Přitlouct hřebík chce víc trpělivosti než vražda v počítačové hře

Na počátku 90. let se na základních školách zrušil předmět Dílny. Ponky, kladívka a hřebíky nahradily počítače. Jiří Rudolf vede Technický klub mládeže v Litoměřicích, kde učí truhlařinu, robotiku nebo modelaření. Vloni založil veřejnou Sdílnu, kam chodí nejmladší i nejstarší generace. A nyní plánuje mobilní laboratoř, která bude putovat po menších obcích a přiveze řemeslo dětem, které to mají do města daleko.

Když si vzpomenu, co jsme dělali na Dílnách, vybaví se mi leda vrtání do dřeva. Tehdy mi to přišlo jako ztráta času, ale zpětně si říkám, že by se mi manuální zručnost hodila. Co všechno se za poslední roky změnilo?

Dřív tatínkové pracovali manuálně doma nebo na chatě, když bylo potřeba něco sešroubovat nebo vyvrtat. Děti to od nich přirozeně odkoukávaly. Dnes je jiná situace, protože ubylo příležitostí, kdy mladí lidé vidí někoho manuálně zručného. Mnohem víc se řeší, co kdo umí na mobilu nebo na počítači. V 90. letech se výuka Dílen zrušila jako něco naprosto nepotřebného. Říkalo se, že nikdo už přece nebude pracovat rukama, protože všichni budou zaměstnaní ve službách nebo v cestovním ruchu. Jenže se ukazuje, že řemeslo je víc než potřeba. Sehnat šikovného řemeslníka je skoro zázrak.

 

Nabízíte čtrnáct různých kurzů, od truhlařiny až po robotiku. Proč máte tak široký záběr?

Většina škol nebo Domů dětí a mládeže má jednostranně zaměřené kroužky, například keramiku nebo elektrotechniku. V našem klubu je to jinak. Za jednu cenu si děti mohou vybrat ze čtrnácti různých kurzů a volně je kombinovat. Začnou třeba jako modeláři nebo je baví elektrotechnika, občas si něco vyzkouší v truhlářské dílně nebo robotice. My totiž věříme, že je dobré, když se činnosti navzájem prolínají. Chceš si vyrobit robota? Fajn! Z čeho bude? Z kovu, nebo ze dřeva? Potřebuješ pro něj oblečení? Zajdi do šicí dílny a něco si tam vyzkoušej!

 

Hlavně trpělivost

Jak děti učíte řemeslné dovednosti?

Na první hodině jim zadáme výrobu jednoduchého papírového objektu. Většinou hned zjistíme, že neumí pracovat s pravítkem a netuší, jak se drží řezák. Ze začátku říkají: „Ježišmarjá, co se to po mně chce?“, ale postupně, když vidí, že z toho přece jen něco bude, tak je manuální práce začne bavit. Na dalších hodinách už si zkouší i jiné materiály, pracují se dřevem nebo s kovem. Naučíme je základy, že se dřevo řeže takhle, nebo když zatloukám hřebíček, musím naklepnout špičku. Ono to zní možná banálně, ale děti to prostě netuší. Postupně dělají složitější úkoly, například bedýnky na bylinky, ptačí budky nebo hlavolamy.

 

 

A co je pro ně nejtěžší?

Většinou nemají dost trpělivosti na dotahování něčeho, co je baví. Děti jsou totiž zvyklé „zavraždit“ tisíce panáčků v mobilu nebo na počítači. Když se ve hře něco nepovede, restartují ji a začnou od nuly. Jenže v řemesle to takhle nefunguje. Tam si musí promyslet, co chtějí udělat, rozvrhnout a leckdy improvizovat, pokud něco pokazí.

 

Diskuze s puberťákem

Hádám, že zaujmout mladé lidi výrobou ptačí budky asi není zrovna jednoduché…

Jasně, že se mě občas ptají: „A k čemu mi to bude?“ Já jim odpovídám, že i inženýr ekonomie by měl být schopný zatlouct hřebík. Jeden kluk se mě snažil nachytat. Tvrdil, že u nich v rodině jsou všichni lékaři a chce jít na medicínu, takže nějakou práci se dřevem nebo šrouby nepotřebuje. Odpověděl jsem, že lékaři a speciálně chirurgové musí být opravdu hodně zruční, však musí umět nohu sešroubovat nebo operují pomocí robota.

 

Za těch devět let, kdy funguje váš klub, máte už i ohlasy od absolventů?

Netvrdím, že jsem je vychoval, ale dokázal jsem je pro něco nadchnout a díky tomu si někteří naši absolventi vybrali odbornou střední nebo vysokou školu. Například náš klubový ajťák Honza Čada k nám chodil od základky na elektrotechniku a robotiku. Udělal komplet počítačovou síť, a teď je v Brně na technice a studuje datové přenosy do kosmu. Máme jako jediný Technický klub v republice kurz stavby hudebních nástrojů. Chodila do něj jedna slečna, která teď studuje design nábytku na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.

 

Ostatně vy jste taky pořád student?

Já jsem to vzal trochu oklikou, od učení dětí jsem se dostal k vlastnímu studiu. Jsem vyučený truhlář, a mám bakaláře z oboru Pedagogika odborných předmětů. Spoustu let mi to stačilo, učil jsem na odborných školách na Ústecku a kromě toho jsme měli se synem Zbyňkem truhlárnu. Čas od času se někdo stavil, že chce poradit, jak něco vyrobit ze dřeva. A postupně se to rozrůstalo, tak nás napadlo, že založíme Technický klub, kde ale nebude jen technika, ale mnohem víc. Předloni jsem slavil 65. narozeniny a nadělil jsem si přihlášku na magisterské studium na Pedagogické fakultě v Olomouci, kde je specializace na technické předměty pro střední školy a druhý stupeň ZŠ.

 

Příběhy z regionu

Vloni jste otevřeli veřejnou Sdílnu, kam může přijít kdokoliv, koho zajímá řemeslo. Kdo k vám chodí?

Už dlouho jsme zvažovali, jak propojit generace, protože bylo čím dál víc zájemců ze strany rodičů a prarodičů, kteří se chtěli zapojit do našich aktivit. Děláme pravidelné kurzy, třeba práci se dřevem. Máme tady nástroje, které jim zdarma půjčíme a naučíme je, jak s nimi pracovat. Původně jsme si mysleli, že lidé budou chtít smontovat poličku, ale mile nás překvapilo, že chodí i s vlastními originálními nápady. Jsem rád, že naše Sdílna láká nejen místní, ale přijeli k nám lidé z Prahy nebo z Nymburka. Z toho dosavadního ohlasu je jasné, že jdeme dobrým směrem, a pokud to jen trošku půjde, tak budeme rozšiřovat aktivity naší Sdílny.

 

Propojujete nejen generace, ale také příběhy z regionu. Jak vás to napadlo?

Pravidelně jezdíme na soutěže plastikových modelářů, kde se hodnotí nejen provedení, ale také nápaditost. Předloni jsme si řekli, že zkusíme dohledat informace o letcích, kteří bojovali za druhé světové války a měli nějaké vazby na Litoměřicko. Buď odsud pocházeli, nebo tu bydleli. Jeden z našich kurzů modelářství vede historik. Pomohl dětem vytipovat zhruba dvacet osobností a postupně sháněli informace v archivech a od pamětníků. Letos projekt dokončili a je k vidění v litoměřické knihovně do konce listopadu, pak výstavu nainstalujeme do našeho Technického klubu mládeže. Uvidíte tam nejen historické fotky konkrétních letadel, ale hlavně modely, které naše děti vyrobily.

 

Do třetice máte ještě jeden projekt, který ale zatím zůstává na papíře. O co jde?

Chceme dostat výuku řemesel i k dětem, které bydlí v odlehlejších obcích a bylo by pro ně složité dojíždění do Litoměřic. Na naše kurzy totiž chodí dopoledne žáci z šesti místních škol, a odpoledne máme otevřeno pro děti z města a okolí. Vymysleli jsme projekt mobilní laboratoře, což by byla speciálně upravená dodávka, kde bude nářadí a vše ostatní, co používáme tady v Litoměřicích. A budeme mít domluvenou trasu po jednotlivých obcích, aby děti nemusely cestovat za námi, ale my za nimi. Zatím jsme nesehnali peníze na mobilní laboratoř, takže improvizujeme a používáme vlastní auto…

 

 

Proč myslíte, že se vám nepovedlo sehnat podporu?

Na to je snadná odpověď. Vždycky je jednodušší dostat peníze na sport, protože ten zajímá víc lidí než řemeslo. Takže s tím se nikdy nemůžeme srovnávat, ale i přesto se snažíme neustále vysvětlovat, proč je technické vzdělání důležité podporovat. Před časem k nám přijela radní z Ústeckého kraje. Viděla, co všechno děláme, a byla nadšená. Ptala se, co potřebujeme. Já řekl, že systémovou finanční podporu, abychom se mohli spolehnout na konkrétní částku a nemuseli se každý rok obávat, kolik dostaneme. Město nám dává zhruba polovinu toho, co by bylo potřeba, a zbytek musíme sehnat z grantů nebo od sponzorů.

 

Sólo pro kutily

Něco se ale přece jen povedlo. Byl jste jedním z garantů nově zaváděného předmětu Polytechnika, který se postupně vrací do škol.

Několik let se testovalo, zda školám tenhle předmět na druhém stupni vyhovuje. Připravuje se změna takzvaných Rámcových vzdělávacích programů, podle kterých se učí na školách. Měl by tam být jeden okruh Svět práce, a jeho součástí bude právě povinný předmět Polytechnika. Ministerstvo si myslí, že se na každé škole vybuduje technická dílna za několik milionů. A to přitom vůbec není potřeba, stačí základní nástroje na práci se dřevem nebo kovem. Co ale naprosto chybí, jsou kvalifikovaní pedagogové na tenhle předmět. V celé republice je jen jedna katedra, kde se učí technika pro druhý stupeň základky a střední školy, a to je ta naše v Olomouci.

 

Na počátku pandemie jste ušili stovky roušek a vyrobili štíty na 3D tiskárnách pro zdravotníky a pracovníky v sociálních službách. Ani tohle nepomohlo, aby samospráva pochopila smysluplnost vašeho klubu?

Když jsme před lety začínali, lidé na radnici říkali: zkusíme a uvidíme. Já jsem o smysluplnosti našich aktivit nikdy nepochyboval, a každý rok se potvrzuje, že je čím dál větší zájem ze strany dětí i dospělých. Jenže asi budeme vždycky nějak ve stínu sportu nebo jiných aktivit. Nedávno nás pozvali do ranního vysílání na Nově a ptali se mě, co bych si přál. Řekl jsem, že když mohou být různé soutěže ve vaření nebo pečení, tak proč není třeba Mr nebo Mrs Kutil? To by byla parádní propagace řemeslné zručnosti!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama