Fotograf nesmí ztratit důstojnost, říká Ivan Pinkava

Vzpomenete si, kdy jste poprvé fotil nahého člověka?

To bylo ještě na střední průmyslové grafické škole, na Hellichovce.

 

Čili přelom sedmdesátých a osmdesátých let. Byla to žena, nebo muž?

Tehdy žena. Krásná Španělka, se kterou chodil kamarád. Legrační bylo, že souhlasila, ale pak přišla s tím, že když se svléká ona, tak chce, abych se svléknul i já, což jsem logicky odmítnul. Fotil jsem krátce, ale nějak mi přeci jen došlo, že by fotograf asi neměl ztratit svou důstojnost. Že jde o práci a ne o erotický večírek.

 

Už tehdy jste se snažil model hodně stylizovat?

To sice ano, ale byla to stylizace do aktu. Po celou svou kariéru opakuju, že žádné akty nedělám, ale tehdy jsem znal – jako všichni – fotky Tarase Kuščynského a snažil se o jakési podobné estetično; což zde říkám poněkud ironicky.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

 

Jaké bylo poprvé fotit nahého muže?

Úplně stejné. Vždycky jde o velmi intimní proces, mnohdy bývám nervóznější než ten model. Mám strach, abych něco nezkazil; aby to nebylo hloupé. Vždycky potřebuju, aby byl mezi mnou a foceným člověkem pocit důvěry, a nezáleží na tom, jestli jde o ženu, nebo muže.

Jakou jste si během života vypěstoval taktiku, aby byl váš model v tak intimní situaci co možná nejtvárnější?

Dotyčný musí vědět, že ve skutečnosti pracuju v jeho prospěch. Tím pádem potřebuju, aby měl aspoň trochu představu o tom, co dělám, a necítil například potřebu hlídat se, jestli vypadá dobře spíš z téhle, nebo z tamté strany.

 

Ale v praxi takové fotografování vypadá jak?

Většinou si dáme večeři nebo nějaké kafe, aby to nebylo strohé a zmizela určitá tenze. Pak už je fáze, které říkám rozcvička – hledám správné osvětlení, ladím expozici a dělám běžnou přípravu. No a potom začne ostrá fáze, kdy už pracuju s výrazem obličeje. Dotýkám se různých částí tváře nebo těla a uvolňuju tak některé svaly. Postupně dochází k jakémusi vzájemnému napojení, které se maličko podobá hypnóze. V těch chvílích fotím. Vlastně to je na několik hodin vystoupení z běžného světa do takového malého mystéria – řekl bych, že jde o jistý druh divadla.

Vaši modelové tedy dopředu počítají s tím, že na fotkách nemusejí být v obvyklém slova smyslu krásní?

To vědí zaprvé proto, že znají moje práce, a zadruhé si nějak intuitivně umím vybírat lidi, pro které není důležité, aby jim to na fotkách takzvaně slušelo. Vědí, že podstatou výsledku má být obsah a nikoliv šikovný portrét – krásných modelů jsou plné časopisy, tam opravdu nemířím. U žen je to v tomto ohledu někdy trochu složitější, toho si jsem vědomý. Když jim předkládáte výsledek, snáze můžete narazit na nějaký limit, jak už prezentované být nechtějí. Ale jakási nedohoda se mi stala jenom jednou.

Co jste pak té ženě řekl?

Respektoval jsem její přání fotografii nezveřejňovat, protože jde o opravdu křehkou situaci. Ale mrzelo mě to, protože ta fotka byla dobrá.

 

Sešup do velké nejistoty

Na výstavě v Trafo Gallery jsem dlouho zkoumal portréty mladých mužů z posledních tří let, a připadalo mi, že všichni mají v očích zvláštní únavu a opuštěnost – jako by to byli štvanci.

Pracovně tomu cyklu říkám Mor. Uvědomil jsem si, že tato generace plus minus třicátníků, kterou často fotím, žije ve zvláštní a docela těžké situaci.

V jakém slova smyslu?

Neprošli si žádnou náhlou společenskou změnou, a řeklo by se, že snad dokonce vyrostli v takové selankové době. Jenomže teď najednou prožívají, jak se všechno nějakým způsobem hroutí. Mění se základní společenské paradigma, máme pocit permanentního globálního ohrožení a tím pádem i strachu z budoucnosti. Když se s mladými lidmi bavím, téměř od nikoho z nich neslyším, že by se nějak zvlášť těšili na to, co bude třeba za dvacet let. Spíše mají v podvědomí úzkost z válečných konfliktů, z ekologické budoucnosti. Prošli si zkušeností pandemie, která jakoby vzápětí u mnohých odstartovala další silnou nejistotu ekonomickou.

 

Dobře, ale například vy jste zase vyrůstal za tvrdé normalizace.

Ano, ale tehdy jsme si vůči tomu postupně vybudovali určitý typ odolnosti. U současné mladé generace mám pocit, že narazila bez přípravy na úplně novou zkušenost – jako by se v jejich světě objevil nějaký podivný mor. Na dosavadním civilizačním vrcholu jako bychom už byli, a teď najednou sestupujeme, křivka klesá dolů. Spousta lidí přinejmenším prožívá permanentní latentní úzkost.

To se pořád ještě vžíváte do svých třicetiletých modelů a modelek, nebo už mluvíte sám za sebe?

Mluvím za sebe; jak vnímám skutečnost svým pohledem. Já nefotím portréty těch konkrétních lidí, jejich tváře a těla jsou mi jenom materií pro vytváření mého sdělování. Ve výsledku vidíte projekci mého tázání se po smyslu lidského bytí.

Takže vy se vlastně zrcadlíte v těch focených lidech?

Ano, vždycky. Přes čtyřicet let fotím lidské tváře, ale vyprávím v nich mnohem víc o sobě než o těch portrétovaných. Jsem to já, kdo si je vybírá, kdo rozhoduje, v jakém bude ten člověk rozpoložení; já jako autor jsem zodpovědný za to, co bude svým výrazem vyjadřovat. Všichni ti lidé jsou jedinečným a nezbytným nástrojem k mému sdělení – ale bez jejich duše, jejich jedinečnosti, by to nebylo možné.

I podle vás tedy sestupujeme od lepších dob k horším?

Mám pocit, že jsem na takové věci hodně vnímavý a problémy si uvědomuju dřív než většinová společnost. Řada lidí mě považuje za pesimistu, ale sám bych se označil spíš za realistu – pro mě třeba rozhodně nebyla šokem válka na Ukrajině, několik let předem jsem ji předjímal jako velmi pravděpodobnou.

Co vám říká intuice teď?

Podle mě se ve společnosti budou prohlubovat silné pocity ztráty všech jistot, což má souvislost se zpochybněním většiny donedávna platných hodnot. Klíčový bude určitě nástup umělé inteligence, jejíž skutečný potenciál raději ani nechci domýšlet – nicméně o tom, že přispěje ke zrelativizování téměř všeho, vůbec nepochybuju.

 

K čemu podle vás dojde celospolečensky?

Na politické úrovni si dovolím odhadovat, že nové technologické možnosti nesmírně pomůžou populistickým stranám. Doba bude svým podlamováním důvěry v cokoliv stabilního stále více nahrávat všem fakenews, které budou stále lépe produkovány i distribuovány a společnost nedokáže dostatečně rychle na novou realitu reagovat. Nevybíravé metody budou mít víc a víc navrch nad těmi řekněme slušnými.

 

A co asi udělá nástup umělé inteligence s vaším oborem, tedy s fotografií?

Když o tom občas přemýšlím, tak si s ironickou nadsázkou gratuluju k tomu, že mi už je dvaašedesát a snad to tady nějak doklepu.

 

Bude to převratná změna?

Rozhodně, už začala. Fotografie byla založena na zajímavém principu – všichni věřili v jakousi její pravdivost, ačkoli samozřejmě víme, že se s fotkami počítačově manipuluje a pravdivé vlastně už dávno nejsou. I tak na jakési nevědomé úrovni stále chceme věřit, že pokud jsme něco na fotografii viděli, tak se to skutečně událo. To je základním charismatem fotografie: umí nás přesvědčit o tom, že zachycuje realitu. Tak to alespoň donedávna bylo, ale teď už je jen otázkou krátkého času, kdy se celý tento předpoklad zhroutí a všichni pochopí, že se věřit nedá vůbec ničemu.

 

Dnes večer asi zkusím poprosit umělou inteligenci, aby mi udělala pár fotek ve stylu Ivana Pinkavy.

To už možná někdo zkusil.

Vy ne?

Já ještě ne, ale napadlo mě to. Vlastně jsem zvědavý, co by umělá inteligence vyprodukovala za obsah, třeba mi nabídne zajímavé náměty a témata... Ovšem zajímavější je přemýšlet o tom, co může následovat. Jak budeme řešit třeba otázku autorských práv? Všechno, na čem tento obor stál, se bude zcela zřejmě proměňovat, může dojít ke zhroucení, a to jde o pouhou fotografii. Podobně se pravděpodobně může hroutit prakticky cokoliv.

 

Řekl bych, že bude čím dál důležitější postava umělce než jeho dílo.

Tohle se děje už teď, nezávisle na umělé inteligenci.

 

Myslím to tak, že komu se podaří přesvědčit ostatní, že je celebrita, ten bude fanouškům dejme tomu fotky prodávat úspěšně dál.

Já vám rozumím, ale kvůli tomu jsme nemuseli čekat na umělou inteligenci, úplně stačily PR agentury. Je to
přinejmenším velmi problematické: když si umělec najme PR agenturu, aby mu pomohla k nějakému hvězdnějšímu statusu, tak to považuju za určitou kolaboraci. Umění má podle mě být při vší své problematičnosti založeno na soutěži hodnot a kvalit, které přinášíte, a pokud za vás vytváří vaši pozici někdo jiný píárovými metodami (pokud z vás například dělá super významného umělce, kterým přitom nejste), je to ve své podstatě amorální. Bytostně s tím nesouhlasím.

Víte, že jste mi tou předpovědí blízké budoucnosti úplně zavařil mozek?

Vždyť přeci právě žurnalistiku změní umělá inteligence podobně jako fotografii.

Vlastně bych taky chtěl, aby už mi bylo přes šedesát!

Můžu vás potěšit jistotou – jednou se tak dozajista stane.