Divadlo mi hrozně chybí, přemýšlím ale, že změním práci

Nedávno se jí splnil sen, když kromě Cirku La Putyka a jiných divadel začala hrát i v Dejvickém divadle. V posledním půlroce ale nastaly u Anny Schmidtmajerové zásadní životní i pracovní změny. Narodila se jí dcera – a přišla koronavirová pandemie a s ní zavření divadel. „Doma jsme si říkali, že na podzim už to bude lepší, že už budu moct pracovat a nebudeme muset řešit každou korunu, jenže to se nestalo,“ říká pětatřicetiletá herečka, zpěvačka a akrobatka. Jaké jsou tedy nyní její plány? „Jsem ve fázi, kdy uvažuju nad tím, že změním práci,“ dodává.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak koronavirová pandemie zasáhla váš život i práci?

Nejdřív jsem byla na mateřské, teď jsem ale nastoupila na rodičovskou a počítala s tím, že se vrátím do nějakých představení. Mám asi čtyři, ve kterých aktuálně hraji. Není toho moc, ale říkala jsem si, že to bude takové fajn zpestření k tomu být doma s dítětem. To je samozřejmě krásná věc, ale někdy toho máte plnou hlavu, takže je dobré vyventilovat se někde ve společnosti. My máme velké štěstí, že máme hlídací a aktivní babičky a dědečky, kteří jsou po ruce a velmi ochotné pomáhat a Emílii pohlídat. Takže jsem měla naplánované nějaké hraní, což mělo naši finanční situaci v rodině trošičku zlepšit, protože ta mateřská a rodičovská vzhledem k tomu, že jsem OSVČ, není úplně veselá.

 

Jak jste to tedy řešila?

Naštěstí má můj muž zaměstnání, kterého se pandemie úplně nedotýká, takže mě podržel. A říkali jsme si, že na podzim už to bude lepší, že už budu moct pracovat a nebudeme muset řešit každou korunu.

 

Jenže to se nestalo…

Nestalo, takže musíme být i nadále obezřetní. Když ale pominu všechny ty finanční strasti, tak mi divadlo i to potkávání se s lidmi hrozně chybí. Je to práce, kterou mám ráda. Teď je to taková hrozná sociální izolace. Snažím se tomu nepropadat, už jsem ale zaslechla i zkazky, že se divadla otevřou třeba až na jaře, nebo že do Vánoc to určitě nebude. Je to smutné, ale rozhodně si nechci stěžovat. Je dost jiných lidí v daleko těžší situaci.

 

Jistá práce

Co tedy máte v plánu, když se teď nehraje?

Přemýšlím, jak s tou situací naložit, moje hlava je toho plná. Když jsem byla malá, tak jsem chtěla být kosmonautem. Pak jsem chtěla být stíhacím pilotem a až někdy v pubertě jsem si říkala, že by mě bavilo být buď herečkou, nebo právě tím pilotem. Nemyslela jsem si, že by se něco z toho povedlo. Měla jsem ale štěstí, vystudovala jsem DAMU a stala se herečkou, naplno do toho skočila a nikdy jsem nemusela řešit jinou práci. Je to velké štěstí, ale také velká dřina, což si možná někdo, kdo do toho nevidí, ani nedokáže představit. Kolikrát musíte zahrát 25 představení v měsíci, zkoušíte zadarmo i několik měsíců, teprve pak vám začnou chodit honoráře za konkrétní představení. Já jsem ale měla to štěstí, že jsem hned po škole naskočila na volnou nohu a měla jsem vždycky dostatek divadelní práce, takže mě to uživilo.

 

Ale teď?

Teď už je moje situace jiná, protože mám malé dítě, takže musím přemýšlet jinak, než když jsem byla sama za sebe. A jsem ve fázi, kdy uvažuju nad tím, že změním práci.

 

 

To mě právě napadlo, jestli nad tím nepřemýšlíte...

Už si to tak přehazuju v hlavě, co bych mohla dělat. Říkám si, že buď si najdu nějakou dočasnou brigádu a uvidí se, jak to bude. Nebo jestli se opravdu nepřeorientovat a nedělat nějakou jinou věc, která by mě bavila a byla by pro mě jistotou. No a tím chci navázat na to, jak jsem zmínila toho kosmonauta. Přemýšlím totiž nad tím, jestli se nepřeorientuju na nějakou práci spojenou s létáním, na letišti nebo něco podobného. Teď si to musím dát na misku vah – jestli to chci změnit úplně, nebo jestli tedy nezkusím jen nějakou brigádu a budu čekat, co se stane.

 

Akrobacii jste dělala i v těhotenství, jak dlouho? Nebála jste se?

Myslím, že asi do čtvrtého měsíce. Ale já jsem si ty věci samozřejmě zjednodušila a upravila, aby to bylo pro nás obě bezpečné. Vlastně jsem se řídila tím, co mi řekla jedna kamarádka doktorka, že pokud to tělo dělalo před tím, než jsem otěhotněla, a je na to zvyklé, tak je v pořádku s tím nekončit, když se u toho cítíte dobře a pokud vás to nějak neomezuje. Není nutné se vším najednou seknout. Hodně jsem se snažila poslouchat svoje tělo, tu malou kuličku v břiše, co mi říká, jestli jsme v pohodě, nebo ne. A všechno bylo v pohodě.

 

 

A co návrat po porodu, už jste trénovala?

Trénovala jsem kruh (akrobatický výstup na kruhu zavěšeném ve výšce – pozn. red.) na představení Isole na Jatkách 78. Měli jsme to naplánované ještě těsně před tím, než se divadla zavřela, a naštěstí se to odehrálo. Nejhorší asi bylo – tím, jak je to železná obruč – tak po dlouhé době to tělo bolí. Musí se znovu otlačit, přes modřiny se propracovat k tomu, že vás to bolet přestane. A do toho ještě ruce, tam se vytvoří mozoly, to je asi nejbolestivější. Jinak to vlastně docela šlo. Já jsem si říkala, že na sebe nesmím být přísná, že musím být na své tělo hodná, musím to dělat pozvolna, nesmím chtít všechno hned. Kruh ale není zas tak náročný jako třeba šály (látky, které visí ze stropu, po kterých se šplhá – pozn. red.), si myslím.

 

Kolik hodin denně musíte jako akrobatka trénovat?

Záleží na tom, jaké disciplíně se chcete věnovat. Ve chvíli, kdy skáčete na teeterboardu (jedna z nejtěžších cirkusových disciplín na principu dětské houpačky, na které se skáče – pozn. red.) a čeká vás představení, ve kterém na něm skáčete s dalšími třeba čtyřmi lidmi, tak je potřeba na ty tréninky chodit. Když máte naskákáno v průběhu let, tak je třeba tak pět šest tréninků, než se hraje, aby se to zase zajelo. Je to podobné jako ve sportu, v tanci, gymnastice, když se tu disciplínu učíte, musíte se tomu věnovat alespoň dvakrát týdně. Záleží na tom, jak rychle se to chcete naučit. Jestliže to tedy chcete umět rychleji, tak klidně trénovat i pětkrát šestkrát týdně. A třeba za dva měsíce už máte nějaký výsledek a na konkrétním nářadí dokážete určitý trik.

 

A třeba na ty šály jste musela trénovat jak dlouho? Neměla jste zpočátku strach?

Šály jsem si vybrala, když jsme dělali naše druhé představení Up End Down. Rosťa Novák, principál Cirku La Putyka, za námi tehdy přišel s tím, že každý si můžeme vybrat disciplínu, kterou se chceme naučit, a mně se šály hrozně líbily. Byla jsem mladá, pružná a plná entuziasmu. Měli jsme pro to zápal, fakt jsme si na tom zamakali a nějak za půl roku jsme to natrénovali. S Terezkou Toběrnou jsme byly schopné dát dohromady první choreografii, asi čtyři pět minut, a pak jsme slezly dolů a měly jsme jazyk na vestě. Byl to najednou jiný pohyb, člověk si to musí nadejchat, jak se říká, a zvyknout si na to.

 

Velký respekt

A ten strach?

Strach jsem nějak neměla. Jak říkám, měly jsme hrozný zápal. Když jsme zkoušely trik, že jsme se spustily seshora a měly jsme se zastavit těsně nad zemí, tak to jsme vždycky jedna stála na zemi a kontrolovala druhou, jak se do šály motá, a případně ji opravila. A ta nahoře se vždycky ptala: Můžu? A ta dole odpovídala: Můžeš, je to správně. Takhle jsme se podporovaly, a pak jen zatnout zuby, zavřít oči, pustit se a doufat, že to dobře dopadne. A vždycky to dobře dopadlo. Tak to byly takové prvotní strachy ještě, než to máte ohmatané a víte, že to děláte správně. Pak byl jeden takový strach, nebo spíš velký respekt, když jsme na ty šály nalézaly ve výšce dvanáct metrů, to bylo hodně vysoko a bylo to nepříjemné.

 

Už jste se někdy zranila?

Určitě. Poprvé právě v tom představení Up End Down, kdy jsme všichni skákali na tom teeterboardu. Dělali jsme ty věci poprvé a mně se stalo, že při obyčejném přeletu jsem měla dopadnout do žíněnky, ale já jsem ji celou přeletěla, dopadla až za ní a potrhala si vazy v kotnících. V jednom úplně, ten byl úplně vyndavací, a v druhém na jedné straně. Krásně to ale srostlo a musím zaklepat, že nohy mi fungujou dál.

 

Hrála jste v reklamě, v seriálu v televizi, jak na Nově, tak i v České televizi a kromě Cirku La Putyka hrajete také v Dejvickém divadle. Baví vás všechno stejně?

Líbí se mi, jak je to pestré, to mě na tom baví, že to není jednostranné. V minulých letech u mě hodně převažovaly věci z La Putyky, jsem tam úplně od začátku, přes deset let. A postupně jsem cítila v hlavě, že už potřebuju změnu činoherního rázu, i změnit kolektiv, dělat divadlo zase jinak. Takže jsem teď moc ráda za nové příležitosti, že mohu hrát v Dejvickém divadle i na té Palmovce, činohra mi hrozně chyběla. Ale nedá se říci, jestli mám něco radši.

 

A ta televize, to byla také příjemná změna?

Určitě, to bylo moc fajn. Asi narážíte na Ordinaci v růžové zahradě... To bylo ve chvíli, kdy jsem neměla moc práce v divadle, přišlo to tedy jako příjemná změna a bylo to opravdu zajímavé. Moje role byla hodně barevná, prošla si množstvím změn, vizuálních i niterních. A byla to i milá spolupráce s příjemným kolektivem.

 

Přeskočila jiskra

A jak se vám podařilo dostat do Dejvického divadla?

To vzniklo přes společné představení Honey Dejvického divadla a Cirku La Putyka. Měla jsem to původně hrát s Marthou Issovou. Ona ale poté, co jsme začali zkoušet, otěhotněla, takže se za ni hledal někdo jiný. No a pak měla malé miminko a do další inscenace do Dejvic oslovili mě. Myslím, že přeskočila nějaká jiskra, dobře se nám spolu pracovalo, zafungovalo to. Pro mě to bylo strašně hezké, protože hrát v Dejvickém divadle byl takový můj tajný herecký sen a nemyslela jsem si, že by se mi to někdy splnilo. Jsem za to hrozně vděčná a je mi s nimi dobře.

 

Dá se herectvím, zpěvem, akrobacií, tedy tím vším, co děláte, uživit?

Pokud by byla normální doba a nebyl by covid, tak ano. Já jsem už od DAMU na volné noze, což je něco přes deset let. Nicméně je pravdou, že ještě, než přišlo tohle šílenství, jsem si říkala, že jsem z toho docela unavená. Z toho, že si musíte stále hlídat, jestli máte dostatek představení na měsíc a jestli ne, tak si schovat nějaké peníze z plodnějšího měsíce, aby vám to vyšlo. Musíte pořád bilancovat a být ostražitá. A pořád berete další práci, protože si říkáte, že je lepší práci mít než nemít. A pak zjistíte, že jedete v šíleně rozjetém vlaku, hrnete to a už se nemůžete dočkat toho, až bude nějaké volno. A je to taková nejistota. Takže jsem si říkala, že bych vlastně byla ráda, kdybych měla někde nějaké zázemí a něco jistého. Mít nějaký divadelní plat, který také není úplně veselý, ale nebyl by to každodenní boj s tím, jestli bude, či nebude práce. Teď jsme ale do toho byli všichni s tím covidem vhozeni a najednou není nic.

 

Dá se v téhle nejisté době vůbec něco plánovat?

Zatím moc nevím. Já si v posledních letech říkám, že je důležité být otevřený všemu možnému a ono něco přijde. Zatím to tak fungovalo, takže doufám, že bude i tentokrát. A když nepřijde, tak začnu třeba něco studovat, vzdělávat se, abych se stala tím pilotem :-), mechanikem nebo prostě byla někde u letadel.

 

Autorka je redaktorka ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama