Nouzové tlačítko pro seniory: dobrý nápad, který je těžké prosadit

Pavel Plachký působil v úplných začátcích jako šéf Home Creditu, před pár lety se ovšem vydal na zcela jinou cestu. Dal dohromady tým vývojářů a začali vyvíjet a vyrábět senzory. Letos kvůli koronavirové pandemii urychlili vývoj tak zvaného panického tlačítka pro seniory. To má sloužit ve chvíli, kdy se starší lidé ocitnou v nouzi a zalarmovat jejich blízké. Cesta k úspěchu je ale komplikovaná.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak vypadala vaše cesta z Home Creditu k soukromému podnikání?

Byl jsem první zaměstnanec Home Creditu, převzali jsme know-how od leasingové větve, ale tvořili jsme znovu firmu pro půjčky. Tam jsem byl pět let, pak jsem se dva roky účastnil expanze na východ. Rád dělám nové věci, objevuji, ale když se z toho stal velký korporát, tak to už pro mě nebylo. Ve čtyřiceti jsem se rozhodl, že je nejlepší čas začít podnikat. Úplně nejlepší nápad to tehdy asi nebyl, podcenil jsem, že peníze jsou důležité. Živil jsem se sám, dělal jsem osm let různé projekty, vždy pro někoho.

 

Kdy jste se dostal k senzorům?

Četl jsem na internetu, že do Česka přichází síť internetu věcí. Mám telekomunikační vzdělání, i když jsem v oboru nepůsobil. Řekl jsem si, že tato technologie má obrovskou budoucnost. Začal jsem se psy. V Česku je jich hrozně moc, neustále se ztrácejí a trackery tu na trhu sice jsou, ale musí se každé tři dny nabíjet. Tak jsem chtěl najít firmu, co vyvine senzor, který může mít pes neustále u sebe. Já jsem to chtěl jen prodávat. To ale dost dobře nefunguje, firmy se nechtěly přizpůsobit, takže jsem začal vytvářet svůj tým, který se postupně rozrostl.

 

Čím je ta technologie zajímavá?

Systémem přenosu dat. Problém není data získat, senzorika je snadná a levná, ale obtížné je připojení. Jak ta data dostat někam ke zpracování. Buď musíte mít kabel a být blízko, nebo wifi, nebo můžete využít GSM, co máte v mobilu, ale ten se vám brzy vybije. To vás významně omezuje v tom, odkud můžete data sbírat. Proto začala před pěti lety vznikat rádiová technologie, tak zvané nízkoenergetické sítě dlouhého dosahu. Výhodou je, že všechna zařízení vydrží roky jen s baterií. Když dáte senzor do lesa, tak pět let pojede. Druhou výhodou je vysoká prostupnost stavebními prvky a konstrukcemi. Díky tomu, že tam nemusíte mít napájení, tak je to několikanásobně levnější než současná řešení na wifi. To dává prostor k tomu, aby šlo o masové řešení.

 

 

Ve kterých oblastech jste tuto technologii už použili v praxi?

Máme například teploměr nebo vlhkoměr, nikam je nemusíte připojit a posílají data. To je důležité třeba při přepravě zboží. My je dodáváme například firmě Zdravé stravování, která je dává k masu a sleduje teplotu, zda po cestě nestoupá. Nepříjemné je, že nízkoenergetické sítě dlouhého dosahu nevylepšují něco, co už existuje. Je to řešení, které je nové, lidé ho neznají a je těžké je o tom přesvědčit

 

Pustili jste se do vývoje nouzového signálu pro seniory. Co vás k tomu přimělo?

Mám vlastní zkušenost, rodiče bydlí dvacet kilometrů od Brna. Někdy volají, já to nevezmu, pak volám zpět, nedovolám se a přemýšlím, co se stalo, jestli tam mám zajet, nebo nemám. Nevím, zda se něco nestalo. Když přišla pandemie, tak jsme si řekli, že vývoj urychlíme, protože senioři jsou na tom nejhůře. A panic tlačítko by mělo být pro ně, respektive jejich děti a vnuky, zajímavé.

 

Jak to funguje?

Je to malá krabička s červeným tlačítkem, můžete ji mít na ruce na pásku, a když se vám něco stane, jen ho dvě vteřiny podržíte, než začne blikat. Senior pak ví, že někomu došla zpráva. Náš server pošle SMS a hlasovou zprávu, do aplikace se dá navolit až pět kontaktů. V Česku žije samo šest set tisíc seniorů, nemají jinou šanci než mobil, který může být vybitý, nebo ho nikdo nevezme. V těchto případech přitom rozhoduje čas, čím dříve je senior v nemocnici, tím větší má šanci, že se vrátí do normálního života. Přišlo nám to dobré. Problém ale je, jak se k seniorům dostat, byli tu různí obchodní „šmejdi“, mohli bychom být podezřelí.

 

 

Komu a jakými cestami jej tedy zkoušíte nabízet?

Stojí 700 korun a 70 korun měsíčně za provoz. Zkusili jsme státní správu, nechtěli jsme peníze, ale ať nám pomohou s rozšířením. Obeslali jsme dva a půl tisíce obcí do 500 obyvatel, ozvalo se jich jen několik. Někteří s tím, že je o jejich seniory postaráno. Zkoušíme i větší města, ale tomu moc šancí nedáváme. I ministerstvo práce jsme zkusili, tam nám řekli, že už je mají, i když nemají nic. Je to složité, ale bojujeme a snažíme se. Teď máme paní, co se na Ostravsku stará o deset vesnic, je z toho nadšená. Hledáme nadšence, co nám tlačítko pomohou rozšířit.

 

Vyvíjíte nyní něco dále, nebo se soustředíte především na nouzové tlačítko?

Držíme drahý tým lidí, stále něco vyvíjíme. Máme specialisty na náš vlastní operační systém, na antény, máme průmyslového designéra, strojaře. Je tam řada specializací, lidé se to museli naučit, na trhu nejsou. Nyní máme několik firem z průmyslu, pro které vyvíjíme. To dává větší smysl než vývoj do šuplíku na začátku. Jen u krabičky s panic tlačítkem – aby do toho neteklo, šlo to dobře stisknout a podobně – bylo asi dvacet variant. Je to složitá technologie, i když to tak nevypadá.

 

Vyvíjíte senzorické technologie už i pro konkrétní firmy?

V Praze máme startup zabývající se využíváním vnitřních parkovacích míst. Parkoviště potřebuje senzory na to, aby věděli, že auto přijelo a odjelo. Aby mohli zefektivnit služby. Potřebuje stovky senzorů, na tom teď pracujeme. Začíná se nám postupně dařit s teploměry. Ve Zdravém stravování zjistili, že mají velké lednice, kde jim teploměry sice měří teplotu, ale na jiném místě v lednici je o dva stupně nižší. Měří si teď i teplotu při dopravě. Stejně máme firmu distribuující veterinární léčiva. Velký prostor je třeba v optimalizaci nemocničních provozů.

 

Co lze dělat v nemocnicích?

Obecně problém všech nemocnic je, že se kvůli bakterii legionella musí dezinfikovat voda. Dává se do ní chlorbioxid, který je ale agresivní a narušuje jak plastové, tak kovové trubky, které pak praskají. Když jim to vytopí nějaký drahý přístroj, znamená to velké škody. Proto mají například po celém IKEM čidla. Pokud praskne nějaká trubka, tak se to hned dozvědí.

 

Kolik jste už do vývoje nainvestovali peněz?

Padly na to desítky milionů korun od investorů.

 

Povedlo se vám získat do firmy jako investora známého byznysmena Jiřího Hlavenku. Sháníte i další?

Potřebovali bychom je jak sůl. Ideální by byla firma, která by viděla, že jim to pomůže s jejich průmyslovým byznysem. Firma by jednak zainvestovala do vývoje, ale také zbořila bariéry, udělala první pilotní instalace, kde by se ukázalo, že to funguje.

 

Říkal jste mi, že kdybyste věděl, co to všechno obnáší, už byste do podobného projektu znovu nešel. Proč?

Startupoví investoři fungují trochu jako sázkaři. Dají peníze do deseti projektů, ne moc, a čekají, že jeden se chytne, a to jim stačí. Do nás musejí dát více peněz. Vyvíjet hardware je obtížné, to se s normálními startupy nedá srovnat. Vyvíjíme, děláme prototypy a sériovou produkci pro nás zajišťuje česká výrobní firma. Dělat hardware startup a mít jen panic tlačítko by bylo sci-fi. My máme šanci, že máme další projekty, třeba ony teploměry, kdyby to s tlačítkem nedopadlo. Uvidíme, kde se nová senzorická technologie chytne nejdříve.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama