Dělat kamna? A jak přesně si to představuješ?

Rozešel se s fyzikou i s matematickým modelováním počasí a zamiloval se do kamnářského řemesla. Příbuzní si nejprve klepali na čelo, ale Jan Křivonožka věřil, že to bude fungovat. Dnes má tým sedmi lidí, včetně táty a dvou bratrů, a zakázky na roky dopředu. „Důležité je, aby nás to nesemlelo a práce nás pořád bavila,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kdy jste prožíval největší lásku k matematice?

Chodil jsem na matematické gymnázium v Bílovci, což byla tehdy jedna ze čtyř podobných škol v republice. Sešla se tam parta matematických podivínů skoro z celé Moravy. A dost z nás pak šlo i do Prahy na matfyz.

 

Těšil jste se na matematicko-fyzikální fakultu?

Hlavně jsem se těšil do Prahy. Můj otec pochází ze Kbel, jezdili jsme tam k babičce a já jsem to miloval. Praha tak byla takovou vysněnou etapou života. Ale když jsem tam přišel, měl jsem první dva roky splín. Nějak jsem se tam neuměl zabydlet.

 

Na koleji v paneláku v Troji asi může být snadné se cítit trochu vykořeněný…

Gymnázium v Bílovci, to byla dobrá parta, dodnes k sobě patříme. A na fakultě to proti tomu byla úplná továrna, na fyziku tam chodilo dvě stě lidí. Navíc jsem se trochu minul s oborem, šel jsem tam s tím, že možná budu astrofyzikem, protože mě bavily hvězdy. A to byla slabá motivace.

 

 

Přesto jste to zvládl.

Bakaláře ano, inženýra jsem pak šel dělat na Českou zemědělskou univerzitu – meteorologické a hydrologické modelování. Bylo to výrazně jednodušší a dalo se to skloubit s řadou neziskových aktivit, které jsem už v té době měl.

 

Takže byste dnes mohl pracovat v hydrometeorologickém ústavu?

Inženýrský titul na to mám. Mohl bych předpovídat počasí, dělat hydrologické modely nebo se věnovat výzkumné činnosti. Nicméně osobně by mě to asi nelákalo. Jsem rád, že se můžu věnovat podnikání a mám svobodu. Ale za to vděčím hlavně tomu, co následovalo po škole.

 

Kouzlo jiného života

Po promoci jste se i s partnerkou, dnešní manželkou, vypravili do slovenské Zaježové. Proč právě tam?

V kruzích ochránců přírody a ekologů je to pojem. Je to místo, kam se přesunula řada intelektuálů z Bratislavy, v oblasti za Zvolenem obsadili staré statky a pustili se do jiného způsobu hospodaření a života. Ten příběh mě velmi lákal, tak jsem tam jednou v létě vyrazil na brigádu, abych to poznal. Strašně mě to fascinovalo – jak řemeslná práce, tak příběhy lidí, kteří tam žili.

 

Tam jste se potkal i s kamnářským řemeslem?

Ano, byl tam Vlado Szanto, který zběhl od robotiky a místo toho všem dělal kachlová kamna. To řemeslo mě zcela okouzlilo. Počítá se u něj, je potřeba být kreativní, mluvím u něj s lidmi a zároveň vzniká něco konkrétního, co po mně zůstane. Navíc mě odmala přitahoval oheň, je to můj živel.

 

Nadšení už nikdy nepřešlo…

Je to obor, který se neustále vyvíjí, pořád se někam posouváte, učíte se nové věci. To mě naplňuje. Navíc je vhodné pro můj naturel: vyhovuje mi někdy pracovat jako workoholik a jindy naopak na pár dnů vypadnout s dětmi do lesa. Pro korporát bych se s tímhle nehodil.

 

Jak dlouho jste v Zaježové se ženou zůstali?

Strávili jsme tam rok. Žili jsme na statku v osmi stech metrech nad mořem, kam se nedalo dojet autem. Starali jsme se o hospodářství – o dvacet hektarů pozemků – a plnili si sny, o kterých jsme do té doby četli v knihách. Po roce jsme ještě dostali nabídku podílet se na obnově mlýna v Kvačanské dolině, což je idylické místo pod Tatrami.

 

Co se dělalo tam?

Je to projekt opravy starého dřevěného mlýna ručními technologiemi. Strávili jsme tam sedm měsíců a založili rodinu. Vraceli jsme se, když už byla žena hodně těhotná, a řešili jsme svatbu a další praktické věci. Bylo jasné, že už nás budu muset nějak živit. V té době jsme koupili dva rozbořené domky v Dolejších Kunčicích a začali jako první svépomocí opravovat ten, ve kterém bydlíme. Narodila se nám dcera, naše účty se vybílily. A já v té době všem v rodině oznámil, že odcházím na úřad práce a jdu se rekvalifikovat na obor kamnář, protože v něm vidím svou budoucnost.

 

Klepali si na čelo?

Dokonce i můj otec, který má podobně jako já hodně dobrodružnou povahu, prohlásil: Nóóó, oukej, a jak si to jako představuješ? A já začal jezdit o víkendech do Horní Břízy na Plzeňsku na kamnářský kurz. Byli tam velmi dobří lektoři, samí kamnáři. Získal jsem výuční list v oboru kamnář.

 

Větší tým je lepší

Je kamnářství vázaná živnost?

Je to řemeslná živnost, takže na to potřebujete odborné vzdělání. Je to podobné jako třeba u zedníků, tesařů a podobně. Přece jen jsou to obory, kde by při neodborném provedení mohlo jít o ohrožení bezpečnosti.

 

Pokud už je člověk vyučeným kamnářem, je těžké se v oboru prosadit?

U kamnářů, stejně jako u řady jiných řemesel, dramaticky převažuje poptávka nad nabídkou. V roce 2011, když jsem začínal, byla situace těžší, ale dnes je vidět, že lidé jsou ochotni za kamna docela utrácet. Jenže učiliště samo o sobě nestačí na to, aby člověk mohl založit kamnářskou firmu. S výučním listem můžete dělat pomocníka u zkušeného kamnáře a učit se od něj. Kamnáři ale většinou o žádné učedníky nestojí, protože dělají sami nebo nanejvýš ve dvojicích. Obvolal jsem všechny kamnáře na Moravě a nikde pomocníka nechtěli.

 

Takže jste musel začít rovnou na sebe…

Měl jsem zkušenosti z vedení různých dobrovolnických a neziskových projektů, takže jsem věděl, jak věci rozjíždět. Bylo mi jasné, že mou výhodou může být zkušenost ze Zaježové s hliněnými a přírodními stavbami, to tehdy skoro žádný kamnář neměl. A lidé, kteří stavěli podobné stavby, sice nikdy neslyšeli o Křivonožkovi, zato věděli o Zaježové a tamní zkušenost mi v jejich očích dodávala důvěryhodnost.

 

A co samotné znalosti o podnikání?

Ty jsem musel také získat. Proto jsem se napojil na Roberta Vlacha (popularizátor podnikání – pozn. red.) a komunitu kolem platformy Navolnenoze.cz. To pro mě byla škola podnikání. První dva tři roky jsem se taky dost učil za pochodu. Třeba o cenotvorbě jsem nic nevěděl. Tím, že jsem přišel z neziskovek, jsem měl jakýsi blok říct si o reálnou rozumnou cenu. Připadalo mi, že je to pro zákazníky moc drahé. Naštěstí jsem těch chyb neudělal moc.

 

A po pár letech jste nakonec „vysvobodil“ tátu z fabriky.

Přišel jsem za ním, že mám hrozně moc zakázek a jestli by nechtěl jít dělat se mnou. Souhlasil a dnes je rád, že v té továrně nemusí jako dílenský mistr zůstat až do důchodu. K tátovi pak přibyli i moji dva bratři. Dnes už je nás v týmu sedm, včetně dvou žen. Myslím, že jestli umím něco dobře, je to nastavení týmu tak, aby každý vynikal v tom, co je mu blízké. Dohromady pak chceme, aby nás to bavilo, měli jsme i nějaký rozumný čas na odpočinek a nebyli jsme vyhořelí workoholici, kteří pořád nestíhají, neberou telefony a práce je netěší.

 

Znamená to, že si zakázky vybíráte?

Filtrujeme podle lokality, aby to bylo v rozumném dojezdu. A také podle toho, co po nás zákazníci chtějí. Když mají zájem o něco, co neděláme, pošleme je ke konkurenci, která to dokáže lépe. V posledních letech nám začaly přibývat i docela velké a náročné zakázky. Proto jsme k původní rodinné sestavě přibrali ještě mladého kolegu z východního Slovenska a dvě holky, na které jsem narazil na fóru, jež se věnuje slaměným a hliněným stavbám. Bylo znát, že jsou zapálené pro věc, takže se k nám hodí. Jezdíme dohromady, jsme taková cirkusová parta.

 

Takže vás přijede všech sedm a pustíte se do díla?

Většinou ano. Zvládneme tak zakázku rychleji a nejsme z toho tak unavení. Jeden týden jedeme na zakázku, ve druhém si chystáme další. Jen když máme nějaké menší věci, tak se třeba rozdělíme na dvě části. Nejčastěji ale pracujeme společně.

 

Musíme si rozumět

Popište mi, prosím, proces vzniku jedněch velkých kachlových kamen. Řekněme, že vám zavolám, že bych je chtěl na chalupu. Co bude první krok?

Zjistíme, jak daleko to k vám je. Když to bude do dvou hodin cesty, má smysl o tom uvažovat. Pak si od vás nechám poslat základní technické informace. Děláme kamna do nových i starých domů, ale většinou do nových. My pak dáváme k projektu různé komentáře, aby bylo vytápění dřevem co možná nejefektivnější. Snažím se zákazníky osobně poznat, abych věděl, jak o svém budoucím domově uvažují, a podle toho jim přizpůsobujeme návrh jejich kamen.

 

Proč je důležité, abyste se znali?

Dělám pro ně srdce domu za statisíce korun, takže je fér, aby mě znali. A pro mě je zase důležité, abych zjistil, zda spolu dokážeme vyjít. Pokud ne, není důvod se vzájemně trápit. V začátcích jsem párkrát takovou chybu udělal. Mohlo mi například dojít, že když někdo na naší první schůzce skoro křičí na svou ženu, jak se asi bude časem chovat ke mně.

 

Dobře, řekněme, že nejsem sprostý hulvát, který řve na svou manželku, a domluvíme se na spolupráci. Co bude následovat dál?

Nejprve je to takové virtuální: ladíme technické výkresy, probíráme detaily přípravy. Ale pak jednoho dne zavoláte a řeknete, že už děláte střechu a okna. Tehdy přichází naše chvíle. Kamna se totiž dělají, když je dům uzavřený, ale předtím, než se například pokládají podlahy. V ideálním případě to víme třeba půl roku dopředu, máme vás v kalendáři a můžeme se začít chystat.

 

Co takové přípravy obnášejí?

Musíme objednat všechna dvířka a kachle, ty sami nevyrábíme. Přichystáme si materiál, kterého jsou zpravidla tak tři tuny. Mít všechen materiál ve správný čas na správném místě, to je poslední dobou fakt výzva. Nicméně nakonec vyrazíme, najdeme si ubytování v okolí stavby nebo – když je hezky a je to na pěkném místě – spíme přímo na stavbě.

 

Míváte štěstí na hezké lokality?

Často jsou to úplně idylická místa, třeba v Beskydech nebo v Jeseníkách. Velká kamna na dřevo si lidé zpravidla neobjednávají do kostky v satelitním městečku. Na nás tak vycházejí spíše ti, kdo mají blízko k přírodě a stavějí na pěkných místech.

 

Se samotnou stavbou jste během týdne hotovi?

Vychází to na čtyři nebo pět dnů intenzivní práce, dvanáct hodin denně. A pak je hotovo.

 

Vypravíte se někdy i dál než dvě hodiny od domova?

Velmi výjimečně. Teď začátkem června jsme byli na Šumavě, což bylo domluvené dokonce ještě před covidem. Stavba na místě bývalé chaty u Srní, v první zóně národního parku. To byla výzva, která mě lákala. Ale je to zcela mimořádné. Jinde jsou také dobří kamnáři, tak proč bychom se tam my i materiál měli trmácet stovky kilometrů.

 

Co je na konci kamnářského procesu?

Na konci zapálíme mírný oheň. Kamnářská hlína se nemusí vypalovat, ale potřebuje vyschnout. V hlíně je po stavbě ještě dost vody, takže nemůžeme riskovat, že se všechna změní v páru, to by mohla kamna popraskat. Klienti tak od nás dostanou návod, jak kamna postupně zatěžovat. Po dvou týdnech jsou zcela připravena na to, že mohou jet naplno.

 

Kolik mě budou taková velká kamna stát?

Záleží na velikosti či na tom, jestli budete chtít kamna s kachli, a na spoustě dalších věcí. V každém případě se to bude počítat ve stovkách tisíc korun.

 

A na kolik peněz by mě přišlo, kdybych chtěl jen kachlový sporák? Děláte je také?

Děláme je rádi, ale poptávka po nich zatím není tak velká jako po kamnech. U sporáku byste měl počítat tak s osmdesáti tisíci korunami u těch nejmenších variant.

 

Naštípat na pět let

Většina z nás zná klasická velká kamna už spíše jen z televize. K čemu všemu mohou kamna vašim zákazníkům sloužit?

Primárně jsou určena k topení, a to většinou k vytápění celého domu nebo jeho podstatné části. Pak ovšem mají také funkci estetickou a společenskou, dotvářejí prostor, můžete si je spojit s lavicí, ze které se lze dívat třeba na televizi. V kamnech můžete mít také troubu na pomalé pečení. Stojí to něco málo navíc, třeba patnáct dvacet tisíc, ale získáte zajímavou přidanou hodnotu.

 

Dá se teplo z kamen rozvádět po domě?

Dělá se to čím dál častěji. Kamna pochopitelně vydávají primárně sálavé teplo, tím lze klidně vytopit i tři místnosti naráz, záleží na dispozicích domu. Ale do stejného ohniště se dá dát i teplovodní výměník, který ohřeje vodu a ta se pak používá do podlahového topení. Někdy si to lidé ještě kombinují s fotovoltaikou nebo s tepelným čerpadlem.

 

Čím se ve vámi vyráběných kamnech topí? Jsou to primárně dřevěná polena, nebo se používají i jiná paliva?

V našich kamnech nejde topit uhlím. To totiž potřebuje roštové ohniště. Naše kamna mají takzvané biotopeniště, vysoce účinné ohniště s minimálními emisemi na úrovni nejmodernějších automatických kotlů. Dává se tam dřevo a cokoli na bázi dřeva, takže třeba dřevěné brikety nebo i roští, či šišky. Jen to musí být suché. Je jedno, jestli tam dáváte smrkové, bukové, nebo jiné dřevo, ale musí to být vyschlé.

 

V čem je tajemství té účinnosti?

To topeniště je větší, lze do něj dát až dvacet kilogramů dřeva. Tím vzniká velká energie a vyšší teplota. Zároveň jsou v kamnech speciální vzduchové trysky, které podporují hoření.

 

 

Takže úplně jiná generace, než byla kamínka u babičky, kde se věčně
vynášel popel zpod roštu?

Já ze svých kamen vynáším popel jednou za půl roku.

 

A kolik času strávíte ročně štípáním dřeva?

Dělám to dost nárazově. Teď jsem v lednu koupil čtyřicet metrů dřeva a pak ještě dalších čtyřicet, protože bylo za hrozně dobrou cenu. Takže jsem tady v lednu, únoru a březnu pořád řezal motorovkou a štípal. Věnoval jsem tomu hlavně soboty.

 

Na jak dlouho to vystačí?

Bude to stačit pro čtyři domy tak na pět let.

 

Máte nějaký tip na dobré dřevo na topení?

Já jsem teď koupil bukové a nějakou břízu. Ale ono je to pro topení vlastně jedno, protože kilogram dřeva dá vždycky stejné teplo. Situace se navíc dost regionálně odlišuje. Na jižní Moravě je hodně dubů, kolem Prahy akáty, jinde zase javor a jasan.

 

Musí klienti umět zacházet se sekyrou?

Máme i takové, kteří neměli sekyru nikdy v ruce. Je pak na nás, abychom jim to ukázali. Mám kamaráda, jazzového pianistu, kterého obdivuji za to, že se pustil do rekonstrukce domu svépomocí. A bylo mi potěšením ho naučit štípat dříví.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement