Padla až na dno, sen o obchodu s cupcaky se jí ale splnil

Letos na podzim uplyne už devět let od chvíle, kdy se Lenka Hnidáková na svatební cestě ve Spojených státech poprvé nadchla pro „malé dortíčky“ cupcaky. Po návratu do Česka začala péct. Vše se učila sama metodou pokus–omyl a objednávek přibývalo. Myslela si, že mateřská dovolená bude pro nový projekt ideálním obdobím. Jenže cesta za jejím snem se zkomplikovala. „Myslím, že jsem zvedla telefon snad i hodinu po porodu a vzala nějakou objednávku. Lítala jsem mezi miminkem a objednávkami a nechtěla přestat. Pak ale moje tělo vyplo a řeklo, že už ne,“ vypráví.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak váš obchod s cupcaky zasáhla koronavirová krize? Kupují si lidé sladké více, aby si osladili život, nebo si naopak spíše více pečou doma?

Během uplynulého roku se to celkem měnilo a situace se různě vyvíjela. Loni na jaře, když přišel první lockdown, nás to vyděsilo, přišlo nám nezodpovědné mít otevřeno v době, kdy lidé říkali: Zůstaňte doma, bude to na chvíli a zvládneme to. Tak jsme na čtrnáct dní zavřeli úplně. Tehdy jsme pocítili velký propad v tržbách a bylo to pro nás těžké. Po nějaké době nám ale došlo, že to není otázka čtrnácti dní, že s tím tady budeme žít déle a že se s tím musíme nějak vypořádat. Takže jsme začali pomaličku znovu péct a cupcaky rozvážet. Zachránila nás ale tehdy i jiná věc.

 

Jaká?

Rok předtím, tedy v roce 2019, jsme vydali knížku, ve které jsme kromě jednoho zveřejnili všechny naše recepty a postupy. Loni to pak všechno nabralo nový rozměr. Lidé chtěli víc péct doma, nemohli nikam moc chodit, něco kupovat, takže jsme s nimi pekli online. Dělali jsme různé live streamy, zveřejnili jsme spoustu receptů z té knížky, knížku jsme zlevnili. Nás to finančně zachránilo, protože prodejem jsme zaplácli chybějící provoz, a zároveň to lidem udělalo radost.

 

Jak to fungovalo v dalších měsících?

Pak se to tak nějak rozvolnilo, přes léto to bylo docela dobré, myslím si, že si lidé chtěli víc osladit život, takže chodili a kupovali. Myslím, že kdo dřív pekl, tak pekl ještě víc, a kdo dřív mlsal, tak mlsal ještě víc. Propady tam ale byly. Když byl zase tvrdý lockdown, třeba teď v únoru, tržby spadly na 30 procent. Ale naši fanoušci nás v tom nenechali a stále nás tlačí do něčeho nového.

 

 

Prozrazené know-how

Takže jste vymysleli nějaké další novinky?

Jak lidé víc pečou doma, tak zjistili, že ten výsledek pořád třeba nevypadá tak jako u nás, byli z toho nervózní a stále se ptali: A kde teda kupujete ty zdobicí špičky a odkud máte ty zdobicí sáčky? A já jsem je pořád někam posílala, jenže tam to třeba neměli na skladě. A tak jsme asi před měsícem založili e-shop. Sehnali jsme italského dodavatele zdobicích špiček a sáčků, z Británie zase dovážíme prachové barvy ve spreji, objednali jsme zdobicí cukroví, posypky z Kanady. Vybíráme si ty dodavatele, kteří jsou kvalitní a které sami používáme. A třeba i vaříme náš slaný karamel, aby si ho nemuseli vařit doma.

 

 

A nebojíte se, že vám tím pádem ubydou zákazníci, kteří si kupují už hotové cupcaky?

Zatím se to nepotvrzuje. Spousta lidí mě od toho zrazovala, i můj manžel říká, že jsem v tomhle magor, že všem nemůžu prozradit svoje know-how. Ale lidé také nechtějí péct pořád. Chtějí si někdy odpočinout, koupit si to, chtějí to mít profesionálně udělané.

 

Jak vás vlastně napadlo cupcaky vyrábět?

Na podzim roku 2012 jsme s manželem odjeli na svatební cestu ke známým, Čechům, kteří žijí v San Francisku. Tam jsem poprvé ty malé dortíčky uviděla a okouzlilo mě to. Jsem původně z marketingu, z korporátní firmy, a vždycky jsem dělala práci, kde po mně nic nezůstávalo, nedělala jsem nic hmotného a já chtěla, aby po mně něco zůstalo. Tenkrát jsme zároveň chtěli miminko a já jsem pořád hledala něco, co budu dělat, až budu na té mateřské. Protože mě zmátlo to slovo dovolená a myslela jsem si, že se budu nudit a musím si vymyslet nějaký projekt. Hrozně se mi líbilo, že cupcake není jen zákusek, že to vypadá jako samostatný dort, je to maličké a můžete to dát někomu jen tak pro radost, místo kytky.

 

 

Chutnalo vám to?

Z chutí jsem byla hrozně zklamaná, protože Američané podle mě neumí péct. Mají všechno dělané na cukru. Jen cukr a máslo, to je všechno, co umí používat, a pak nějakou směs z krabice. Říkala jsem si: To je tak krásné, a pak to zkazí tou chutí, snad i já bych to zvládla lépe. Tak jsem začala doma s nějakými pokusy a nosila jsem to kolegům do práce. Pak jsem brzy otěhotněla a říkala jsem si, tak já to na té mateřské zkusím. Založím si značku. Bylo to jednodušší v tom, že manžel už v té době měl bistro, to znamená i zkušenosti a já jsem mohla vlastně jen s potravinářským průkazem začít péct u něj v bistru a přijímat objednávky. Všechno jsem se učila sama, metodou pokus–omyl. Už od toho roku 2012 jsem ale hrozně moc chtěla vlastní obchod.

 

Pak přišlo vyhoření

A ten vznikl za jak dlouho?

Můj manžel je ekonom, já jsem markeťák, snílek, který myslí, že všechno jde. Takže značka Lelí’s cupcakes vznikla asi měsíc po návratu ze Států. Založila jsem si facebookovou stránku, web a bylo to hrozně jednoduchý, protože na začátku nebyla potřeba žádná velká investice. Manžel mi ale tehdy říkal: Teď nemůžeme vzít nějaké peníze a otevřít obchod, je to riskantní, cupcaky tady nikdo nezná. Nechtěl do toho jít. Musela jsem jeho i své okolí přesvědčit. Tehdy sem cupcaky teprve přicházely. Takže jsem pekla pro lidi na zakázku, v roce 2013 se mi narodila dcera, a pak jsem si musela dát rok pauzu, protože přišlo vyhoření.

 

Na to jsem se právě také chtěla zeptat... Četla jsem, že podnikání u vás mělo i stinnou stránku a že jste skončila na antidepresivech, jak se to stalo?

Ona si spousta lidí myslí, že to bylo až po otevření obchodu, dvě malé děti, podnikání a tak, ale já jsem si to střihla hned na začátku. Měla jsem ten plán, že budu cupcaky dělat na mateřské. Zkusila jsem to hned po návratu ze Států, teprve pak jsem otěhotněla a v těhotenství jsem to zvládala docela dobře. Když se mi narodila dcera, měla jsem za sebou v tu chvíli asi rok budování své vlastní značky a představa, že bych to měla opustit, byla strašná. Že bych měla říct: Nezlobte se, narodilo se mi miminko, já vám to neudělám. To bylo absolutně nemyslitelné. Takže myslím, že jsem zvedla telefon snad i hodinu po porodu a vzala nějakou objednávku. Lítala jsem mezi miminkem a objednávkami a nechtěla jsem přestat.

 

Jak se to dalo zvládat?

Vždycky když jsem pekla, tak jsem si vyčítala, že nejsem se svou dcerou, a naopak. Měla jsem zakořeněné, že bez práce nejsou koláče, a že když se teď nehecnu a nebudu makat, tak se nikam nedostanu a nic nedokážu. Nějakou dobu jsem to vydržela. Když ale byly dceři tři nebo čtyři měsíce, tak moje tělo vyplo a řeklo, že už ne. Moje terapeutka se mě potom ptala, jestli kdyby se mi to nestalo, kdyby nepřišla ta úzkostná generalizovaná porucha, tak jestli bych přestala. A já jsem naprosto přesně věděla, že ne, že bych jela pořád dál. O různých úzkostech se naštěstí teď začíná více mluvit. Měla jsem potřebu dát to i jako jednu kapitolu do té své knížky. Do detailů tam popisuju, jak jsem si to přivodila, a vlastně mám pocit, že by se o tom mělo mluvit víc.

 

Péct se naučil i manžel

Co vám tehdy pomohlo?

Měla jsem hrozně velké štěstí v tom, že mě podržela rodina a můj manžel. Když viděl, co všechno jsem byla pro svou značku ochotná obětovat, tak ji podržel a nepotopil, takže mohla dál fungovat. Ve chvíli, kdy jsem se zhroutila, byla jsem ochotná to všechno zahodit. On ale věděl, že to by celou tu situaci ještě zhoršilo. Takže se naučil péct a myslím, že doteď peče lepší red velvet než já. Takže to zvládl a já jsem se z toho asi půl roku, rok hrabala zpátky. Pak v roce 2014 jsme byli na Apetit pikniku, to jsem sebrala veškerou svou nově nabytou odvahu.

 

 

Jak to šlo?

Nejhorší na mém stavu bylo, že jsem absolutně ztratila sebevědomí. Měla jsem takovou rozhodovací paralýzu, jestli mám být s dcerou, nebo pracovat, že jsem se pak nedokázala ráno rozhodnout, jestli se mám nasnídat, nebo si vyčistit zuby. Najednou jsem nedokázala rozhodnout vůbec nic, vlastně jsem nebyla schopna vstát z postele a fungovat, natož se starat o miminko. Postupně jsem musela sebevědomí nabýt zpátky a tehdy jsme se přihlásili právě na Apetit piknik. Tam jsme během dvou hodin prodali 500 cupcaků, které jsme měli s sebou napečené, a byl to ohromný boom. Bylo vidět, že lidé cupcaky teprve objevují, že zjišťují, co to je. Předpokládali, že to bude suchá buchta, nedobrá, s krémem, a byli hrozně překvapení, že to máme vláčné, dobré a že jim to chutná. A začali se vracet. A tehdy už i ten můj ekonom doma pochopil, že je čas, a začali jsme hledat prostor pro obchod.

 

Takže váš sen se konečně splnil...

To ano. Hrozně dlouho nám ale trvalo nějaké místo najít. Prostor, pro který jsme se pak rozhodli, potřeboval rekonstrukci a tehdy jsme spustili kampaň na Hithitu. Řekli jsme si, že když se nám nepodaří částku vybrat, tak obchod neotevřeme. A bylo to schválně, protože jsme si chtěli ověřit, jestli se najde dost lidí, potenciálních zákazníků a jestli to má smysl vůbec otevřít. A povedlo se to. Takže jsme postupovali krok po kroku. Já jsem měla sen a chtěla jsem si ho splnit, ale trvalo to hrozně dlouho. Obchod jsme otevřeli až v roce 2016, mezitím jsem si přivodila tu úzkostnou generalizovanou poruchu, padla jsem úplně na dno a zase se šplhala nahoru. Takže já vždycky lidem říkám: Jestli máte nějaký sen, splňte si ho, jděte si za tím, ale nepředpokládejte, že se to stane ze dne na den. Je to fakt obrovský risk, vzít celé své úspory a jen tak je do toho dát a čekat, co se stane. Myslím, že je lepší dělat to po malých krocích. Třeba si nejdřív vytvořit nějakou tu základnu fanoušků a zjistit tak, že to lidé chtějí.

 

Nejprodávanější? Slaný karamel

Jaké druhy cupcaků jsou nejoblíbenější? Dá se říct, co Čechům chutná?

Myslím, že Češi jsou v tom trošku konzervy, takže sice chtějí velký výběr a vidět, kolik toho umíte, ale pak stejně vždycky přijdou a dají si čokoládový. Čokoláda, vanilka, jahoda, to je taková klasika. Mám ale vyzkoušené, že prodává i ovoce. Jak je to barevné, jsou tam přirozené barvy, nic umělého, tak to lidé kupují. Každopádně u nás je tradičně nejprodávanějším cupcakem slaný karamel. Máme ho na naší deluxe čokoládě, což je právě jediné těsto, které jsme do té knížky nedali. Je to jediný recept, který jsme si řekli, že se bude u nás v rodině dědit a necháme si ho jako tajemství.

 

Jaké máte reakce od Američanů?

Třeba ta kamarádka, u které jsme byli v Americe, mi říkala: Lelí, a fakt budete dělat cupcaky? Tady to nikdo nejí, je to junk food. Oni to tak vnímají, u nich je to plné másla a cukru. Takže buď přijedou Američané, kteří říkají: Já si nedám, nemám to rád. Pak ale ochutnají a úplně změní názor. Anebo naopak dorazí klasický Američan, který čeká tu hroudu cukru a dostane úplně něco jiného a je zklamaný. I takové reakce jsme měli, že to není pravý americký cupcake. A my říkáme: Ano, není, my jsme si ho předělali.

 

Kolik cupcaků denně upečete?

Je to různé. Průměrně tak 150 až 200, ale už se nám stalo, že jsme jich v jeden den pekli i 2 000. Pečeme je denně čerstvé.

 

Co nějaké další plány do budoucna?

Naši zákazníci nás tlačí do druhého dílu knížky, do dalších receptů. Jenže i ten e-shop byl letos navíc...

 

Dá se to vůbec všechno stíhat se dvěma malými dětmi?

Manžel měl původně to bistro, na začátku pandemie jsme ho ale zavřeli, protože to bylo neudržitelné, a cupcaky tak děláme ve dvou, což je hrozně dobré. Jsme tým, takže tím se síly rozložily. Akorát on stále nemohl přenést přes srdce, že by jen pekl, takže si ještě založil značku nanuků, nanuky Lunar. Ten nápad vznikl, když si s dcerou doma vyráběli nanuky. Jenže jim to zase trošku vyrostlo a další novinkou je, že teď začátkem května budeme vedle Lelí’s cupcakes otevírat samostatný nanukový obchod.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama