Povinná škola, ale ne pro všechny. Dívky si na vzdělání musely počkat

Marie Terezie byla schopná a chytrá žena. Podívala se, jak funguje Prusko, její úhlavní nepřítel, a zjistila, že mimo jiné dbá na gramotnost svých obyvatel. Neváhala proto, a zavedla vzdělávací povinnost i tady. Těžší to měly se vzděláváním po dlouhou dobu hlavně dívky. „Nejprve stačilo, že bude dívka umět číst, psát, počítat a správně se modlit. V 19. století se ale začal objevovat názor, že Češi jako národ bez vlastního státu potřebují vychovávat děti ve vlasteneckém duchu,“ říká v rozhovoru historička Milena Lenderová. Na univerzitu byl českým ženám povolen vstup až na konci 19. století.

V roce 1774 zavedla Marie Terezie vzdělávací povinnost. Děti musely chodit buď do školy, anebo se vzdělávat doma. O necelých sto let později byla zavedena povinná školní docházka pro všechny. Jak děti novinku přijaly, těšily se do školy?

Určitě to pro ně bylo zpestření jejich dnů a prolomení monotónní práce, hlavně u dětí, které musely pomáhat v zemědělství. V průběhu 19. století pak nabývalo vzdělání na hodnotě a začalo být vnímané jako krok k sociálnímu úspěchu. Je ale těžké na takové otázky hledat odpovědi, protože u dějin dětství nemáte moc přímých pramenů. Něco lze najít například v dětských denících, těch je ale málo a objevují se spíše až ve druhé polovině 19. století.

 

Co jste se v denících například dočetla?

Reakce na školu jsou pěkné, a to i u takových buřiček, jako byla Zdenka Braunerová (česká malířka, pozn. red.). V patnácti skončila vyšší dívčí školu, kterou v deníku označila jako „milovanou školu“. Problém s deníky někdy je, že nevíte, jak moc v nich fungovala autocenzura nebo dozor rodičů, ale deník Zdenky Braunerové určitě nikdo nekontroloval, psala i takové věci, jako že šla do hospody a kouřila. Je patrné, že to psala spontánně.

 

Když se vrátím k zavedení povinného školního vzdělávání, kdy se s ním smířili rodiče?

Chudým rodičům se to nelíbilo dlouho, což ještě v prvních desetiletích 19. století dokládají statistiky; z nich je vidět i genderová asymetrie. Daleko víc chodili do školy kluci než holky. V případě děvčat přetrvával delší dobu názor, že vzdělání nepotřebují. Malé holčičky byly taky doma více potřeba, pomáhaly v domácnosti, hlídaly mladší sourozence, tak je do školy rodiče neposílali, anebo jen málo.

 

Jak si s tímto odporem stát poradil?

V roce 1870 vešla v platnost takzvaná Hasnerova reforma, která prodloužila vzdělávací povinnost z dvanácti na čtrnáct let a školní docházka už byla opravdu povinná. Dolní vrstvy na to reagovaly většinou negativně. V roce 1883 byla proto přijata novela, která vyšla vstříc reptání chudších obyvatel, ale taky třeba velkostatkářů, kteří děti zaměstnávali. Děti mohly do školy chodit opět jen do dvanácti let a mohly být uvolněny v době polních prací.

 

Stát tedy dokázal vyjít nespokojencům vstříc.

To ano, ale už dávno předtím Josef II. přitvrdil. Rodiče, kteří neposílali své potomky do školy, platili pokuty. Když neměli peníze, byli odsouzeni k obecně prospěšným pracím. A dítě někdy do školy potupně přiváděl četník.

 

 

Zjišťovala si Marie Terezie něco předtím, než povinnou školní docházku zavedla?

Ještě, než dala vypracovat školský zákon, nechala udělat v Čechách průzkum ohledně úrovně tehdejšího vzdělávání. Zajímavé je například sledovat, kde se děti učily, čemuž se věnuje Jan Šimek z Národního pedagogického muzea. Účelové školní budovy byly tehdy jen ve větších městech. Já žiju v Hradci Králové a tady sloužila před tereziánskou reformou jako škola taková malá budova při hřbitovní zdi. Na venkově se třeba učívalo v hospodách nebo v pastoušce. Po zavedení reformy se školy postupně začaly stavět, ale muselo se počítat s tím, že v nich bydlel učitel s rodinou, míval tam například komoru, někdy i chlívek, protože část své odměny dostával v naturáliích.

 

 

Přinesla analýza stavu českého vzdělávání Marii Terezii ještě nějaké další informace, které ukazují, jak se děti vzdělávaly před reformou?

V jednotlivých obcích se například zjišťoval počet dětí ve školním věku a kolik z nich opravdu do školy chodí. Ukázalo se, že venkovské děti většinou do školy chodí jen v případě, kdy už není na poli žádná práce, tedy v zimě. V městech to bylo o něco lepší. Zajímavé také bylo, kdo děti učí. Někdy to byl pasák, jindy vysloužilý voják. Pokud to byl učitel, vrchnost, která učitele vybírala, si často více cenila jeho muzikantských než pedagogických dovedností.

 

Měla tereziánská školská reforma jinou ambici kromě toho, že se mělo obyvatelstvo stát gramotným?

Měla děti disciplinovat, naučit je plnit povinnosti, slušně se chovat, ale také pečovat o sebe sama, naučit se základům hygieny. Autor tereziánské reformy, zaháňský opat Johann Ignaz Felbiger, píše ve své Knize metodní, že děti mají chodit do školy čisté, učesané, ba dokonce vyčůrané. Škola tedy hrála roli i všestranné osvěty. Později učitelé prosazovali očkování proti černým neštovicím.

 

Odborně se věnujete zejména ženám v historii a ženské emancipaci. Jaká byla Marie Terezie?

Výjimečná. Uměla se mimo jiné obklopit schopnými rádci. A jako matka si byla vědoma křehkosti příchodu na svět – proto bylo součástí jedné z jejích reforem i nařízení o vzdělávání porodních bab. Pro školskou reformu našla inspiraci u svého úhlavního nepřítele – Pruska. Vždyť Felbiger byl de facto poddaným Fridricha II., s kterým Marie Terezie válčila. Uměla často potlačit antipatie – důležité bylo zlepšit stav obyvatelstva a škola byla, jak sama panovnice prohlásila, „politicum“, věc veřejná.

 

Můžete shrnout, jaké dějinné okolnosti hrály roli v tom, že se postupně měnil názor na to vzdělávání žen?

Nejprve stačilo, že bude dívka umět číst, psát, počítat a správně se modlit. V 19. století se ale začal objevovat názor, že Češi jako národ bez vlastního státu potřebují vychovávat své děti ve vlasteneckém duchu. První vychovatelkou dětí je matka, proto se od 30. let 19. století objevuje v českém prostředí obraz vzdělané ženy-matky.

 

A kdy se otevřely pro dívky střední školy?

Před rokem 1848 se objevují pokusy o otevření víceleté dívčí školy, jsou spojené se jménem Bohuslavy Rajské (vlastním jménem Antonie Reissová, česká vlastenka, pedagožka, básnířka, druhá manželka Františka Ladislava Čelakovského, pozn. red.) a Svatavy Amerlingové (pedagožka a filantropka, pozn. red.). Rajská se pak ale vdala za Čelakovského a školu nechala školou. Nakonec prvním velmi kvalitním a už respektovaným dívčím vzděláním byly vyšší dívčí školy, první vznikla v Písku, druhá v Praze, pak se objevovaly v dalších velkých městech.

 

Kdo do nich chodil?

Většinou dívky jedenácti- či dvanáctileté, které často navazovaly na své domácí vzdělávání. Učily se počtům, dějepisu, zeměpisu, kreslení, cizím jazykům. Ale nejen němčině, která byla běžná, a francouzštině, jejíž znalost byla považována za distinktivní znak vyšších vrstev. Učily se také polštině či ruštině. Cílem školy bylo připravovat vzdělané manželky a matky, některé absolventky ale našly uplatnění i jako domácí učitelky. V rozvrhu samozřejmě nechyběly ruční práce. Když byl roku 1862 ze světové výstavy v Londýně dovezen do Prahy šicí stroj, byl zakoupen jeden i pro vyšší dívčí.

 

U vysokých škol to ale ještě chvíli trvalo, než na ně mohly ženy nastoupit.

Tam to bylo horší. Máme první tři české lékařky, které studovaly na přelomu 70. a 80. let 19. století ve Švýcarsku. Na české univerzitě se na filozofické fakultě objevily první posluchačky až v roce 1897 a první lékařkou byla Anna Honzáková, která promovala až v roce 1902.

 

Jak se to povedlo změnit?

Tuto radikální změnu muselo povolit ministerstvo. V zahraničí už ženy medicínu studovaly, Rakousko-Uhersko mělo zpoždění. Velkými odpůrci lékařského studia žen byli čeští muži-lékaři, kteří tvrdili, že žena není uzpůsobena na fyzickou náročnou práci lékaře. Ženy ve fabrice jim nevadily.

 

Zmiňovala jste tři naše první lékařky vystudované ve Švýcarsku, našly tady uplatnění?

Jedna během studií zemřela, zbylé dvě v českých zemích uplatnění nenašly. Když pak Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu s muslimským obyvatelstvem, vykonávaly tam na čas funkci úředního lékaře. Ženskému studiu pomohla první světová válka, která muže-lékaře zaměstnala v lazaretech. Za první republiky už mohly ženy na univerzitě i technice studovat, uzavřena jim zůstala teologická fakulta.

 

Spolu s kolegy jste před časem napsala knihu o dětech za první světové války. Na co zajímavého jste narazila, pokud se budeme bavit o školní výuce?

Při psaní této knihy mi došla jedna věc. První světová válka byla prvním obdobím, kdy se dětem začalo vysvětlovat, že většinu z toho, co se říká doma, nesmí říkat ve škole. Doma se na válku i na císaře pána nadávalo, lidé si přáli, aby Rakousko prohrálo, vyprávěly se neuctivé vtipy. Učitel se musel naopak tvářit prorakousky a stejně vychovávat děti. Za první republiky tento „ideologický dualismus“ zmizel, znovu se objevil v době německé okupace a k úplné dokonalosti ho dovedla komunistická totalita.

 

Na konci roku by měla vyjít v nakladatelství Paseka kniha o dějinách dětství. Stála jste v čele autorského kolektivu. Jak se na děti pohlíželo dříve, třeba ve středověku?

Existují dvě teorie, historici mluví o „černé“ a „bílé“ legendě dětství. Ta první říká, že dítě získalo svou identitu a začalo se s ním zacházet jako s autonomní bytostí až na přelomu 17. a 18. století. Do té doby bylo potřeba mít hodně dětí, aby rod pokračoval, někdo převzal majetek a postaral se o rodiče ve stáří. Dětství samotné bylo ale vnímané jako „šedá zóna“, jako něco nutného, co buď vyroste a bude užitečné, anebo ne. Kojenecká i dětská úmrtnost byla v té době katastrofální. Bílá legenda tvrdí, že děti byly vždy milovány, že se jim rodiče věnovali. Já se kloním spíše k černé legendě. Nemyslím si, že středověcí rodiče byli ke svým potomkům lhostejní, ale rodičovská láska měla prostě jiné dimenze, než je má dnes.

 

Vaše knihy jsou postavené na tom, že sledujete historii životních cyklů, zejména žen a dětí, dějiny jejich každodennosti. Tedy způsoby stravování, cestování, bydlení, vzdělání, oblékání a tak dále, a to na pozadí „velkých“ dějin. Myslíte, že ve výuce dějepisu dnes chybí důraz na každodennost, že by pak historie děti třeba bavila víc?

Ještě nedávno jsem si to myslela, teď ale – vzhledem k tomu, jak se dnešní společnost podivně vyvíjí, mám za to, že by se měly začít pořádně a přitažlivou formou učit zejména politické dějiny posledních padesáti let. Přijde mi hrozné slyšet, že za komunismu to tady nebylo špatné. Všechno to zlo, k němuž zde po padesát let docházelo, by se mělo dostat do obecného historického povědomí. Jedině tak budou lidé schopní prohlédnout výzvy a sliby populistů, ať politicky patří kamkoli.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama