedou do práce pozdě. Právě na hranicích jsem měla často i slzy v očích, když jsem viděla, jak se loučí pendleři, kteří zůstali ty tři týdny v Německu, ze dne na den, bez přípravy, odloučení od rodin. Viděla jsem, jak si tam na značkách nastříkaných žlutým sprejem, které byly od sebe dva a půl metru, předávali tašky. Třeba přišla maminka, za ručičku s malou holčičkou a loučili se s tátou. Na dálku si předali věci, zamávali.

 

V Německu nás vítaly transparenty se srdíčky

Dělal vám někdo testy na covid-19? Například na hranicích nebo zaměstnavatel?

Ne, vždy bylo řečeno, že jen kdyby byly příznaky. Nikdo z pacientů totiž nebyl pozitivní, ani v jejich okolí, tak to nebylo zapotřebí.

 

Myslíte, že jste nemoc prodělala?

V době opatření by musela proběhnout bezpříznakově, to jsem nemocná nebyla. Ale celá naše rodina prodělala nepříjemnou infekci ještě v prosinci. První onemocněl manžel, který pracuje v hotelu. Když to chytla Lucinka, naše nejmladší, které bylo v té době devět let, měla dva týdny v kuse vysoké horečky a testy CRP ukazovaly, že to není bakteriální. Oba měli velké problémy s dýcháním, které přešly až zhruba po třech týdnech. I když je dcera velký jedlík, úplně ztratila chuť k jídlu. Nakonec jsem to chytla i já. Pamatuji, jak se mnou obvodní lékař ještě vtipkoval a říkal „jo, to bude asi koronavirus…“. Tehdy byl jen v Číně a zdálo se absurdní, že by mohl přijít do Evropy.

 

Myslíte, že se pendleři zbaví toho stigmatu šiřitelů infekce?

Já myslím, že se na všechno hodně rychle zapomene a zaběhneme zase do starých kolejí. Někteří starostové, například zrovna Václav Bernard ze Všerub, své pendlery výrazně bránili. A já sama jsem brečela dojetím, když jsem přejela hranice a viděla na druhé straně německé transparenty, na kterých byla například česká a německá vlajka, kolem srdíčka a německé nápisy typu „chybíte nám“ nebo „těšíme se na vás“.

 

A naopak: změnily poslední měsíce váš pohled na Čechy či na Němce?

V určité chvíli to bylo nepříjemné na obou stranách. Ale já je vlastně také chápu. Jak Němci, tak i Češi vycházeli z toho, co jim říkali v médiích. Němcům říkali, že roušku nosit nemají, že jen šíří paniku. Takže ten začátek jim nemám za zlé, a potom byli všichni skvělí, moc hezky se ke všem chovali a Bavoři obecně k nám mají velmi blízko. A Češi? Ti za to také nemohli. Denně slyšeli ve zprávách, že jsou pendleři hrozba. Že počty nakažených jsou vyšší v příhraničních oblastech a že je to právě kvůli nám. Takže jim to také nemám za zlé. A věřím, že se na to rychle zapomene.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama