Dovolená, na které pomůžete ohroženým zvířatům

Co dobrovolník zažije v Kostarice, kde právě rozjíždíte nový projekt?

Zapojí se do jednoho ze dvou programů v divočině národního parku, kde se nachází veterinární centrum pro zraněná zvířata. První program je pro dobrovolníky, kteří pomáhají se zvířaty, ale nevěnují se vysoce kvalifikované práci. Druhý je už odbornější, určený pro studenty veteriny.

 

Co by mě čekalo jako běžného dobrovolníka?

Dostanete školení o lokalitě, o tom, proč jste zrovna tam, co budete dělat a proč je to důležité. Pak se připojíte k místnímu personálu. Dobrovolníci obvykle rotují mezi aktivitami, aby si všichni vyzkoušeli všechno. V terénu se obvykle věnují monitorovací činnosti, krmení, práci s mláďaty, asistenci veterinářům, ale někdy i staví ploty, vodní nádrže nebo pracují s místní komunitou. Jako dobrovolník se tak můžete například přidat k protipytlácké jednotce nebo nahrazovat matku zvířecím sirotkům. Hodně zažijete a hodně se naučíte.

 

Proč jste po mnoha afrických zemích vybrala Kostariku?

Kvůli koronaviru nemůžeme cestovat k projektům v Jihoafrické republice, Keni, Botswaně nebo na Maledivách. Musela jsem tak začít hledat nová místa. Málokdo ví, že osmdesát procent biodiverzity celého světa se rozkládá na území pouhých pěti států, a Kostarika patří mezi ty klíčové. Zároveň tam žijí osvícení lidé a o svoji přírodu se starají, tomu pomáhá i neziskový sektor. Tento konkrétní projekt zaštiťuje americká mezinárodní organizace, která podobně působí na mnoha místech světa. Brzy s nimi budu spolupracovat i v Asii na projektu ohrožených medvědů.

 

Jak je pro vás náročné dostat se do rezervací?

Se spoustou organizací pomáhajících po světě jsem dlouhodobě komunikovala už dřív, ale měly takový nával dobrovolníků, že jsem pro ně byla malá a nezajímavá. Omezenou kapacitu jim vyplnily převážně americké a britské univerzity, které tam posílají své studenty. Dnes ale kvůli koronavirovým omezením spousta těchto míst bojuje o přežití a jeden nebo dva dobrovolníci najednou začali být pro organizace cenným zdrojem peněz. Díky tomu se mi dnes daří dostat k projektům, o které jsem velmi stála, ale byly nedostupné.

 

Příběh Redline Expedition se začal rodit v červnu 2018, když jste adoptovala dva orangutany na Borneu. Proč vlastně?

Mám pocit, že jsem k tomu směřovala celý život. Můj taťka byl jeden z prvních v republice, který měl velkoobchod s terarijními zvířaty a také je fotil do zahraničních časopisů. Kolikrát jsem se ráno probudila a nade mnou byl gekon, protože jsme měli pěstírnu přilepenou na domě, a občas některá zvířátka utekla. Lovili jsme občas po domě i hady. A dodneška mě uklidňuje bublání motůrku od akvária. To jsou moje vzpomínky na dětství, kdy jsem četla tátovy knihy o Africe.

 

A k těm orangutanům jste se dostala jak?

Zajímá mě téma udržitelnosti a hledala jsem informace týkající se palmového oleje. Viděla jsem na internetu fotku komplet vykáceného pralesa, kde zbýval jediný strom a na něm seděl orangutan. Strašně to se mnou pohnulo. Je pro mě nepochopitelné, co jsme my lidé schopni udělat a nevidět. Našla jsem si proto organizaci, která se tam snaží zachránit popálené dospělé orangutany a starají se o sirotky, a dva jsem tehdy adoptovala. A pak mě napadlo, kolik takových míst vlastně po světě je…

 

Takže v tu dobu jste se začala rozhlížet po světě, jaké organizace existují?

Ještě tu noc jsem do šesti do rána seděla a hledala lokality a organizace na pomoc zvířatům a hned jsem jich několik oslovila. Za dva měsíce už jsem seděla v letadle.

 

Vaše první cesta mířila do Afriky. Co jste tam dělala?

V Jihoafrické republice jsem pomáhala u gepardů. Bylo to v době, kdy jsem se začínala cítit vyhořelá. Vybudovala jsem firmu na finanční poradenství a najednou jsem měla pocit, že mi něco chybí. Táhla mě zvířata a cestování. Z byznysu jsem byla zvyklá, že jsem si vždy potřebovala všechno sama vyzkoušet. Dodneška chci vždy všechna místa vidět. Chci vědět, kam peníze jdou, jak to tam vypadá, a že nejde o organizace, které se jenom tváří, že dělají dobro.

 

Takže už cestou do Afriky jste měla představu, že byste podobnou organizaci sama založila?

Ještě jsem to neměla vyjasněné. Důležité ale bylo, že jsem na místě zjistila, že britské a americké univerzity tento typ pobytů nabízejí svým studentům. Dobrovolníci mi tam vyprávěli, že v Americe rodiče platí svým dětem tyto cesty v rámci osobního rozvoje. Viděla jsem, že koncept už existuje, a lidé v organizaci popisovali, jak je pro ně tento dobrovolnický model důležitý.

 

Kvůli penězům?

Ano, ale dobrovolníci tam nepřivážejí jenom svoje peníze, ale i zkušenosti. Zrovna v Jihoafrické republice vytvořil jeden ze studentů IT systém pro zaznamenání rodových linií kočkovitých šelem. Každopádně tento koncept mě nadchnul, protože je win-win pro všechny. Na mém projektu je důležité, že nejsem veterinář, biolog ani zoolog. Jedním z mých cílů je otevřít možnost pomáhat i normálním lidem, jako jsem já.

 

Kam jdou peníze od dobrovolníků a jaká část zůstává vám?

Osmdesát procent částky jde do pomáhajících organizací a dvacet procent mi zůstává za zprostředkování. Mám to nastavené velmi transparentně. Na svém YouTube kanálu dělám rozhovory s dobrovolníky, aby si zájemci vše dokázali představit. Navíc chystám kampaň, aby lidé viděli, jaké konkrétní sumy do těch míst odcházejí. V jedné internetové diskusi se ptali, proč platit za to, že tam ještě pracujeme?

 

A jakou máte odpověď?

Pro Čechy je toto úplně nová úroveň pomoci. My tady zatím známe jenom expertní dobrovolnictví, jako když doktor Šebek jede někam operovat v rámci Lékařů bez hranic. Druhou rovinou je neodborné placené dobrovolnictví. V zahraničí běžné, u nás novinka. Dobrovolnictví, které není expertní ani placené, může z dlouhodobého hlediska brát místním lidem práci, a tak ještě místní situaci zhoršovat. Je potřeba si uvědomit, že zájemci pouze jedou na jiný typ dovolené. Stejné peníze by utratili v soukromém sektoru, tady se dají peníze za dovolenou utratit mnohem smysluplněji a pro místní organizace je tento typ dobrovolnického cestování obrovským zdrojem příjmů. Chudší organizace se navíc až z 80 procent skládají z dobrovolníků. Bez jejich fyzické pomoci by tady nebyly.

 

Kolik to dobrovolníka stojí?

Zhruba od 14 do 18 tisíc korun za týden včetně pobytu a jídla, ale letenku si zájemci vyřizují a platí sami. Výrazně dražší je třeba Keňa, kde týden vychází na 30 tisíc, a to ještě bez provize. Peníze od dobrovolníka musí organizacím pokrýt náklady a ještě přinést nějaký zisk.

 

 

Jak reagují vaši dobrovolníci po návratu?

Všichni mi říkají, že nečekali, co se tam s nimi odehraje. A já to vím, protože se mi to stalo taky. Je to těžce přenositelná zkušenost, musíte zažít, že jste najednou v jiné realitě, tváří v tvář přírodě a zvířatům. Lidem, kteří tam dřou. Uvědomíte si, co je v životě důležité. Tato zkušenost vám začne přetáčet hodnotový systém.

 

Proto teď posíláte na zkušenou svého osmnáctiletého syna?

Přesně tak a neuvěřitelně se těší. Míří se svou přítelkyní do Namibie, která je i přes koronavirus bezpečná a v současné době nejzajímavější. Právě zde se organizace stará o spoustu zvířat včetně lvů a gepardů, ale má také obrovské oblasti pro slony a nosorožce, které jsou sponzorovány nadací Angeliny a Brada Pittových.

 

Jaké silné zážitky si vybavíte ze svých cest?

Když jsem stála tváří v tvář zvířatům. Možná se budete smát, ale jeden z nejsilnějších zážitků jsem zažila s beranem ve zvířecím koutku pro děti, což je takový paradox při cestách dalekou Afrikou. Nevím ale, jestli to do rozhovoru dávat, aby si lidé nemysleli, že jsem ujetá.

 

Povídejte.

Dívala jsem se na berana a poprvé v životě se mi stalo, že jsem pocítila skrze pohled naprosté propojení. Jako s člověkem, když máte pocit, že nepotřebujete používat slova, a přitom na sebe mluvíte a rozumíte si. Poprvé jsem si prožila, co to znamená, že oko je brána do duše, a že duši má každý bez ohledu na to, jaké tělo nosíme. Uvědomila jsem si tehdy, že zvířata mají stejné právo na svobodu jako my. Vybavují se mi ale ještě dva momenty, které jsem obrečela. Jednou to bylo, když jsem se účastnila kastrací psů a koček s dobrovolnými veterináři.

 

To bylo také v Africe?

Ano, stejně jako existují Lékaři bez hranic pracující s lidmi, tak podobně fungují po celém světě i veterináři bez hranic. Mimo jiné jezdí po Africe a kastrují tam zdarma psy a kočky v útulcích nebo ve slumech.

 

Co jste zažila?

Pět doktorů kastruje v šíleném tempu a samozřejmě potřebují někoho k asistenci. Organizace, ve které jsem tam zrovna byla, na to půjčuje dobrovolníky. Tak jsem se nechala půjčit. Zvíře bylo vždy nutné uspat, oholit a přenést k veterináři. Bylo to jako na běžícím pásu, neuvěřitelné. Za den se vykastrovalo přes 100 psů a asi 20 koček. Nikdy jsem necítila takový zmar jako tam. To množství bylo obrovské, a přitom víte, že je to kapka v moři. V noci jsem to pak obrečela, protože jsem cítila hroznou beznaděj.

 

A druhý moment?

Ten se mi stal u šimpanzů v centru Jane Goodallové, kde jsou zvířata často zachráněná z otřesných podmínek, kdy byla atrakcemi. Osmdesát procent z nich jsou závislí kuřáci nebo alkoholici – lidé je z nich udělali buď pro lepší ovládání, nebo kvůli zábavě turistů. Byl tam šimpanz jménem Cody, který když mě uviděl, začal vyděšeně vřískat a házet po mně šutry a klacky. Ošetřovatelé mi vysvětlili, že se k nim dostal z americké laboratoře, kde byl jako pokusné zvíře. Jeho matka pokusy nepřežila. Podle nich s ním tam pracovala nějaká mladá blonďatá žena, protože když jakoukoliv uvidí, dostane hysterický záchvat a chová se agresivně. Příběhy takových zvířat mě dostávají.

 

Proč název Redline Expedition?

To proto, že jakmile překročíme tu tenkou červenou linii a zvířata vyhynou, tak už není cesty zpět.