Nouzové tlačítko pro seniory: dobrý nápad, který je těžké prosadit

29. září 2020

Pavel Plachký působil v začátcích Home Creditu, vloni založil firmu Senzoor.

archiv

Pavel Plachký působil v úplných začátcích jako šéf Home Creditu, před pár lety se ovšem vydal na zcela jinou cestu. Dal dohromady tým vývojářů a začali vyvíjet a vyrábět senzory. Letos kvůli koronavirové pandemii urychlili vývoj tak zvaného panického tlačítka pro seniory. To má sloužit ve chvíli, kdy se starší lidé ocitnou v nouzi a zalarmovat jejich blízké. Cesta k úspěchu je ale komplikovaná.

Jak vypadala vaše cesta z Home Creditu k soukromému podnikání?

Byl jsem první zaměstnanec Home Creditu, převzali jsme know-how od leasingové větve, ale tvořili jsme znovu firmu pro půjčky. Tam jsem byl pět let, pak jsem se dva roky účastnil expanze na východ. Rád dělám nové věci, objevuji, ale když se z toho stal velký korporát, tak to už pro mě nebylo. Ve čtyřiceti jsem se rozhodl, že je nejlepší čas začít podnikat. Úplně nejlepší nápad to tehdy asi nebyl, podcenil jsem, že peníze jsou důležité. Živil jsem se sám, dělal jsem osm let různé projekty, vždy pro někoho.

Kdy jste se dostal k senzorům?

Četl jsem na internetu, že do Česka přichází síť internetu věcí. Mám telekomunikační vzdělání, i když jsem v oboru nepůsobil. Řekl jsem si, že tato technologie má obrovskou budoucnost. Začal jsem se psy. V Česku je jich hrozně moc, neustále se ztrácejí a trackery tu na trhu sice jsou, ale musí se každé tři dny nabíjet. Tak jsem chtěl najít firmu, co vyvine senzor, který může mít pes neustále u sebe. Já jsem to chtěl jen prodávat. To ale dost dobře nefunguje, firmy se nechtěly přizpůsobit, takže jsem začal vytvářet svůj tým, který se postupně rozrostl.

Čím je ta technologie zajímavá?

Systémem přenosu dat. Problém není data získat, senzorika je snadná a levná, ale obtížné je připojení. Jak ta data dostat někam ke zpracování. Buď musíte mít kabel a být blízko, nebo wifi, nebo můžete využít GSM, co máte v mobilu, ale ten se vám brzy vybije. To vás významně omezuje v tom, odkud můžete data sbírat. Proto začala před pěti lety vznikat rádiová technologie, tak zvané nízkoenergetické sítě dlouhého dosahu. Výhodou je, že všechna zařízení vydrží roky jen s baterií. Když dáte senzor do lesa, tak pět let pojede. Druhou výhodou je vysoká prostupnost stavebními prvky a konstrukcemi. Díky tomu, že tam nemusíte mít napájení, tak je to několikanásobně levnější než současná řešení na wifi. To dává prostor k tomu, aby šlo o masové řešení.

Ve kterých oblastech jste tuto technologii už použili v praxi?

Máme například teploměr nebo vlhkoměr, nikam je nemusíte připojit a posílají data. To je důležité třeba při přepravě zboží. My je dodáváme například firmě Zdravé stravování, která je dává k masu a sleduje teplotu, zda po cestě nestoupá. Nepříjemné je, že nízkoenergetické sítě dlouhého dosahu nevylepšují něco, co už existuje. Je to řešení, které je nové, lidé ho neznají a je těžké je o tom přesvědčit

Pustili jste se do vývoje nouzového signálu pro seniory. Co vás k tomu přimělo?

Mám vlastní zkušenost, rodiče bydlí dvacet kilometrů od Brna. Někdy volají, já to nevezmu, pak volám zpět, nedovolám se a přemýšlím, co se stalo, jestli tam mám zajet, nebo nemám. Nevím, zda se něco nestalo. Když přišla pandemie, tak jsme si řekli, že vývoj urychlíme, protože senioři jsou na tom nejhůře. A panic tlačítko by mělo být pro ně, respektive jejich děti a vnuky, zajímavé.

Jak to funguje?

Podpořte Reportér sdílením článku