Spisovatelka Markéta Pilátová: Baťovy Zlíny v Brazílii pomalu zarůstají džunglí

Markéta Pilátová je spisovatelka, novinářka, hispanistka. Zároveň byla dvanáct let učitelkou českého jazyka v krajanských komunitách v Latinské Americe. V Brazílii se jí poštěstilo dostat se k rodinné pozůstalosti Jana Antonína Bati, jenž se po tragické smrti nevlastního bratra Tomáše stal jediným majitelem společnosti Baťa. S pomocí Markéty Pilátové by se měla nyní Baťova brazilská písemná pozůstalost zdigitalizovat a poprvé tak v celé své šíři zpřístupnit českým badatelům.

Když jste přijela v roce 2006 poprvé do Brazílie, potkala jste prý vnučku Jana Antonína Bati paní Dolores, která vám hned nabídla, že byste mohla o jejím dědečkovi napsat knihu. Vy jste ale odmítla. Překvapila vás ta nabídka, a proč jste se tehdy do toho nechtěla pustit?

Ta nabídka mne velmi potěšila. Dolores mi řekla, že by bylo fajn, kdyby o jejím dědečkovi vyšla kniha. Já to ale tehdy musela odmítnout. Do té doby jsem žádnou knihu nenapsala, a hned začít psát knihu o tak kontroverzním tématu, jako byl Jan Antonín Baťa? Na to jsem si netroufla. Řekla jsem jí, že bych předtím měla napsat ne jednu, ale hned několik knih. Pak uběhlo několik let, já se do Brazílie vrátila, měla jsem za sebou několik napsaných knih a už jsem si na to troufla.

 

Vzpomenete si, co jste o Janu Antonínu Baťovi věděla, než jste do Brazílie prvně odjela?

Pouze jednu věc, a to byla fake news (dezinformace), kterou vytvořila komunistická propaganda. U nás na Moravě, odkud pocházím, konkrétně na Zlínsku, jsme o něm věděli, že to byl ten Baťa, který se domluvil s Hitlerem, že nás vystěhuje do Patagonie. Což je naprosto bizarní nepravdivé tvrzení.

 

Jak ta lež vznikla?

Baťa chtěl skutečně skoupit pozemky v Patagonii. Věděl o plánech nacistů, že po Židech půjdou na řadu s vyklízením životního prostoru Slované. Tomu chtěl předejít, a měl v plánu skoupit obrovské pozemky v Patagonii, které by nabízel lidem utíkajícím z nacistického Československa. Komunisté toho pak zneužili a vytvořili fake news. A to se ujalo, protože to má všechno, co fake news potřebuje. Je to reálné, je to bláznivé, lidé si to zapamatují, a skutečně to pak omílají celých čtyřicet let. A já jsem přijela do Brazílie, věděla jsem o něm toto a setkala se s jeho vnučkou, která mi začala vyprávět příběh své rodiny. V tu chvíli jsem pochopila, jak obrovský ignorant jsem byla.

 

Kniha s titulem S Baťou v džungli vyšla před třemi lety. Jak vznikala?

Měla jsem díky Dolores přístup k naprosto fascinujícímu historickému materiálu, který dodnes nebyl historiky zpracován, a to ani českými, ani brazilskými.

 

Jaké to byly materiály?

Je to obrovský archiv brazilské větve rodiny Jana Antonína Bati, která má po různých domácnostech roztrkané deníky, dopisy a jiné písemnosti. Dolores mi ukázala třeba krabice s dopisy, které padesát let nikdo neotevřel. Ocitla jsem se v několika místnostech zavalených tímto materiálem a Dolores mi řekla, ať si vyberu, co chci, studuju, co chci, a píšu, co chci. Dala mi velkou volnost, která byla ale zároveň svazující. Zároveň jsme se každou neděli odpoledne scházely, ona mi vyprávěla o jejich životě a já jsem jí pak na oplátku četla, co jsem napsala. Kombinovala jsem to i s četbou historických knih a nejrůznějších pramenů zlínského muzea a historiků.

 

Z toho všeho, co jste si přečetla a vyposlechla, co vás na rodině Baťů nejvíce zaujalo?

Nejvíc asi energie, kterou ta rodina dodnes vyzařuje. Naprosto pozitivní duch, který se dětí z generace na generaci, nezlomnost a odhodlání bojovat s totálním chaosem. Rodina Baťů se ocitla v džungli. Přijeli z velmi civilizovaného technicky naladěného místa, jakým byl Zlín, a najednou byli v džungli, nosili vodu ze studně, v naprosto neznámém prostředí, mezi jinak uvažujícími lidmi. Přesto tam dokázali vybudovat několik měst, novou továrnu a dali životní šanci Čechům, kteří tam přicházeli. Byla tam cítit pozitivní naladěnost, která bojuje s chaosem, ale prohrává, protože chaos optimismem nepřemůžete. Můžete ho ale lépe přijmout a zároveň se nevzdáváte. Ale víte, že prohráváte. A ta prohra mě na tom taky fascinovala. Oni ji vždycky přijímali se vztyčenou hlavou.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

 

 

 

Jaké prohry máte na mysli? Například fakt, že emigrovali do Brazílie na začátku druhé světové války s nadějí, že se po válce vrátí, což se nestalo, protože přišel rok 1948?

Ano, jsou tu ty dějinné okolnosti, proces s Janem Antonínem Baťou, ztráta majetku, spory se synovcem… Mnoho mikroproher. Zároveň je tam ale i ten chaos a džungle, cizí prostředí, které nad nimi určitým způsobem zvítězilo. Dneska už jejich továrna neexistuje, zarůstá jí džungle. Ano, města tam jsou dodnes, takové malé Zlíny v Brazílii, ale stejně, chaos je převálcoval.

 

Proč si Baťa vybral právě Brazílii?

On Brazílii fandil a viděl tam obrovské možnosti. Po peripetiích v USA, kde chvíli pobýval, mu brazilský prezident nabídl spoustu dobrých možností – zejména kolonizovat jihovýchodní část země. A Baťa se do toho vrhl s velkým nadšením.

 

 

Máte ještě nějaké další plány, které se týkají této rodiny?

Napsala jsem knížku pro děti Jak bratři Baťové obouvali svět, která nedávno vyšla. Dále mám v plánu, že napíšeme knížku na základě receptů maminky a babičky paní Dolores. Jan Antonín Baťa byl totiž obrovský gurmán, ale prodělal několik infarktů a musel držet velmi přísnou dietu, kterou neustále porušoval. Rád si ale psal imaginární menu na každý den, co by si dal, kdyby mohl. Menu jsem dala do knížky, kde mám také různé rodinné recepty. Kuchařka to ale nebude, spíše příběhy inspirované touto gurmánskou linkou. Další plány se pojí s Nadačním fondem Jana Antonína Bati, který nyní shání prostředky, abychom mohli kompletně zdigitalizovat dokumenty, které jsou v Brazílii a z nichž jsem vycházela při psaní knihy S Baťou v džungli. Dolores to nechce převážet do Česka, nechce je ani odkázat brazilské univerzitě, nejsnazší cesta je tedy digitalizace.

 

Přesuňme se teď k vašemu učení českého jazyka. Učitelkou v krajanských komunitách jste byla dvanáct let. Popište mi prosím ve zkratce, jak to funguje.

Projekt učení krajanů navazuje na projekt Jana G. Masaryka, který posílal krajanské učitele do komunit v USA a v Argentině. Pak se ale tradice přerušila kvůli druhé světové válce a komunismu. Po revoluci se projekt obnovil a nyní téměř dvacet učitelů vyráží každý rok do různých koutů světa. Tam pracujete s žáky, kterým je od čtyř do devadesáti let, a vy se s tím musíte nějak popasovat. Zároveň s nimi hodně řešíte současné dění v Česku, takže jsem vlastně sledovala víc, co se děje tady, když jsem byla tam.

 

Jaké jsou hlavní motivace pro to oprašovat češtinu anebo se ji učit jako úplně nový jazyk?

U českých krajanů je to zejména tak, že oni měli během diktatury a komunismu pocit, že se už nikdy do vlasti nevrátí, a to často vedlo k tomu, že na vlast chtěli zapomenout, a to včetně toho, že zapomenou svůj rodný jazyk. Jazyk je drásal a přiváděl je domů, vyvolával v nich nejrůznější vzpomínky a oni se chtěli rozpustit v té kultuře, v které se ocitli. Pak přišla demokracie, mohli se vracet, často dostali nazpět majetek a začali sem znovu jezdit. Jejich potomci to už vidí mnohdy jinak než oni, mají zájem o Česko, zajímá je, odkud jejich předci pocházeli, jezdí sem i studovat. A chtějí se naučit pořádně česky. Brazilci nebo Argentinci se chtějí učit česky, protože v tom vidí možnost, jak se naučit evropský jazyk, je to pro ně exotické. Oba národy sem jezdí, mají to tu rády.

 

Kromě Brazílie jste učila i tři roky v Argentině. Jak se tyto dvě země liší z pohledu českých emigrantů?

Liší se zásadně. Argentina má druhou největší českou emigrantskou komunitu po Spojených státech. Na konci 19. století nabízela půdu, takže tam odcházeli lidé zejména z Hané za pracovními příležitostmi. Nebyli to političtí emigranti, nebo jen velmi málo z nich. V Brazílii jsou naopak zejména emigranti, jejichž odchody ze země byly politicky motivované. Do Brazílie odcházeli před druhou světovou válkou anebo po roce ’48. Byli to lidé z vyšších sociálních vrstev, podnikatelé, kteří se v Brazílii velmi dobře uplatnili. V Brazílii byly také oproti Argentině menší komunity, protože se na sebe lidé snažili neupoutávat příliš velkou pozornost. Často byli špehováni československou rozvědkou, která je někdy unášela i zpět.

 

Nyní jste zpět v Česku a máte dopsanou novou knihu, která vyjde na podzim. Prozraďte, o čem je.

Jmenuje se Senzibil a je to můj první román, který se celý odehrává v českém prostředí. Jde o příběhy dvou senzibilů. Zápletka je postavena na tom, že v tehdejším Československu existoval ústav, který měl vědecky zkoumat mentální energii. Vedl ho tehdejší ministr školství František Kahuda.

 

Zjistila jste něco zajímavého, když jste si nastudovávala reálie ke knize?

Například, že dokonce ještě v letech 2004 až 2007 ministerstvo průmyslu a obchodu financovalo projekt dvaceti devíti miliony korun a nazvali ho Pasivní detekce a lokalizace člověka za překážkou. Pomocí mentální energie chtěli detektovat lidi za překážkami nebo zavalené v dolech. To znamená, že dodnes mají někteří lidé pocit, že je potřeba mentální energii nějakým způsobem využít.

 

My jsme ale nebyli jediní, kdo zkoumal mentální energie a jejich možnosti. Ve studené válce se to bralo za možnost, jak zvítězit nad nepřítelem, dokázat lokalizovat jen pomocí mysli například jaderné ponorky.

Ano, Američané měli svůj Stargate, Rusové Fénix a my zmíněný ústav. Při psaní jsem studovala mnoho různých zdrojů. Například i knížky Břetislava Kafky, českého vyhlášeného senzibila, který se zajímal o hypnózu, ale s totalitou nespolupracoval. Sledovala jsem i příběhy senzibilů z řad kněží. Zaujal mě také naprosto technický proud, kde bylo snahou ovládnout naši mentální energii tak, aby přinesla výhody socialistickému hospodářství. Třeba jak urychlit klíčení brambor pomocí mentální energie.

 

Vy své knihy máte vždy vystavené na reálných skutečnostech, v tom se ve vás nezapře novinářka. V čem vás uchvátilo téma zkoumání mentální energie?

Když jsem byla v Latinské Americe, neustále jsem musela odpovídat na otázku, zda jsme my Češi opravdu takoví ateisté, jak se říká. Já měla pocit, že to není pravda. Pak jsem si kdysi přečetla rozhovor s teologem Tomášem Halíkem, který zavedl pojem něcismus, tedy že Češi sice v něco věří, ale nevědí v co. I tak je to ale svým způsobem druh spirituality, který není ateismem. Zaujalo mě i to, že se u nás často směšuje víra v něco a víra v paranormální jevy, v senzibily, v léčitelství. Knížka je tedy o různých druzích víry a také o souboji dobra se zlem, protože ten ústav sdružoval mnoho lidí, kteří disponovali paranormálními schopnostmi a oni je dali do služeb totality. A i když si zjevně mysleli, že konají dobro, konali ho ve službách zla. Tato dichotomie, ten morální protimluv mi připadal velmi románový.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama