Fotograf nesmí ztratit důstojnost, říká Ivan Pinkava

Vzpomenete si, kdy jste poprvé fotil nahého člověka?

To bylo ještě na střední průmyslové grafické škole, na Hellichovce.

Čili přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Byla to žena, nebo muž?

Tehdy žena. Krásná Španělka, se kterou chodil kamarád. Legrační bylo, že souhlasila, ale pak přišla s tím, že když se svléká ona, tak chce, abych se svléknul i já, což jsem logicky odmítnul. Fotil jsem krátce, ale nějak mi přeci jen došlo, že by fotograf asi neměl ztratit svou důstojnost. Že jde o práci a ne o erotický večírek.

Už tehdy jste se snažil model hodně stylizovat?

To sice ano, ale byla to stylizace do aktu. Po celou svou kariéru opakuju, že žádné akty nedělám, ale tehdy jsem znal – jako všichni – fotky Tarase Kuščynského a snažil se o jakési podobné estetično; což zde říkám poněkud ironicky.

Jaké bylo poprvé fotit nahého muže?

Úplně stejné. Vždycky jde o velmi intimní proces, mnohdy bývám nervóznější než ten model. Mám strach, abych něco nezkazil; aby to nebylo hloupé. Vždycky potřebuju, aby byl mezi mnou a foceným člověkem pocit důvěry, a nezáleží na tom, jestli jde o ženu, nebo muže.

Jakou jste si během života vypěstoval taktiku, aby byl váš model v tak intimní situaci co možná nejtvárnější?

Dotyčný musí vědět, že ve skutečnosti pracuju v jeho prospěch. Tím pádem potřebuju, aby měl aspoň trochu představu o tom, co dělám, a necítil například potřebu hlídat se, jestli vypadá dobře spíš z téhle, nebo z tamté strany.

Ale v praxi takové fotografování vypadá jak?