V Británii si nepřipadáte jiný, jste součástí společnosti

Už od dětství chtěl být Petr Torák superhrdinou, a tak trochu se mu to i splnilo. Po odchodu z Česka do Británie pracoval na poli i v továrně, nakonec se ale dostal k vysněné policii, u které strávil jedenáct let. Jak by se podle něj dal změnit přístup české společnosti k Romům? Důležité je mimo jiné školství, kde by se mělo učit i o romské kultuře a historii, říká ředitel charitativní organizace COMPAS Charity a nově i honorární konzul v Peterborough, který za svou práci pro romskou komunitu získal řád od britské královny.

Životy všech poslední dobou ovlivnila koronavirová pandemie, jak zasáhla vás?

Pandemie měla dopad na můj osobní, ale i profesní život. Zaprvé jsme si covidem prošli, já, manželka i náš syn, i proto jsme se nechali naočkovat. Zadruhé většina mého příjmu byla před covidem z přednášek, hlavně zahraničních, kdy jsem lítal po celém světě, což odpadlo. Člověk se ale naučil pracovat jiným způsobem a naučil se zároveň vystačit s tím, co má. V neposlední řadě tím dost trpěla i charitativní organizace COMPAS Charity, kterou jsem před jedenácti lety spoluzakládal. Máme obrovské dvoupatrové centrum v centru města, kde bylo pro naše klienty stále otevřeno, a když jsme byli asi rok zavření, bylo to zvláštní, až trochu depresivní tam přijít. Celé dny tam vládlo úplné ticho, zapnuté bylo jen jedno světlo. Teď se to ale už zase vrátilo do nějakého nového normálu a je to lepší.

 

Jaká opatření musíte nyní dodržovat?

Teď už skoro žádná. Roušky už nemusíme nosit. Doporučuje se to třeba ve vlaku nebo v jiných dopravních prostředcích, ale většina lidí už to nenosí. Rozestupy se už taky nedodržují. Noční kluby jsou otevřené. Akorát v cestování. Tam se to teď uvolnilo pro ty, kteří mají vakcínu. Stále ale všichni, kdo přiletí do Británie, ať očkovaní, nebo ne, musí absolvovat test druhý den po příjezdu.

 

Do života obyvatel britských ostrovů významně zasáhl i odchod země z Evropské unie, jak jste brexit prožíval vy?

Od první chvíle to byl obrovský šok. V den, kdy vyhlásili výsledky referenda, tomu člověk nemohl uvěřit. Sám jsem měl pocit, který pak popisovali i někteří mí známí, že když jsem šel ráno odvézt děti do školy, tak že už se na mě Angličané dívají se slovy – Co tady ještě děláš, když jsme se rozhodli, že vás tady nechceme? Tehdy to byl určitě vnitřní pocit, brzy se ale ukázalo, že se otevřela určitá Pandořina skříňka a lidé začali dávat najevo i ty myšlenky, které zůstávaly do té doby skryté někde uvnitř. Začal jsem to pociťovat i při práci u policie.

 

 

Jak?

Moji nadřízení měli takové hloupé narážky, srandičky, jestli už mám zabalený kufr, až mě deportujou, abych byl připravený. Takové ty komentáře, na které nebyl člověk do té doby zvyklý. Zvýšil se i počet ohlášených trestných činů z nenávisti a samozřejmě dodnes to má obrovský vliv na všechny migranty a na Romy ještě víc. Romové totiž často nejsou ekonomičtí migranti, přijeli sem kvůli novému životu, bezpečí, novým příležitostem pro své děti a představa, že by je najednou měli vytrhnout z toho prostředí a jet zpátky, kde už nic nemají, ani rodiny, ani kde bydlet, jejich děti neumí česky. Je to pro ně opravdu stresující. Obrovský dopad to mělo i na COMPAS, kde jsme měli poradnu otevřenou nejdřív jen pár hodin týdně, pak jsme to museli navýšit na dva dny v týdny a pracovali tam dva lidé a v době největšího zájmu i tři. Byl to obrovský nápor, který stále neutichl. Takže brexit je a byl téma číslo jedna, a pak hned covid.

 

Obrovská panika

Jaké problémy Britové kvůli brexitu řeší? Objevují se zprávy o prázdných regálech, o zavřených benzinkách, opravdu pociťujete něčeho nedostatek?

I na začátku covidu zavládla obrovská panika a základní věci, typu toaletní papír či některé potraviny, nebyly k dostání a tvořily se obrovské fronty. Teď je to podobné. Taková ta vyvolaná panika. Někdo něco řekl a najednou všichni začali panikařit, skupovat benzin a naftu do kanystrů, tím pádem vycucali všechno a pro ostatní, kteří to zrovna ten den potřebovali, nic nezbylo. Já si osobně myslím, že to nebylo tak žhavé. Panika začala někdy v úterý, pak začaly fronty, já jsem ale asi v neděli zajel na benzinku a za pět minut jsem byl s plnou nádrží venku úplně bez problémů. Samozřejmě jsou určité benzinky, kde ten problém trvá, například v Londýně. Ale myslím, že se ta situace lepší.

 

Kdybyste měl srovnat českou a britskou společnost, pokud jde o vztah k Romům, v čem se liší?

To má několik rovin. Zaprvé je potřeba zmínit, že ani britská společnost není kompletně nerasistická, rozdíl je ale v systému. Tady ten systém, ať již jde o antidiskriminační zákon, nebo i další věci, funguje mnohem efektivněji než v České republice. V tom já osobně vidím rozdíl. Co se týče přístupu, tak samozřejmě rozdíl je v tom, že tady se Rom kompletně ztratí v multikulturním prostředí. Třeba u nás v Peterborough je obrovská pákistánská komunita, ale i turecká a kurdská. A rozpoznat Roma? To už člověk opravdu musí vědět jak. Většina lidí si myslí, že jsme buď z Turecka, nebo z Pákistánu či Indie. Takže Rom tady nemusí řešit, jestli se na něj někdo dívá špatně, nebo jestli ho soudí podle toho, jak vypadá. Nikdo se k nám nechová jinak než k ostatním.

 

Co to konkrétně znamená?

Například se nemusíme bát, že nás bude sledovat sekuriťák v obchodě, což zažívám pokaždé, když jsem v létě na dovolené v Česku. Celkově je přístup místních lidí jiný, takový přátelštější, tolerantnější, člověk nemá pocit, že je v obchodě akorát na obtíž. I když to je možná celkově problém zákaznického servisu v Česku. Hlavní rozdíl je rovněž v tom, že když tady Rom nechce dát najevo svou identitu, tak to nemusí řešit, ani děti ve škole. Když ale na to chce být naopak hrdý, tak tady má příležitost. Britská společnost se mnohem víc zajímá o romskou kulturu, ve školách pravidelně slaví mezinárodní dny Romů, kdy se žáci učí nějaká slovíčka nebo romské dějiny. Učitelky se jezdí dívat do Čech a na Slovensku, jak Romové žijí, aby poznaly jejich kulturu a komunitu. Děti přijdou do školy a hned u vchodu vidí mezi ostatními nápisy i Good morning v romštině, vidí tam romskou vlajku. Romská kultura je tady braná vážně a lidé ji uznávají.

 

V jednom z dřívějších rozhovorů jste zmínil, že „člověku je v Česku stále připomínáno, že je jiný“. To se v Británii neděje?

Ne, neděje se to. Samozřejmě od doby referenda o brexitu má člověk občas pocit, že už na něj jakoby bílí Britové koukají trochu jako na migranta, ale ne jako na Roma. Tu romskou otázku tady člověk nemusí řešit. Tady si člověk nepřipadá jiný, připadá si být součástí společnosti.

 

Pokulhávající systém

Nezanevřel jste kvůli tomu na Česko a na Čechy?

Nikdy jsem na ně nezanevřel, i když jsem byl v mládí napaden a už během školních let jsem prožíval dá se říct až šikanu. Vím, že to není celá společnost. Beru to jako pokulhávající systém, který je třeba změnit. Pro mě je to naopak výzva, abych pracoval s tím systémem, s tou společností, abychom se alespoň trochu přiblížili k systému, který je nastavený v Británii.

 

Jenže jak to změnit? Co s tím?

Určitě je třeba systematická změna, školstvím počínaje. Zavést praktiky inkluzivního vzdělávání, právě proto spolupracujeme s různými školami v Čechách i na Slovensku. Náš projekt, mentoring romských žáků, tady před pár týdny vyhrál národní ocenění The Pearson National Teaching Award za práci s romskou komunitou. A my bychom tento model chtěli převést i do českého kontextu. Ukázat učitelům, že se dá pracovat s dětmi, které třeba neumí mluvit nebo psát česky, že to neznamená, že jsou hloupé. Ukázat jim také, jak oslavovat naši kulturu. Často se mluví o kultuře vietnamské, ukrajinské, ale romská v osnovách zmiňována není. Nemluví se ani o tom, čím si Romové museli v historii České republiky projít. Takže školství, dále antidiskriminační zákon, který by stoprocentně potřeboval změnu a nějakým způsobem zakořenit do systému, a pak policejní reforma.

 

 

Co byste tam chtěl změnit?

Já jsem měl před pár týdny online setkání s policejním prezidentem a hovořili jsme zejména o výraznějším zavedení takzvaného community policing (community policing je metoda policejní práce, která klade důraz na místní znalost a ukotvenost policisty v lokalitě, ve které slouží – pozn. red.). Vím, že už tam několikrát ty snahy byly a v nějaké formě to fungovalo, ale jen v rámci určité lokality. Třeba v Karlovarském kraji Petr Kubis zavedl úplně úžasný model community policing, chce to ale celoplošně. A potom to také chce celkově změnit způsob, jakým se veřejní činitelé vyjadřují o minoritách.

 

Máte u české společnosti pocit, že je to pořád stejné, nebo se to mění k lepšímu?

Těžko říct. Občas mám pocit, že se to lepší. Třeba velice pozitivně vnímám, že je vidět Romy častěji v televizích. Pavel Berky, Mirka Pikolová, Monika Bagárová, Honza Bendig, už to není jen Ondřej Giňa a Richard Samko. Zároveň mě ale trošičku znepokojuje, že extremistické vidění romské komunity už není vlastní jen extremistům, ale objevuje se v celé společnosti.

 

O návratu přemýšlíme často

Jak to vlastně tenkrát bylo s vaším odchodem do Británie?

Bylo to v roce 1999, kdy začala první vlna migrace, končil jsem střední školu a můj otec byl už tehdy docela dost politicky aktivní, měl komunitní centrum v Liberci, pomáhal lidem a zároveň sepisoval petici proti výstavbě zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem. Asi nejspíš kvůli té petici začal dostávat výhrůžné dopisy, mě napadli skinheadi, když jsem byl na nákupu v centru města, a den poté napadli i mou matku s bratrem, když šli domů. To byl asi ten hlavní důvod. Já jsem tehdy přišel domů z brigády a otec nám oznámil, že už koupil letenky, že za pár dní odlétáme a že si máme sbalit jen ty nejzákladnější věci.

 

Co jste si tenkrát říkal? Chtěl jste odjet?

Vůbec jsem nechtěl odjet. Měl jsem tady kamaráda ze střední školy a určitou představu, co chci dělat, jednak jsem si podal přihlášku na policii v Liberci a také jsem měl přihlášky na dvě univerzity. Takže jsem si říkal, proč odjíždět někam, kde to neznám a neumím pořádně anglicky. Měl jsem z toho strach.

 

Už je to více než dvacet let, přemýšlíte někdy nad návratem?

Přemýšlíme nad tím velmi často. Je to naše rodná země, žije tam rodina mé manželky a moje širší rodina. Zároveň má člověk pocit, že by se tam mohl uplatnit s těmi znalostmi, které mám odsud, a přispět k pozitivní změně v české společnosti. Odehrává se to v takových vlnách. Někdy si říkáme, že se začneme připravovat na návrat, pak se ale zase něco stane, a tak si řekneme, že radši počkáme. Jednak jde o to, abych sehnal práci, která by mě bavila a byla zároveň dobře placená, pak také pro děti, i přesto že umí velice dobře česky číst a psát, by to byl velký šok, jít do české školy. A také manželka se bojí, jak bych snášel případné různé urážky a stres.

 

Jedenáct let jste pracoval u britské policie, jak jste se k ní dostal?

Už od dětství jsem chtěl být superhrdinou, takovým tím Supermanem, který si rozerve tu košili. Takže hned po střední škole jsem si dal přihlášku k policii, udělal jsem polovinu přijímacích testů, ale pak jsme odjeli do Británie. Policistou jsem se chtěl stát i tady a někdy v roce 2003 jsem se šel zeptat na policejní stanici, co pro to musím udělat. Bylo mi řečeno, že musím být Britem, tak jsem nad tím mávnul rukou. Teprve asi o tři roky později jsem zjistil, že tenkrát měli špatné informace a že Britem být nemusím. Podal jsem si přihlášku, stal jsem se komunitním policistou a o rok a půl později policistou státním.

 

Proč jste se nakonec rozhodl od policie odejít?

Měl jsem tu práci velmi rád, těch důvodů ale bylo po jedenácti letech více. Jednak jsem si v jednu chvíli uvědomil, že mi život protéká mezi prsty a že na penzi, na kterou si spořím z policejního platu, dosáhnu až v pětašedesáti letech. Říkal jsem si sice, že to bude pěkné, že člověk dostane pořádný balík peněz, ale v druhé ruce bych měl hůl. Navíc jsem pracoval od rána do večera, šest i sedmi dní v týdnu, ten nápor byl velký, de facto jsem přišel o dětství svých dětí. Zároveň jsem ale měl pocit, že stále ještě mám energii a sílu něco dělat, a s tím oceněním od královny se mi otevřelo několik dveří. Říkal jsem si, že pokud toho nevyužiju teď, tak příležitost dosáhnout něčeho víc, nejen osobně, ale zároveň i nějaké systematické změny v Česku i jinde, by se mohla vypařit. Pak mi vadily i ty komentáře nadřízených. Tak jsem si řekl, že nastal čas posunout se dál.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama