Báli jsme se, že Kábul bude nové Nagasaki

Omid Marzban, filmař a redaktor Rádia Svoboda, vzpomíná na Afghánistán svého dětství. Na to, jak v ulicích bojovali mudžahedíni, jak musel v osmi letech živit rodinu, i na to, jak v Kábulu čekali po 11. září na americký útok. „Mysleli jsme si, že po tom, co se stalo, srovnají Američané Kábul se zemí. Jako Nagasaki. Jako Berlín nebo Drážďany.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak se během posledních měsíců a týdnů změnily životní plány vašich přátel a známých, kteří zůstali v Afghánistánu?

Pokud vím, tak mají teď jedinou starost, a to jak se dostat ven ze země. Každý, kdo má nějaké vzdělání, nějakou odbornost, teď dělá všechno proto, aby mohl opustit Afghánistán. Každý, kdo poznal normální život a chce mít nějakou budoucnost pro sebe a své děti, chce utéct z téhle pasti. Ty obrázky z letiště v Kábulu jsou přece jednoznačné: nikdo nebude viset z letadla, když mu nejde o všechno.

 

Kolik takových lidí, kteří více či méně přijali západní hodnoty a pro které je život pod dohledem Tálibánu těžko představitelný, v Afghánistánu je?

Těžko říct, můj názor se neopírá o žádné průzkumy, ale z generace mojí a z generace ještě mladší, která vyrůstala ve městech jako je Kábul, Kandahár, Kunduz nebo Mazár-e Šaríf, bych řekl tak osmdesát procent.

 

Vy jste tálibánský režim poznal v 90. letech ještě jako dítě. Jak se vám tehdy změnil život, když Afghánistán ovládlo hnutí Tálibán?

Můj život se příliš nezměnil. Když odešli Sověti, začali mudžahedíni bojovat mezi sebou, a to brutálně a těmi nejtěžšími zbraněmi, kterých bylo po konci války v zemi víc než dost: bojovými vrtulníky, kulomety. Násilí bylo všude. V každé chvíli se mohlo začít střílet před vaším domem.

 

Dotklo se násilí i vás konkrétně?

Pomáhal jsem tehdy v opravně motorek, pamatuji si, že se najednou zničehonic strhla těžká palba, vyrabovali nám obchod a zas odjeli. Nebylo kam se odvolat, nikdo tu situaci nekontroloval. Tak to bylo i se ženami. Mudžahedíni byli relativně umírnění, nenutili ženy, aby chodily po městě v burkách, ale ani jim negarantovali, že je někdo neznásilní nebo neunese. Když přišel do našeho města, do Kunduzu, Tálibán, byla to svým způsobem úleva, člověk měl o něco větší jistotu, že ho nikdo nezabije cestou domů.

 

 

Vy jste v tom chaosu vyrůstal jen s matkou.

Ano, můj otec, důstojník komunistické armády, padl, když mi bylo dva a půl roku. Zůstali jsme s matkou, já a sestra. Matka byla učitelka, měla vysokoškolské vzdělání, ale Tálibán jí nedovolil pracovat. Trochu nám vypomáhal strýc, který se kvůli tomu vrátil z Bulharska, kde vystudoval politologii, ale jak si dovedete představit, nenašel v tehdejším Afghánistánu uplatnění ve svém oboru. Prodával na ulici. Já, abychom vyžili, jsem si otevřel malý krámek u nemocniční mešity. Podával jsem tam snídaně a teplou vodu, aby se muži mohli připravit na ranní modlitbu.

 

Kolik vám bylo let?

Osm.

 

Jak jste to zvládal?

Normálně. Ráno jsem vstal ve tři, v půl čtvrté, abych připravil snídaně. Nebylo to nic složitého, věděl jsem, kolik toho nakoupit, kolik co stojí, měl jsem své obchodní kontakty. Brzy jsem se na tom svém území pohyboval jako ryba ve vodě. Člověk si rychle zvykne. Všichni tvrdě pracovali, i děti mého věku, tak proč ne já. Malých provozovatelů různých obchodů a stánků byly ve městě desítky.

 

Do školy jste nechodil?

Chodil, škola byla odpoledne.

 

Co si o tom myslela vaše matka? Sama měla vysokoškolské vzdělání a její osmiletý syn musel vstávat v noci, aby mohl jít prodávat.

Moc ji to netěšilo. Jednou, to mi bylo čtrnáct let, přijela do Kunduzu na návštěvu moje teta, matčina sestra. Když viděla, jak se ráno chystám do práce, rozbrečela se. Tohle přece nejde, říkala matce, tady nemůžete zůstat. Trvala na tom, že pojedeme s nimi do Kábulu a že se tam o nás postarají. Její manžel měl docela dobrou práci pro jednu mezinárodní společnost, nic extra, ale dalo se z toho vyžít, oni sami měli tehdy jen jedno dítě. Hodně na nás naléhali.

 

Odjeli jste?

Já jsem se s tím dlouho nemohl srovnat. Měl jsem svůj obchod, lidi, se kterými jsem spolupracoval, kamarády prodavače. Stál jsem na vlastních nohou. Když jsme přijeli do Kábulu, teta mi řekla, že teď budu chodit jen do školy. Já na to: Dobře, a co odpoledne po škole, to mám dělat co? Kdo bude živit rodinu? A ona mi odpověděla: To neřeš. Odpoledne mi se strýcem zaplatili angličtinu. Alespoň prvních pár lekcí, pak jsem začal učit látku, kterou jsem už uměl, a tak jsem si vydělával na další hodiny.

 

Jaký byl postoj tálibánského režimu k výuce angličtiny?

Žádný. Dokud se člověk neoholil a nosil turban, tak Tálibán neměl problém. Oni sami potřebovali překladatele z angličtiny, lidí, kteří uměli anglicky, bylo opravdu málo. Jediná potíž byla s učebnicemi. Byly buď zcenzurované Tálibánem, měly vytrhané stránky se ženskými a tak podobně, nebo spíš nebyly vůbec. Abychom se něco naučili, museli jsme za prodavači ovoce.

 

Jak to?

Ovoce se dováželo z Pákistánu, a aby se nepomačkalo, bylo vystlané zmuchlanými, často anglickými novinami. Tak jsme si je koupili nebo vyžebrali, vyhladili a na nich se slovníkem učili rozumět souvislému textu.

 

Historie se otočila

Kde vás zastihlo jedenácté září?

V Kábulu. Pamatuji si, jak jsme se strašně báli války. Netušili jsme, co může znamenat takový americký útok. Mysleli jsme si, že po tom, co se stalo, srovnají Američané Kábul se zemí. Jako Nagasaki. Jako Berlín nebo Drážďany. Taky jsme se báli, že Američané zničí Tálibán, přivedou zpátky mudžahedíny a zase si půjdou po svých jako v 90. letech. Jenže celá ta věc měla ještě jinou dimenzi. Dva dny před útokem na dvojčata zabila Al-Káida Ahmada Šáha Masúda, posledního mudžahedína, který bojoval proti Tálibánu v Pandžšírském údolí. Tehdy to byla strašná rána, říkali jsme si: Aha, tak Afghánistán je teď už celý pod vládou Talibánu, jenže pak přišlo 11. září a historie se úplně otočila.

 

Jak jste vnímali americký útok na Afghánistán?

Všem se hrozně ulevilo, když zjistili, že Američané útočí cíleně na Talibán, ne plošně na civilní obyvatelstvo. Přišly krásné roky. Lidi začali konečně žít, začaly se vysílat normální pořady v televizi a v rádiu. Afghánci odcházeli studovat do Ameriky, čekalo se, že se vrátí a budou učit na našich univerzitách. Jistě, jednou za čas byl někde nějaký sebevražedný útok, ale jinak jako by se po Talibánu slehla zem.

 

Co se nakonec pokazilo?

Těch problémů bylo víc. Vezměte naši vládu. Do Afganistánu šly miliardy dolarů, jenže hlavně na úplatky, země z nich neměla téměř žádný užitek. Dostali jsme dvacet let stability, dvacet let investic a nikdo je nedokázal využít. Mohli jsme se dostat hodně dopředu, ale jsme tam, kde jsme byli v 90. letech.

 

Jak se Tálibánu podařilo znovu si získat pozici, narekrutovat mladé vojáky?

Problém byl v tom, že naše města přece jen bohatla a stávala se západnějšími, ale venkov chudl, a ten rozdíl byl čím dál markantnější. A právě díky tomu mohl Tálibán začít rekrutovat nové bojovníky.

 

 

Máte nějakého známého, který se dal k Tálibánu?

Ne, to jsou dva oddělené světy. Neznám žádného vzdělaného vojáka Tálibánu. Jistě, spoustu důstojníků má dobré vzdělání, ale to je něco jiného, to je politika.

 

Nevím, jestli máte jako novinář Rádia Svoboda prostor to nezávisle hodnotit, ale mohli spojenci uspět se svým plánem vybudovat demokratický, prosperující Afghánistán?

Teď samozřejmě nevyslovuji názor Rádia Svoboda, ale svůj vlastní. Mohli, myslím, že opravdu mohli. Kdyby si Amerika udržela odhodlání prvních let, kdyby se se jim dařilo držet Pákistán na uzdě jako v počátku, tak mohli odejít před pěti lety a Afghánistán by byl stabilní země.

 

Proč to nedokázali?

vět se od té doby hrozně změnil. Amerika musí sledovat, jak ekonomicky roste Čína, a ona sama se vysiluje v Afghánistánu. Takže nakonec přijde Joe Biden a řekne, mise byla úspěšná, zabili jsme Usámu bin Ládina, zničili Al-Káidu, o víc nám nešlo, odcházíme. A já si říkám: bin Ládina jste zabili v Pákistánu, ne v Afghánistánu, tak co jste u nás těch dvacet let dělali? Tahle válka skončila v okamžiku, kdy začali Američané v Dauhá mluvit přímo s Talibánem bez účasti afghánské vlády. Úplně jí sebrali vítr z plachet a Tálibán samozřejmě okamžitě získal obrovskou motivaci. Věděli, že je jen otázkou času, než dobudou po odchodu spojenecké armády území zpět. Mysleli si, že je to otázka několika měsíců. V tom se spletli, byla to otázka několika dní.

 

Tálibán se zpočátku tvářil smírně, vyzýval Afghánce, aby zůstali a budovali společnou vlast. Dá se jim alespoň trochu věřit?

Nedá. To je jednoduché, jakmile se světová média začnou věnovat jiným věcem, tak to v Afghánistánu vypukne. Tálibán začne celoplošně vyhledávat problematické lidi a bude se jich zbavovat, to známe z doby íránské revoluce, nový režim nejdřív mluvil o amnestii pro všechny, ale kolik lidí pak odsoudil k smrti? Čekám něco podobného, jen více brutality a ignorance.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama