Iva Holmerová: Většina lidí si přeje zůstat doma, my ale stále stavíme ústavy

Senioři jsou už několik měsíců ve středu dění. Nejen z lékařského hlediska, ale také z toho politického. Diskutujeme o takzvaném příspěvku za stres, zda jim opět nevyhradit hodiny v obchodech, vláda jim posílá roušky. Jenže kdo jsou to vlastně ti senioři? „Působí poněkud groteskně, když například pan premiér hovoří o ,nich‘ – důchodcích, i když to jsou jeho vrstevníci,” říká gerontoložka Iva Holmerová. Současná krize podle ní jen ukázala, jak problematická je v Česku ústavní péče a také jak málo nasloucháme tomu, co si naši rodiče či prarodiče sami přejí.

Co ukázala koronavirová doba o našem vztahu k seniorům?

Pokud rozumíme koronavirovou krizí první měsíce po příchodu infekce k nám a prudké zvyšování případů onemocnění na jaře, tak si myslím, že to byla hlavně pozitivní reakce. Lidé vnímali, že se jedná o závažnou situaci, řekla bych, že v naprosté většině případů nepropadali panice, ale chovali se rozumně a obezřetně, snažili se pomáhat. Vůči starším lidem byli většinou ohleduplní, samozřejmě až na výjimky, ale já jsem ve svém okolí zaznamenala spíše pozitivní reakce. Ve druhé vlně už pozoruji, že tak ohleduplní nejsme.

 

Umíme se o seniory postarat?

To je otázka, na kterou vlastně úplně neumím odpovědět. Věk samozřejmě přináší vyšší statistické riziko horšího průběhu i letality (smrtnosti – pozn. red.) u většiny onemocnění, včetně covidu-19, ale to jsou ukazatele průměru. Mnoho starších lidí však díky svému dobrému zdravotnímu stavu nemá riziko větší než ti o mnoho let mladší. Pomoc tedy nepotřebují či nepotřebovali všichni, mnozí starší lidé byli naopak mezi pomáhajícími.

 

Přesto vážné následky měli především lidé v seniorském věku…

Ano, mnoho starších lidí pomoc potřebovalo, potřebuje a bude potřebovat. A zde se myslím ukázalo to, na co již po mnohá léta poukazujeme v rámci odborných společností, jednání s ministerstvy zdravotnictví i sociálních věcí: potřebujeme služby pro podporu normálního života lidí, kteří mají do určité míry omezenou soběstačnost. Takové, které by jim pomohly setrvat doma co nejdéle. Různá flexibilní řešení podle potřeb lidí v obcích, kde žijí.

 

Někteří lidé se vyznamenali

Takže jsme se postarat nedokázali?

Některé obce, stejně jako někteří lidé se v tomto ohledu docela vyznamenali a jiní se vyznamenali v uvozovkách. A když se ptáte na postarání: velký problém se ukázal ve velkých zařízeních sociálních služeb – domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem, kde byly velké obavy z šíření infekce. A ukázalo se, že to nejsou jen obavy, na řadě míst se infekce hromadně rozšířila. Zařízení proto musela přijímat velmi razantní a restriktivní opatření.

 

 

Právě v těchto zařízeních by však měla přijít včasnější a lepší péče, než když žijí sami…

Ne tak docela. Tato krize ukázala slabiny, o kterých dlouho víme, ale nejsme ochotni je řešit. V ústavech je nedostatek kvalifikované zdravotní péče, jsou obvykle příliš velké a nedostatečně prostorově disponované. Různá zařízení vynaložila enormní úsilí svých pracovníků, aby překonala následky opravdu letitých systémových a neřešených nedostatků. Díky tomu se první fáze zvládla, ale pokud nenapravíme nedostatky, o kterých již dlouhou dobu víme, může se situace ještě více zkomplikovat. A obávám se, že se k tomu příliš nemáme. Navíc ze zdravotnických statistik se nám naprosto nedaří získat údaje o tom, kolik lidí v zařízeních onemocnělo či zemřelo.

 

Jak je to možné? Tyto údaje by měli na vyžádání poskytnout jak hygienici, tak ministerstvo zdravotnictví i ministerstvo sociálních věcí…

Možná bychom je „na vyžádání“ získali, ale myslím si, že by měly být dostupné v rámci normální „rutinní“ statistiky. A máte pravdu, že to není jen otázka zdravotnické statistiky, ale zejména ministerstva práce a sociálních věcí. Ona totiž ta pandemie ozřejmuje jeden z dalších problémů, které jsou dlouhodobě známé, a sice že vykazování pro MPSV je nesmírně náročné, ale data, která jsou poté k dispozici, nejsou příliš informativní a použitelná.

 

Nevyhovující budovy

Není tedy tento koncept starání se o staré lidi už přežitý? Já si například upřímně myslela, že – pokud jsou samozřejmě dobře vedené – je tam seniorům lépe než samotným v bytech nebo u rodiny, kde zase nemají žádný klid... Ale po událostech spojených s koronavirem už bych hodně váhala tam například umístit svého třiadevadesátiletého dědečka.

Máte pravdu, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem opravdu představují problém. Mnoho z nich sídlí v nevyhovujících budovách, a to nejen starých, ale i těch někdy nových a mnohdy nesmyslných výtvorech architektury, které jsou možná zajímavé na pohled, ale nikoli k použití.

 

 

Čím konkrétně stavby nevyhovují?

Obvykle v nich jsou velké společné prostory, společné průchody a podobně. Málokde se respektuje takzvaná „small scale care“, tedy péče o malé skupinky lidí. A to se projevilo zejména v době koronavirové infekce, kdy bylo obtížné zabránit jejímu šíření. A znovu bych dodala, že personál mnoha zařízení doslova obětoval svůj soukromý život, aby své klienty uchránili. Klobouk dolů před nimi. Kladu si ale otázku, do jaké míry to bylo nutné, zda tato řešení jsou dlouhodobě udržitelná a zda by nebylo namístě nahradit tyto osobní oběti spíše adekvátním vybavením, zlepšením prostředí, organizací péče a zajištěním odborné podpory, a to včetně té zdravotní. Ze zkušenosti vím, že souhlasy hygieny k provozu těchto zařízení byly mnohdy zcela formální, málokdy třeba vycházely z návštěvy daného zařízení. A to se projevilo právě v době koronakrize.

 

V čem v souvislosti se seniory nejvíce selháváme?

Já si myslím, že nevěnujeme dostatečnou pozornost tomu, co si přejí. Většina lidí si přeje zůstat doma, ale my stále stavíme ústavy. Víte, ale já si myslím, že právě nejvíce selháváme v tom, že mluvíme „o nich“. Vždyť jsme to my, ať už v naší přítomnosti, či blízké či vzdálenější budoucnosti. Je to pan premiér, pan prezident, my sami, naši blízcí. To není žádná neznámá či cizí skupina jiných lidí. Každý z nás má své radosti, starosti, potíže, potřeby, preference. Světová zdravotnická organizace při vyhlášení Dekády zdravého stárnutí, která mimochodem probíhá nyní v letech 2020–2030, zdůraznila a zdůrazňuje, že starší lidé nejsou žádným zvláštním druhem člověka a že nálepkování podle věku není správné. Já osobně si myslím, že ageismus – diskriminace z důvodu věku – je velmi škodlivý pro celou společnost. A přitom je to nejčastější forma diskriminace u nás. A podle mého názoru je škodlivá i ta pozitivní diskriminace, přidáme důchodcům, protože oni byli ve stresu, jako by ostatní nebyli.

 

Příspěvky by měly být cílené

Nevidíte tedy onen příspěvek jako přínosný?

Když dáte někomu pět tisíc, tak to má přínos pět tisíc. Pokud budu hovořit za sebe, tak se mi to moc nelíbí. Lidé mají nárok na důchod, protože to je společenská smlouva, odpracovali si svá léta. Ale nějaké dávky za stres, to si myslím, že je trochu mimo systém – dostanou je i ti, kteří jsou bohatí či pracují. Navíc za cenu dluhu celé společnosti, jejich dětí. Tyto příspěvky by podle mě měly být více cílené, aby opravdu pomohly těm, kteří to potřebují. Například rodiče malých dětí a školních dětí, kteří nemohli pracovat a mají teď problémy.

 

Stát považuje za seniory lidi starší pětašedesáti let. Nicméně vím o lidech i starších, kteří natruc nechodili nakupovat v předepsaných hodinách a vyloženě je urazilo, když je na to ochranka v obchodech upozornila. Kdo je dnes ve skutečnosti senior?

Ano, působí poněkud groteskně, když například pan premiér hovoří „o nich“, důchodcích, i když to jsou jeho vrstevníci. 65 let je jenom statistická hranice, nemá nic společného s normálním životem. Vezměme to tak, že pod pojem senior, starší člověk, zpravidla zahrnujeme i lidi relativně mladé, šedesátileté, pětašedesátileté. V různém kontextu – cestovní kanceláře mají seniory od 55 let, oficiální statistiky od 65 let, důchodové zabezpečení kolem šedesátky. Navíc je tahle populace starších lidí nesmírně různorodá, takže těžko lze paušalizovat. Kdo je tedy vlastně senior? Senior znamená latinsky starší, tedy starší než někdo. V tomto kontextu je to správně, jsou lidé starší i mladší. Pamatujete přece, jak nám v první třídě připadali čtvrťáci staří. Nemělo by to znamenat žádnou nálepku, a to ani v negativním, ani v pozitivním smyslu. Stáří je normální etapa života a stárneme všichni.

 

Vypadá to, že stojíme po krk ve druhé covidové vlně. Co by podle vás přispělo k větší ochraně těch opravdu potřebných? Měli bychom je vzít z ústavů, pokud to jde? Snažit se postarat se o ty, kteří bydlí sami, aby nemuseli vůbec vycházet? Nebo prostě udělat to, co si řeknou?

Ano, od té poslední otázky bych to vzala. Určitě bychom měli, a to nejen v covidové době, respektovat to, co si lidé přejí. A to i ti starší, i ti, kteří potřebují nějakou pomoc. Umožnit jim setrvat co nejdéle doma, protože to si podle prakticky všech provedených studií přeje naprostá většina. Snažit se, aby do ústavní péče odcházelo opravdu jen minimum lidí, těch, kteří to opravdu potřebují a ze závažných důvodů nemohou zůstat doma. Česko by se mělo zaměřit na zlepšení a rozšíření služeb tam, kde lidé žijí. Mnoho let říkáme, že v tomhle je naprosto nezastupitelná role obcí. Někde se to daří a někde ne, jsou obce pečující i nepečující, jako rodiny. Tak je to asi všude, ale u nás to nemají jednoduché ani pečující rodiny, ani pečující obce. Je tedy zapotřebí vytvořit adekvátní podmínky pro zajištění a financování péče doma.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama