Jaderná hrozba twitterové diplomacie 75 let po Hirošimě

Před pětasedmdesáti lety USA shodily dvě atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Jak se od té doby vyvinuly jaderné zbraně, v čem se změnil náhled na jejich využití, a na které státy si dávat největší pozor, říká Michal Smetana, odborník na mezinárodní vztahy, zbraně hromadného ničení a politickou psychologii.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Bylo to 6. a 9. srpna 1945, kdy explodovaly nad dvěma japonskými městy bomby pojmenované americkou armádou Little Boy a Fat Man. Změnil se od té doby nějak výklad této události?

Debata pořád probíhá, neexistuje definitivní výklad. Dá se říci, že přibývá historiků, kteří se na tehdejší rozhodnutí USA dívají kriticky. Nejvíc se přetřásá otázka, jestli ty dvě bomby představovaly klíčový instrument k ukončení války. Do jaké míry bylo jejich shození nutné a potřebné, tedy z dnešního pohledu legální a legitimní.

 

Souvislost mezi použitím atomových zbraní a kapitulací Japonska se dříve příliš nezpochybňovala. Dnes je to jinak?

Dlouho převažoval výklad, že jaderný útok zachránil stovky tisíc lidských životů, které by stála pozemní invaze, plánovaná pro případ, že by se Japonsko nevzdalo. Nyní už ale z archivních výzkumů víme, že větší vliv na kapitulaci měl vstup Sovětského svazu do války, ke kterému došlo ve stejný den jako ke svržení bomby na Nagasaki.

 

Nebyl vliv obou událostí minimálně vyrovnaný?

Japonci do poslední chvíle doufali, že Sovětský svaz bude hrát roli prostředníka a umožní jim vyjednat lepší podmínky porážky. Ve chvíli, kdy se sovětská vojska pohnula a začala okupovat Mandžusko, byl těmto nadějím konec. Připomínám ovšem, že hlasování o kapitulaci v japonské vládě dopadlo 3:3, vzdali se až po císařově intervenci.

 

Co vedlo císaře k takovému zásahu?

Při jednáních po 10. srpnu šlo o to, aby císař Hirohito nebyl odstraněn nebo dokonce souzen za válečné zločiny. V té souvislosti se nabízí spekulace, že by Japonsko kapitulovalo i bez použití jaderných zbraní, kdyby USA už dřív potvrdily zachování císařského trůnu.

 

 

Američané ale mohli být spokojeni. Ukázali svoji sílu pro nadcházející období studené války, urychlilo to rovněž vývoj jaderných zbraní, který pak umožnil uzbrojit Sovětský svaz.

To už se ale ocitáme v morální rovině – do jaké míry je správné obětovat tolik civilních životů pro demonstraci síly? Navíc s tím uzbrojením je to do velké míry mýtus. Dnešní historiografie ukazuje, že větší vliv na oslabení a následný rozpad Sovětského svazu měl tamní vnitřní vývoj.

 

Jak hodnotíte americké rozhodnutí shodit bomby na Hirošimu a Nagasaki vy osobně?

Jsem odpůrcem toho, soudit zpětně lidi, kteří se rozhodovali v naprosto odlišné situaci a době. Byly to velmi vyhrocené okamžiky. Diskuse se vede o tom, do jaké míry by byly podobné útoky legální a legitimní v dnešní době. A tady se kloním k názoru, že je to proti mezinárodnímu právu – i v rámci války.

 

Musím přiznat, že mě ani nenapadlo, že by se jaderná zbraň dala použít legitimně a legálně.

Je to právně hodně složitá otázka, ale podle Ženevských konvencí existují pravidla, jak se ve válce chovat. Jedna z věcí, které nemůžete dělat, je cílit na civilní obyvatelstvo. A Hirošima ani Nagasaki nebyly primárně vojenské cíle. Důležitý byl efekt šoku, šlo o to dostat Japonsko na kolena.

 


Malé hlavice = větší hrozba

Americký útok na Japonsko zůstává jediným případem použití atomové munice v historii. Jak se od té doby změnily parametry jaderných zbraní?

Bomba, která vybuchla nad Hirošimou, měla šestnáct kilotun čili šestnáct tisíc tun trinitrotoluenu. Dneska jsou možnosti řádově úplně jinde. Běžné hlavice mají 300 až 400 kilotun. Technicky není problém bombu zvětšit takřka neomezeně, nicméně za mnohem problematičtější se dnes považují malé jaderné zbraně s relativně malým výbušným účinkem.

 

Proč?

Snižuje se tím psychologická bariéra pro jejich použití. Jinými slovy, čím budou jaderné zbraně menší, tím větší bude šance, že je někdo opravdu použije. S výrobou menších střel koketují zejména Spojené státy.

 

Jak probíhá likvidace jaderného šrotu – zbraní, které jsou zastaralé, případně jsou součásti odzbrojovacích smluv?

Jde to pomalu. Ve frontě stojí spousta vyřazených hlavic, jejichž likvidace je velmi pracná a nákladná.

 

Jaké jsou mechanismy na kontrolu likvidace?

Zejména při rozpadu Sovětského svazu panovaly obavy, že ruští generálové tajně rozprodají jaderné zbraně na černém trhu a dostanou se do ruky jiným státům či teroristickým organizacím. Spojené státy proto investovaly obrovské prostředky, aby to pomohly Moskvě zabezpečit.

 

Dnes máme devět jaderných velmocí, které disponují tímto typem zbraní a jsou schopné je vyrábět. Pojďme je vzít popořadě a stručně okomentovat stav jejich arzenálu a postoj k mezinárodním smlouvám.

Devadesát procent atomového arzenálu mají Spojené státy a Rusko. Zároveň vůči sobě oba státy přijaly smlouvy, které jejich munici limitují. Celá architektura těchto smluv, jejichž zrod spadá do doby studené války, se ale postupně rozpadá. V tuhle chvíli už existuje de facto jediný dokument tohoto typu a vyprší v příštím roce.

 

Je to smlouva New Start, kterou podepsali prezidenti Barack Obama a Dmitrij Medvěděv před deseti lety v Praze.

Přesně tak. Nyní probíhají jednání, zda bude prodloužena o dalších pět let. Spojené státy jsou hodně rezervované a dlouhodobě to podmiňují účastí Číny, což je v tuto chvíli absolutně nerealistické. Čas tedy utíká, a pokud nedojde v roce 2021 k prodloužení, skončí platnost poslední smlouvy, která jaderné arzenály omezuje.

 

Co by pak následovalo?

V lepším případě vyjednání nového kontrolně-zbrojního instrumentu, v horším případě nové kolo závodů ve zbrojení.

 

Zmínil jste už Čínu. Co k ní ještě dodat?

Čína se předvádí netransparentně, je to součást její strategie. Nějaké odhady o stavu jejího arzenálu máme, ale celek je zahalen tajemstvím.

 

Velká Británie a Francie?

Každá z těch zemí má zhruba tři stovky zbraní, což je číslo, které experti uvádějí i v souvislosti s Čínou. Francie je, co se týče svého jaderného programu, ortodoxnější než Británie, kde se už delší dobu vede debata, do jaké míry má smysl ty zbraně držet a vylepšovat.

 

Existuje dnes ještě nějaký vztah mezi jadernou energetikou a jadernými zbraněmi?

Moc ne. Jedině u států, u nichž se bojíme, že by jaderné zbraně mohly nově získat, neboť přechod mezi civilním a vojenským využitím je pro ně snadnější. Nejvíc se to řeší v případě Íránu.

 

Indie a Pákistán?

Dva státy, u kterých je dlouhodobě největší obava z použití jaderných zbraní. Jsou ve vleklém konfliktu, vybojovaly spolu řadu válek, jejich arzenál není kontrolovaný žádnou úmluvou.

 

Izrael?

Jediný z oněch devíti států, který jaderné zbraně oficiálně nepřiznává. Také jako jediný nikdy neudělal veřejně žádný test, aby deklaroval pozici jaderné velmoci.

 

Severní Korea?

Nejmladší člen jaderného klubu s nejmenším arzenálem.

 

Saudská Arábie není jadernou velmocí, ale asi by ráda byla.

Dlouhodobě zastává pozici, že kdyby Írán získal jaderné zbraně, musela by reagovat a pořídit si je taky.

 

Někdy se mezi možnými budoucími členy jaderného bloku zmiňuje Kanada.

Průmyslovou kapacitu na to má, ale takových zemí je víc, například Japonsko. Z opačné strany je třeba zmínit Jihoafrickou republiku – jedinou zemi, která jaderné zbraně dobrovolně zlikvidovala.

 

Kdo své jaderné zbraně nejvíc vylepšuje?

Modernizační programy všech devíti zemí jsou obrovské. V případě USA jsou projekce investovat do nich v průběhu dalších třiceti let 1,7 bilionu dolarů, to znamená 1 700 miliard dolarů. Pro srovnání: z toho by se dalo platit 24 let českého rozpočtu. A to nemluvíme o budování nových zbraní, jen o zdokonalování.

 

Ušetří takové investice jiné armádní výdaje?

To se nikdy nepotvrdilo. Když se jaderné zbraně nepoužívají, musíte dál udržovat v použitelném stavu všechny složky armády. Každopádně v případě USA tvoří jaderný arzenál jen menší část vojenského rozpočtu.


Rozšířené odstrašování

V minulosti hrála významnou roli ve vývoji jaderných zbraní špionážní práce, existuje mnoho případů vědců-přeběhlíků? Pořád to tak funguje?

Určitě to stále hraje roli. Sice je to stará technologie a návod na sestrojení jaderné zbraně už najdete na internetu, ale samotné provedení a hlavně miniaturizace není úplně snadná věc – jde o to, aby bylo možné použít hlavice na vojenských nosičích. Nejvíc to můžeme vidět u Severní Koreje, která pořád jede cestou pokusů a omylů. Musí hodně testovat.

 

Předpokládám, že v případě použití jaderné zbraně by šlo o dálkově řízené střely. Nebo zůstává ve hře i varianta shazovat atomové bomby z letadla?

Jasně, vedle raket odpalovaných ze země a z ponorek jsou bomby shazované ze vzduchu, společně s raketami odpalovanými z bombardérů, pořád jedním z hlavních způsobů použití. Amerika má zbraně umístěné kromě svého území v pěti evropských zemích a kdyby došlo k jejich použití, stane se to pomocí letadel.

 

Jaká je současná role České republiky v jaderném zbrojení či odzbrojování? Stojí vůbec za zmínku?

Máme specifickou pozici. Jako stát NATO profitujeme z jaderného deštníku Spojených států, říkáme tomu rozšířené odstrašování. Současně – na rozdíl od Německa, Nizozemí, Belgie, Itálie a Turecka – na našem území nejsou jaderné zbraně.

 

Aktuální postoj Evropské unie byste popsal jak?

Snaží se působit jako samostatný hráč a propagovat nešíření zbraní a odzbrojování, ale přitom má v sobě obrovský rozkol. Zahrnuje Francii, což je jaderná velmoc, a na druhou stranu státy jako Rakousko a Irsko, které jsou dlouhodobými bojovníky proti jaderným zbraním. Výsledkem je rozbředlý mix, z něhož se dá těžko dělat koherentní politika.

 

Proč se v případě jaderného zbrojení používají slova jako je „proliferace“ a neřekne se prostě „šíření“? Přijde mi pokrytecké hledat pro ty nejstrašnější věci výrazy, které znějí téměř ušlechtile, nebo aspoň milosrdněji.

Proliferace je termín z biologie a považuju ho za zavádějící, protože jde o nekontrolované šíření buněk, což není případ jaderných zbraní. Na světě jsou dvě stovky států, přičemž devět z nich disponuje jaderným arzenálem a pouze několik málo dalších má tu schopnost.

 

Měl byste tip na nějakou aktuální knížku, která by zájemce zorientovala v problematice jaderného zbrojení?

Akademických prací na toto téma jsou tuny, a to ze všech pohledů – od technických přes diplomatické, politické, vojenské až po lékařské. Z těch neakademických můžu doporučit fiktivní report z jaderné války mezi Spojenými státy a Severní Koreou od amerického akademika Jeffreyho Lewise. Jde v podstatě o zápis vyšetřovací komise, ale čte se to perfektně a je to strašně přesvědčivé. Každou chvíli některý z mých kolegů zmíní, jak se v reálném světě děje něco, co připomíná tuhle knížku.

 

Například?

Největší obava jaderného věku není, že se některý stát rozhodne racionálně ty zbraně použít, ale že k tomu dojde dynamikou, kterou nikdo nechce – sérií ukvapeností a strachu. Zmíněná kniha je příběhem spousty nedorozumění, špatné komunikace, twitterové diplomacie a nezodpovědných lídrů.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama