Doteď to zvládaly, mnoho samoživitelek už ale vyčerpalo svoje zdroje

Přibývají vám klientky?

ŽS: Hodně. Začalo to už s covidovou pandemií. Děti zůstaly doma, jejich maminky nemohly do práce, některé o ni přišly, zvýšily se jim náklady.

 

PKP: Na druhou stranu to byla doba, kdy se o samoživitelkách hodně mluvilo, solidarita byla veliká. Dárců jsme tehdy měli víc než maminek. Vyvěsili jsme na web příběh maminky s prosbou o dary a do týdne jsme ho stahovali, protože je dárci pořídili.

 

Tipnu si, že teď je situace jiná. Je to tak?

ŽS: Historicky máme v databázi nejvíc samoživitelek a nejméně dárců. Hlásí se nám maminky, které to doteď zvládaly, ale už vyčerpaly své zdroje. Ustály covid, ale ne energetickou krizi a inflaci. Dřív jsme na webu měli maximálně pět příběhů, teď jich tam máme sedmnáct. A dárci jsou vyčerpaní. Daří se nám odbavit menší dary, ale ne ty větší, jako je nábytek nebo spotřebiče.

 

PKP: V poslední době se nám nedaří zajistit ani oblečení nebo boty pro děti, což ještě před několika měsíci nebyl problém. Je vidět, že lidé sami řeší finanční problémy.

 

Dokážou si samoživitelky říct o pomoc? Nebojují se studem?

PKP: Spíš se bojí předsudků a reakcí okolí či bývalého partnera, až se jejich příběh zveřejní. Mají strach z odsouzení, zvlášť pokud se v jejich příběhu objevuje alkohol, domácí násilí nebo dluhy. Taky mnohdy zvažují, zda na tom jiné ženy nejsou hůř a jestli si zrovna ony pomoc zaslouží.

 

ŽS: Důležitá je i psychická podpora. Kolikrát se jim ozvou s pomocí ženy, které byly před lety ve stejné situaci, a dodají jim sebevědomí. Je radost vidět, jak najednou ty mámy začnou věřit, že jsou hrdinky. Zůstat na děti sama, pečovat o ně a zároveň řešit zázemí a peníze, to je extrémně náročné a ve společnosti chybí obdivné „wow“.

 

Vím, že nelze paušalizovat, můžete ale přiblížit životní standard samoživitelek, kterým pomáháte?

ŽS: Mnoho z nich žije v azylových domech. Řada z nich má seskládaný rozpočet do poslední koruny. Pokud to tedy dokážou, protože finanční gramotnost je u nich velký problém. Dneska se bere jako automatické, že má každý doma internet. My ale máme maminky, které na e-maily odpovídají z knihovny, nemají chytrý telefon. Řeší, jestli jejich děti budou chodit na kroužky, dovolená neexistuje, Vánoce a začátek školního roku jsou pro ně stres.

 

PKP: Kromě neustálého stresu z toho, jestli zvládnou poplatit všechny nutné poplatky, musejí svým dětem vysvětlovat, že na něco zkrátka nejsou peníze. Jídelníčky v rodinách samoživitelek jsou omezené, často bez masa, zeleniny, ovoce. Problém je i to, že nedokážou ušetřit peníze, nemají rezervy, aby si mohly například obratem koupit novou pračku, když se jim rozbije ta stará.

 

STÁT NEPOMÁHÁ

Poskytuje stát samoživitelkám funkční podporu?

ŽS: Stále tu chybí podpora částečných úvazků. Teď je to tak, že vás zaměstnají sice na částečný úvazek, ale většinou po pár týdnech zjistíte, že odvádíte objem práce jako na plném, jen za poloviční mzdu. Stát by měl finančně podporovat ty, kteří takové matky zaměstnají. Zvýhodnit tuhle skupinu podobně jako handicapované.

 

PKP: Ideální by byla podpora v podobě hlídání dětí, aby mohly samoživitelky chodit do práce a nemusely se bát o své místo. Děti bývají často nemocné, a proto je často nechce nikdo zaměstnat. Problémy mají i při hledání nového bydlení – majitelé bytů se bojí, že nebudou mít na placení nájmu, někdy jim chybí peníze na kauci. V tomto ohledu by byla potřeba systematická pomoc.

 

 

V čem dalším podle vás systém nefunguje?

PKP: Chybí snadno dostupné a přehledné informace o tom, na jakou podporu mají samoživitelky nárok. Kolikrát se bojí žádat o další dávku kvůli obavám, že přijdou o ty dosavadní těžce vybojované. Je to složitá byrokracie. Na úřadě vám často říkají protichůdné informace, nikdo proaktivně neporadí.

 

ŽS: Taky nemáte možnost si přivydělat, to hned o dávky přijdete. Jako máma malých dětí, na které jste sama, ale často nemůžete jít pracovat na plný úvazek. Místa ve školkách nejsou, na soukromou nemáte peníze. Známe příběhy maminek, které nechtěly být závislé na státu, šly do práce a přišly o příspěvky. Děti byly do večera ve školkách a v družinách, mámy uštvané starostmi a logistikou, pak děti onemocněly a ony na neschopence přišly o peníze. Když si to sečetly, zjistily, že na podpoře mají sice o tisíc korun míň, ale celkově je pro ně ten život jednodušší. Stát má podporovat, aby se mámy postavily na vlastní nohy. Pracující ženy by odváděly daně do státní pokladny, ale stát místo toho raději peníze vydává.

 

 

Není těžká životní situace samoživitelek způsobená i tím, že je u nás výše alimentů mnohdy směšně nízká, a navíc těžko vymahatelná?

PKP: Alimenty jsou téma samo o sobě. Do našeho projektu se z velké části hlásí ženy, které jsou ve špatné finanční situaci právě proto, že nedostávají od otců svých dětí ani korunu. Nebo jim sem tam pošlou pár stovek a myslí si, že je to vyřešené.

 

ŽS: Mně přijde absurdní, že zodpovědnost vymoci si alimenty je na ženě. Soud muži vyměří výši alimentů, ty se oficiálně zahrnou do příjmů matky, a když otec neplatí, čeká ji náročné dohadování. Dokud nemá oficiální potvrzení o neplacení, při výpočtu dávek jsou alimenty vedeny jako příjmy. Tak jde na policii, tu to moc nezajímá, další štace je soud. Ten trvá dlouho, potřebujete advokáta, který něco stojí. Ženy často nemají prostředky, informace a ani čas, aby peníze dokázaly vymoci.

 

Navíc v alimentech se kalkuluje jen s materiálními položkami, že se ale žena nemůže naplno věnovat své práci, protože pečuje o děti a domácnost, to tam započítané není.

ŽS: To je celospolečenské téma – prestiž péče. To, že o děti pečují ve valné většině ženy, je opomíjené a přehlížené. V zahraničí, když jdete žádat o hypotéku, tak matku v domácnosti ocení jako pracujícího člověka, je to regulérní práce. Když žádáte na rodičovské o hypotéku u nás, jste minusová položka. Teď je tu navíc nový model supermatky. Zvládá péči o děti a k tomu i pracovat, aby nebyla jen na rodičovské. To si na sebe pleteme bič. Začíná se brát za samozřejmost, že všechno zvládáme samy.

 

PKP: Už samotná mateřská nebo rodičovský příspěvek jsou směšné částky. Z toho uživit děti, když zůstanete sama, je prakticky nemožné.

 

DĚLAT DOBRO DLOUHODOBĚ JE TĚŽKÉ

Jedním ze stigmat samoživitelek je předsudek, že si za svou situaci mohou samy – špatně si vybraly partnera. Obzvlášť, když má každé dítě jiného otce, je znak nezodpovědnosti. Jak bojujete proti tomuto stereotypu?

PKP: Naše maminky se s takovými názory setkávají, podobné předsudky mívají i lidé, kteří čtou příběhy maminek na našem webu. Právě proto se snažíme s pomocí autentických příběhů ukázat, že nic není černobílé, že samoživitelky si zaslouží spíš náš obdiv než pohrdání. Vztah mezi mužem a ženou může přestat fungovat a je lepší se rozejít, ale proč se pak vina většinou hází na ženu, že si špatně vybrala? Proč se nikdo nepozastavuje nad tím, že muž opustil rodinu se dvěma malými dětmi, založil si další a na děti v té první neplatí, ani se s nimi nevídá?

 

 

Nejenom u samoživitelek, ale i v případě nedávné uprchlické vlny před válkou na Ukrajině jsem se setkala s tím, že občas děláme z charity odkladiště věcí, které už doma nechceme, jen je nám líto je vyhodit. Máte tuhle zkušenost?

ŽS: Není špatné pomáhat věcmi z druhé ruky, ale takovými, které byste používali i vy sami. Občas se nám stane, že se ozve firma, že mají něco prošlého, jestli by to našim mámám nestačilo. To nikdy nepřijímáme. Proto pro naše mámy poptáváme konkrétní pomoc. Radíme jim, ať uvedou například i přesný rozměr a typ postele, která se jim vejde do pokoje, jinak budou zavaleny spoustou postelí, které jim budou k ničemu.

 

PKP: Umožňujeme jim taky darované věci odmítnout, pokud se jim například nehodí nabízená použitá pohovka nebo nechtějí hodně obnošené oblečení.

 

Vyžadují dárci projevy vděku?

ŽS: To je asi přirozené a většinou je spokojenost na obou stranách. Ale měli jsme případ dárce, který nám zpětně reklamoval, že si maminku představoval jinak, že na fotce byla sympatická a pak mu otevřela nenalíčená paní v domácím oblečení. To ho prý zklamalo. Tomu se můžete jen smát.

 

PKP: Každá maminka je jiná. Některá je komunikativní, jiná je introvertnější, některá může působit, že je nevděčná, ale možná jen neumí komunikovat po e-mailu.

 

Jak vás napadlo rozjet neziskovou organizaci na pomoc samoživitelkám?

ŽS: Pracovaly jsem jako moderátorky ve stejné televizi, občas jsme spolu zašly na kafe. Petra se mi jednou svěřila, že přemýšlí, že by pomohla pár samoživitelkám ve svém okolí, a zeptala se mne, jestli se nechci přidat. Na začátku jsme ani nevěděly, kde takové maminky najít. Dva měsíce jsme připravovaly koncept, aby to dávalo smysl a nebyla to hurá akce. Naše pomoc je materiální, aby člověk, který pomáhá, věděl komu, proč a čím.

 

Jak se lišily vaše představy od reality?

ŽS: Na začátku jsme měly problém sehnat maminky, které by věřily dvěma neznámým ženským, svěřily jim svůj příběh a zveřejnily ho. Já sama jsem se taky zprvu nechávala těmi příběhy hodně strhnout. Když měl někdo z neziskovek pragmatický přístup, přišel mi necitlivý. Ale on je to základ, jinak vás to semele. Cítíte se například provinile, že vy se máte dobře. Pamatuju si, jak nám jedna maminka před Vánoci psala, že neví, co bude dělat, že jí končí pobyt v azylovém domě a nemá kam s dětmi jít. Četla jsem to manželovi, on se na mě podíval a řekl: „Pomoz jí, jak můžeš, ale u nás doma nebude.“ Já přitom s tou myšlenkou koketovala, dnes vím, že to byl bláznivý nápad.

 

PKP: Musely jsme se naučit mít odstup a učíme to i naše dobrovolnice. Když chcete pomáhat druhým, nesmí vás to semlít. Dobrovolnicím jsme radily, aby si s maminkami každý den nevolaly. Víme, o čem mluvíme. Když vám denně píše deset maminek se svými každodenními problémy, je těžké to ustát. Udělat dobrý skutek je super, ale dělat dobro dlouhodobě je těžké. Musíte najít správný balanc, aby to dávalo smysl.