Devadesátky formoval Železný, milénium pak SuperStar a Vyvolení

Co pro vás znamenají devadesátá léta?

Je to dekáda mého dětství, mám k ní až nostalgický vztah. Všechny popkulturní věci jako filmy, časopisy a seriály jsem vnímala mnohem víc a silněji než průměrný dospělý, i proto jsem právě o popkultuře devadesátek napsala knížku. Konkrétně bych řekla, že devadesátky znamenaly neuvěřitelně silný příliv věcí, které tady nebyly a najednou se z ničeho nic zjevily. A to není jen můj pocit, ale i pocit generace mých rodičů a prarodičů. Éra nových fenoménů.

 

A kdybyste byla ještě konkrétnější?

Devadesátky na mě, po tom všem, co jsem o nich napsala, působí jako éra, kdy si mohl každý vyzkoušet úplně všechno, po čem toužil. A měl velké šance, že v dané oblasti uspěje. Navíc neexistovaly hranice takřka v žádné oblasti. A to se nebavíme nejen o hranici legality, ale taky hranicích morálky.

 

Dnes už to neplatí?

Myslím si, že ne. Samozřejmě že i dnes máte svobodu volby, ale už není tak snadné prorazit nebo úplně změnit danou oblast.

 

Proč?

Myslím, že to souvisí s přílivem nových fenoménů, který jsem zmínila. Protože šlo tehdy o úplně nové věci, neexistovala pro ně ustálená pravidla. Zatímco dnes když třeba vznikne nějaká profese, už se vlastně nevztahuje k něčemu zcela novému, spíš rozvíjí, posouvá dál něco stávajícího, třeba internet. To je alespoň můj pocit.

 

Jinými slovy v 90. letech se drtivá většina věcí začala teprve definovat.

Ano. Pro českou společnost to podle mě platí.

 

Mekáč a mažoretky

Jak podle vás tohle období vejde do dějin?

Už dnes trochu vidíme, že když oddělíme závan nostalgie, v hlavách lidí zůstane tahle dekáda jako období neomezených možností, ať už s převažujícími pozitivy, nebo negativy.

 

Sama jste ročník 1989. Proč jste se rozhodla psát zrovna o devadesátkách?

Za tím je docela humorná příhoda. Seděla jsem v práci a brouzdala po Facebooku a najednou jsem narazila na na fotky z otevření prvního „mekáče“ u nás, ve Vodičkově ulici v Praze. Článek jsem si rozklikla a pochopila, že McDonald’s vydal tiskovou zprávu k pětadvacátému výročí (2017 – pozn. aut.) a v ní dosud nepublikované fotografie z otevření. Zaujalo mě, že to publikovali jako bizár ve smyslu „haha, podívejte se, jak to tehdy vypadalo“. Ještě ten den jsem si založila stránku jménem Pure devadesátky s tím, že tam budu publikovat právě fotografický „bizár“. Na jedné fotce totiž v mekáči pijí šampaňské Dáda Patrasová, Karel Svoboda a Felix Slováček! Mimochodem, když se otvíral McDonald’s v Ostravě, byl u toho orchestr a mažoretky. Velká věc!

 

Předpokládám, že s výtkami o tom, že by o devadesátých letech měl psát někdo starší, jste se setkala.

Setkala. A částečně s nimi souhlasím, proto jsem při psaní začala oslovovat různé – většinou popkulturní – osobnosti dané éry s tím, aby mi napsaly vzpomínku.

 

Která z nich vám třeba utkvěla v paměti?

Ta od Slávka Boury. Hrozně dlouho jsem to z něj dolovala, až mi nakonec poslal deset stran textu. Já přitom potřebovala tři!

 

O čem ten text byl?

Boura v něm vzpomínal, jak začínala televize Nova (ta začala vysílat v únoru 1994 – pozn. aut.). Třeba že když ještě nebyla dostavěná studia, museli se na natáčení dostávat po žebřících a tak dál. Zároveň popisoval šílený biorytmus. Moderoval totiž Snídani s Novou, která se tehdy vysílala už od pěti ráno, a Bozra s (partnerkou a spolumoderátorkou) Markétou Majerovou nemohli najít způsob, aby to dlouhodobě zvládali. Nejdřív zkoušeli chodit spát brzo, pak zase nechodit spát vůbec, ale nefungovalo ani jedno.

 

Tatíček Železný

Je nějaký televizní pořad, který je podle vás pro devadesátá léta ikonický?

Jednoznačně Volejte řediteli!

 

Proč zrovna ten?

Definuje celou éru. To, jak se Vladimír Železný stavěl do role televizního tatíčka národa, by už dnes nefungovalo. Železný navíc v pořadu mluvil o do té doby nevídaných věcech, jako byla například sledovanost jednotlivých pořadů. Osobně si taky pamatuju díl, kdy vysvětloval, proč už nastal čas vysílat v televizi 30 případů majora Zemana. On se tehdy skutečně pasoval do role tvůrce narativů české společnosti.

 

Co třeba takový seriál Hospoda?

To je taky fenomén, počin, kde se sešla neuvěřitelná plejáda herců včetně třeba oscarového Jiřího Menzela. A opět, Hospoda by nevznikla bez Vladimíra Železného. On byl nad tím vším a vytvářel velkou část téhle éry. A to ho nechci ani nijak adorovat.

 

Všechno samozřejmě nebylo růžové. Devadesátky měly i své stinné stránky.

Ano, to nepopírám. Nikdy jsem se ale necítila jako autorka, která by tohle dokázala dobře okomentovat. Ráda to sleduji nebo poslouchám, takže vnímám práci třeba Jaroslava Kmenty, ale nejsem ten, kdo by to mohl relevantně reflektovat, zaměřuji se na popkulturu.

 

Česká soda by dnes neprošla

Autoři legendární České sody říkají, že dnes už by jejich pořad neprošel. Myslíte si to také?

Myslím si, že mají pravdu. Existoval i pořad Tele Tele, kde si Michal Suchánek s Richardem Genzerem dělali ze spousty věcí legraci, jenže to už vyznívá prostě jen trapně. Oproti tomu Česká soda mi pořád přijde vtipná. Ale už by ji nevysílali – a určitě ne na veřejnoprávní televizi. Dodnes nechápu, jak to prošlo. Některé věci byly dost drsné i na tehdejší dobu.

 

Radikálně jiná byla debata například o erotice, když si vzpomenu na pořady jako Peříčko nebo Tabu.

To je pravda. Sexuolog Radim Uzel vzpomíná, že tahle oblast byla jako Pandořina skříňka. Lidé byli lační naprosto po jakémkoli obsahu a nemohli se nabažit. Bylo to i proto, že za socialismu se o tom vůbec nemluvilo.

 

Ve spojení s devadesátými lety se hodně zdůrazňuje, co všechno bylo bizarní. Co naopak v populární kultuře bizarní nebylo?

Filmy. Podívejte se na tituly jako Knoflíkáři, Kolja, Rekviem pro panenku nebo Pelíšky. To je výkladní skříň české kinematografie.

 

SuperStar a Vyvolení

Nedávno vám vyšla i kniha Milénium, která se věnuje období přelomu tisíciletí. Můžete o ní něco říct?

Je koncipována stejně jako Devadesátky. Když jsem si ale dělala rešerši různých fenoménů, tak mi došlo, že to nemůže být celá dekáda.

Proč?

Jelikož mezi lety 2005 až 2010 začaly vznikat sociální sítě, a to už je potom doba hodně podobná dnešku. Proto se věnuji jen první polovině dekády.

 

 

V čem se tahle doba liší oproti devadesátkám?

Zatímco v knize o devadesátých letech je kladen velký důraz na „bizár“ a tak trochu to působí jako karikatura té doby, když jsem v rámci Milénia oslovovala pamětníky, často šlo o zajímavé příběhy a vzpomínky. Ten „haha efekt“ najednou zmizel. Místo toho máte možnost přečíst si příběhy o tom, jak vznikaly určité fenomény definující tu dobu.

 

Má vůbec smysl dělat další podobný dějinný mezník?

Když se bavíme o letech 2000 až 2005, tak to smysl má. Vyjmenuji jenom pár fenoménů, které se v té době zrodily a v knížce je jejich tvůrci reflektují. Třeba Bulánci, hra mého dětství, kterou znal každý školák z učeben informatiky. Nebo XChat, což byl populární český web a předchůdce sociálních sítí. Podařilo se mi získat i vzpomínku Ondřeje Müllera z Albatrosu, který do Česka přinesl Harryho Pottera, protože si ho všiml v zahraničí a koupil pro nakladatelství licenci. Další dějinná období se ale budou ještě víc zkracovat díky internetu a sociálním sítím. Zobecňovat tak jako v devadesátkách už to nepůjde.

 

Které momenty pro vás v tomto období byly nejsilnější? Z českého prostředí se nabízí povodně v roce 2002.

Povodně se samozřejmě nabízí. V knížce mám vzpomínku tehdejšího ředitele pražské zoo Petra Fejka. Já osobně oceňuji vzpomínku Ondřeje Brzobohatého, který moderoval první řadu SuperStar. A trochu překvapivě mi napsal, že tehdy zjistil, že moderování není pro něj a nebaví ho to. Kdybych si měla vybrat konkrétní momenty a ne vzpomínky, tak budou zase popkulturní.

 

To nevadí.

Rozhodně už zmíněná první řada SuperStar. Když byla finálová desítka, tak Češi jako národ poprvé posílali SMSky do soutěže a hromadně jsme prožívali každé vyřazování. Zároveň první řada soutěže byla jedinou řadou, kdy se do finále dostaly dvě ženy. Navíc Šárce Vaňkové ani Anetě Langerové nebylo v té době ani osmnáct let. Pak se nabízí ještě jedna show.

 

Vyvolení!

No jasně! Tehdy navíc všichni ještě nechytali Primu a my měli v rodině štěstí, že jsme ji doma měli první rok. Prima tehdy navíc spustila svoji show o měsíc dřív, aby ukradla diváky Nově a její reality show Big Brother.

 

K vašim knihám se vážou také populární profily na Facebooku a Instagramu, kde máte desítky tisíc fanoušků. Pomáhá vám to v něčem?

Ano, byly i impulzem pro sepsání knížek. Je mimochodem zajímavé, že nabídky na spolupráci dostávám od velkých společností spíše výjimečně. Firmy nechtějí být, bůh ví proč, spojovány s devadesátkami.

 

Píší vám své vzpomínky nebo posílají třeba nějaké artefakty?

Ano. A často to jsou poklady. Někdo mi poslal třeba celou krabici pogů. Nebo mám i zachovaný plakát Family Frostu, který někdo v roce 1994 založil do knížky a po více než dvaceti letech na něj vypadl. Chodí mi i třeba staré igelitky z Delvity nebo Meinlu.

 

Takže bude někdy i devadesátkové muzeum?

Bylo by to fajn. Přála bych si muzeum, které by bylo hodně interaktivní. Třeba aby vypadalo jako rodinný dům a každý pokoj by ukazoval tu dobu z trochu jiné perspektivy. To by se mi moc líbilo. A určitě bych tam dala několik foto koutků, kde by se lidi mohli vyfotit!