Kousnutý hadem, i jedovatým. Ale šťastný

Zejména s plazy je spojena tvář Petra Velenského (61), který v pražské zoo pracuje právě čtyřicet let. Poprvé sice mluví o vidině důchodu, ale nenechme se mýlit. Tak vitálního člověka nepotkáte denně – alespoň když začne mluvit o své lásce nejen k hadům. Ostatně věnují se jim i jeho manželka a dcera. Je to velmi rozesmátý rozhovor.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Vrátil jste se právě z dovolené v Řecku. Cože vás tam kouslo?

Byla to užovka stromová, kterou jsem tam ke své úžasné radosti potkal poprvé, přestože jsem byl na cestách na Korfu už po šesté. Je tam velmi vzácná. Byl jsem tak nadšený, že jsem neodolal a vzal ji do ruky, i když by se dala vyfotografovat i bez odchytu. Chtěl jsem ji změřit a zvážit, a při tom mě moc dobře kousla – krásně mi totiž na ruku otiskla horní i spodní čelist, včetně palatinálních zubů horního patra.

 

Vy se smějete a vypadáte šťastný, že vás kousl had.

Vždyť to nic nedělá. Maximálně se objeví kapička krve. Je to spíš jako série akupunktury. Ukážu vám předloktí. Je to asi čtyři dny staré a už tam nevidíte nic.

 

Měl jste někdy namále po kousnutí jedovatým hadem?

Kousla mě zmije růžkatá. Nechlubím se tím zážitkem, jako to někteří lidé po kousnutí hadem dělají, ale zpětně jsem za tu zkušenost rád. Mohl jsem na sobě poznat účinnost jedu.

 

Jak se to stalo?

Byla to moje neopatrnost a hloupost. V roce 1991 jsem byl s celou rodinou na poměrně dlouhém pěším výletu, také na Korfu, a našli jsme zmiji růžkatou. Je o něco jedovatější než naše zmije a je považována za nejjedovatějšího hada Evropy. Na našem kontinentu ale vlastně žádné mimořádně jedovaté hady nemáme.

 

 

Přežil jste, co se ale tehdy dělo?

Velmi intenzivně jsem se zabýval měřením teplot plazů v přírodě, protože v tu dobu bylo možné najít spíš údaje o teplotě míst, kde plazi žijí, než o tom, jaká je jejich optimální tělesná teplota. Dříve se učilo, že plazi jsou studenokrevní živočichové. Dnes už ale víme, že to je zavádějící termín a hospodaření plazů s vlastní tělesnou teplotou je fascinující. Takový chameleon je ideální termoregulátor a dokáže působit jako tepelný kolektor. Naše ještěrka živorodá dokáže mít 32 stupňů v prostředí, které má 12 stupňů, a dokonce žije až za polárním kruhem.

 

Takže jste chtěl zmiji změřit teplotu?

Teplotu jsem změřil, délku také, a pak jsem ji pustil. Jenže jsem ji zapomněl zvážit. V zoologických publikacích totiž velmi obtížně hledáte váhu hadů. Při odchytu se musíte stoprocentně soustředit. Není to nic zvlášť riskantního, když víte, jakým způsobem to máte udělat. Při druhém odchytu jsem si už ale absolutně nedal pozor. Vzal jsem si jenom pružný klacík, kterým jsem ji špatně fixoval. Prosmýkla se a kousla mě do palce.

 

 

Jak je to nebezpečné?

Hlavně mi to bylo líto, protože jsme tam byli celá rodina, děti ve věku mezi osmi a třinácti lety, a s nimi kousnutý tatínek. Věděl jsem, že nejdůležitější ze všeho je zachovat klid. Účinky jedu evropských zmijí se stupňují pozvolna několik hodin a je dost času vyhledat v klidu lékařskou pomoc. Ruku jsem si dal do závěsu, abych s ní nehýbal. Batoh jsem dal nejstaršímu synovi, abych se moc nevysiloval. Dva kilometry k nejbližší silnici jsem šel velmi pomalým krokem, dýchal jsem klidně a rozvážně, aby mi zbytečně nevylétla tepovka. Sledoval jsem přitom, jak nastupuje účinek jedu, a uklidňovalo mne, že mimo bolest a otok necítím jiné příznaky otravy organismu.

 

Přece jen, co na to v tu chvíli rodina?

Je pravda, že poněkud zneklidněli. Hlavně jsem řekl manželce, že kdybych náhodou zkolaboval a museli mě odvézt do nemocnice, tak musí dohlédnout, aby mi tam nedali sérum.

 

Proč?

Kvůli alergické reakci. Může být mnohem nebezpečnější než samotné uštknutí, protože se vyrábí z koňského nebo ovčího krevního séra a do těla se s ním dostane veliké množství cizorodé bílkoviny. Každopádně mi po kousnutí otekla čtvrtina těla. Syn a manželka mi dělali fotografickou dokumentaci, a já jsem si zapisoval, jak postupuje otok. Příští den jsem zůstal ležet v penzionu, když šla rodina po želvách, a další den už jsem zase šel s nimi. Pomalu, s rukou v závěsu, ale šel.

 

Jak jinak vypadá vaše ideální rodinná dovolená, když se plazům věnuje i vaše žena a dcera? Třeba ta na Korfu, ze které jste se teď vrátil.

Na dovolené teď byla přesně tato herpetologická část naší rodiny. Vždy pro mě bylo důležité poznávat plazy v jejich přirozeném prostředí, pozorovat je, vcítit se do nich a něco o nich zjistit. To je pro mě vášeň, to prostě není práce. Vždyť já tady v zoo jen předávám to, co jsem viděl v přírodě. A snažím se lidi přesvědčit, že plazi jsou stejně hodnotná zvířata jako savci nebo ptáci. Jsou to úžasní tvorové, kteří s námi mají žít a nemáme jim ubližovat. V tom spatřuji jeden z hlavních cílů své práce v zoologické zahradě, a k tomu směřuje moje energie. Když jsem pak v přírodě, mohu si odpočinout a jenom je sledovat, v ideálním případě vyfotit, pak odejdu a ještě ve mně doznívá zážitek.

 

A večer si povídáte…

Večer si píšeme zápisky, každý své, a říkáme si, kolik jaký had nebo želva vážili, kolik měřili, a kde a kdy to bylo. Skládáme obraz, jak plazi žijí v přírodě. Víte, za pár let půjdu do důchodu a plánuji pak skončit s chovem plazů. Chci se zaměřit na jejich pozorování v přírodě. Vášeň pro plazy ve mně ale jednoznačně zůstane, provází mě celý život.

 

Máte nějaký hezký zážitek z Korfu, mimo kousnutí užovkou?

Doufám, že mi dcera odpustí, že to vykládám. Našli jsme tam nádherný smeťák a herpetolog vždycky zbystří, když vidí nějakou skládku, která skrývá spoustu úkrytů. Dcera mě najednou volala, protože držela v ruce zvednutou dřevěnou paletu, a mezi prkny byla zmije růžkatá. Krásně se tam v rozptýleném světle slunila mezi šprušlemi.

 

Hrozilo jí uštknutí jako kdysi vám?

Spíš se to bála pustit, aby zmije neutekla, abychom o ni nepřišli. Nakonec jsme se domluvili, že zkusí paletu pomaličku spustit. A zmijka se ani nehnula! Představte si, vím to podle fotek, že jsme ji pak mohli všichni tři fotit dokonce 31 minut ze všech možných úhlů a stran, teleobjektivem, pak makrem, širokáčem… Nakonec jsme jí poděkovali a odešli. Takhle si představuji ideální zážitek z ideální dovolené.

 

Čemu se dcera věnuje?

Je jí 27 let a dělá teď diplomovou práci na fascinujícím rodu užovkovitých hadů, z nichž jeden také žije na Korfu. Ukazuje se totiž, že příbuznost hadů se často neodráží na jejich vzhledu. Hadi se oproti třeba ptákům nepoznávají navzájem zrakem, ale čichem. To jim umožňuje přizpůsobovat se barvami a vzory rozdílným podkladům. Když uvidíte dvacet užovek hladkých, tak ani jedna nebude stejná.

 

A co z toho vyplývá?

Ukazuje se, že i odborníci herpetologové se nechali zmást jejich šablonami. Hady, kteří měli stejné zbarvení, považovali za jeden druh. Ve skutečnosti to bylo hadů několik. A naopak jeden had může mít více šablon, které se navzájem překrývají. Až genetika nám ukazuje, jak je to opravdu s jejich příbuzností a počtem jejich druhů. Molekulární metody nám dnes dávají neuvěřitelnou možnost nahlédnout do vývoje milionů let a dcera je do toho úplně nadšená.

 

Jak jste se dostal zrovna k plazům, kterých se hodně lidí i děsí?

Je zapotřebí říci, že mezi plazy patří i želvy a ještěři, kteří většinou negativní reakce nevzbuzují. Nicméně domnívám se, že dítě ještě nemá předsudek, ani pokud se týče hadů, protože to vidím tady v zoologické zahradě. Když komunikujete s malými dětmi a ukážete jim morče nebo hada, tak emoční reakce bývá podobná. Ano, někdo má ke zvířatům větší vztah a empatii, někdo zase menší, to je v pořádku. Dokud ale někdo neřekne dítěti, že se mu had nemá líbit, tak se mu líbí. Není prostě objektivně ošklivý.

 

Nicméně máme v sobě my lidé něco jako automatickou reakci pozoru až úleku, když hada uvidíme?

To asi máme, s tím souhlasím. Věřím v první, instinktivní, varovné bliknutí, ale to nemá nic společného s estetickou stránkou. Když se to naučíte racionálně překonat a víte, že ten had není nebezpečný a jedovatý, nebo i když další je, ale vidíte ho ze dvou metrů, tak si jeho krásu klidně můžete vychutnat. Lidé se mě často ptají, jak mi had může připadat krásný. Říkám jim, že každá dokonalost je krásná. Je to podobné jako s dokonale vysoustruženým výrobkem. Když je miska dokonalá, tak musí být krásná. Každý druh se vyvíjí miliony let, což ho vybrousí k dokonalosti. A my teď máme privilegium, že tuto dokonalost můžeme spatřit.

 

Také vyfotit…

Přesně, zachytit krásu a těšit se z toho. Je to skoro až závislost. Vždyť si nosím na zádech deset kilo vybavení. A to jsem ve svém věku přešel ze zrcadlovek na bezzrcadlovky, protože jsem se domníval, že to bude lehčí. Není! Je k tomu pětistovka teleobjektiv, makro, širokáč, blesk… Kolena docela trpí.

 

Plazi vás tedy baví od dětství?

Ano. Když jsem byl malý, žil jsem mezi šesti a deseti lety v Tunisku, kde tatínek pracoval. Často jsem se potuloval sám po dunách, dál od moře, a fascinovaně hleděl na to, co se tam dá najít. Hlavně hmyz a plazy. Ještěrka, želva, nebo dokonce chameleon – to byl největší svátek. Dodnes, když přijedu do mediteránu a nasaju vzduch nasycený kořením, po kterém šlapete, trochu slanosti od moře, okamžitě si vybavím, že jsem vlastně doma.

 

Když vám bylo deset a vrátili jste se do tehdejšího Československa, jak jste pokračoval ve své zálibě bez dun a chameleonů?

Mámina kamarádka mi půjčila přenádherné vydání Brehmova Života zvířat z roku 1913. Všechny svazky, ve kterých jsou dodnes nepřekonané obrázky vzbuzující stejný pocit dobrodružství jako ilustrace ve verneovkách. Prošel jsem si opakovaně všechny díly – neříkám, že jsem je všechny četl do posledního písmena – a časem se ukázalo, že dva díly s plazy a obojživelníky jsou omakanější, že se k nim vracím víc a víc. Příběhy o plazech mě prostě přitahovaly.

 

V zoo jste ale nezačínal u plazů, jak to bylo?

Jako chovatel jsem prošel úplně celou zoologickou zahradu. Začínal jsem v roce 1981 u kopytníků, kteří mě zajímají a mám je rád. Pracoval jsem u ptáků a v ptačích líhních. Pak také se šelmami. Tvrdím, že člověk, který má vztah ke zvířatům a nemá předsudky, tak si zamiluje každé jedno zvíře, protože u každého poznáte div a zázračnost dokonalého výtvoru. Ano, preferuji plazy, ale další z mých kamarádů z gymplu, který dnes učí na přírodovědecké fakultě, mě zase uváděl do tajů entomologie. Brouci mě také hodně zajímají. Což vás dále přivede k rostlinám, které jsou základem, na němž všechno stojí. Příroda je fascinující celek. Nicméně už od svých patnácti let jsem chodil do zoo a po pět let pomáhal tehdejšímu chovateli plazů Aldovi Olexovi. Sobotu co sobotu jsem byl tady v zahradě a od rána do konce pracovní doby jsem dělal ty nejšpinavější úklidové práce, čistil myši, vyměňoval vodu u želv. Bylo to pro mě obrovské privilegium a čest. Aldo Olexa byl výrazná osobnost, a navíc velmi příjemný a charismatický pán.

 

S vaší ženou jste se seznámili tady v zoo?

Ano, oba jsme dělali na úseku u kopytníků.

 

A teď jste oba u plazů?

Ano, ale samostatné oddělení plazů, obojživelníků a ryb je tady až od roku 2002, kdy jsem se stal jeho kurátorem. Tehdy jsem tuto možnost navrhl tehdejšímu řediteli, protože je jasné, že čím je zoologická zahrada větší a lepší, a má na to možnosti, tak směřuje ke specializacím.

 

Zmínil jste vidinu důchodu za pár let. Změní se vlastně něco ve vašem životě mimo docházku do zoo?

Nechtěl bych. Mám obrovský archiv fotek, tak bych je chtěl projít a zpracovat. A dokud nám to se ženou zdraví dovolí, tak budeme vyjíždět do přírody, poznávat a těšit se z toho bohatství přírody a plazů zvlášť. Vlastně si říkám, kolik mám vzhledem k věku před sebou ještě výprav? Pět? Deset? Až se ale jednou nebudu moct zvednout, abych šel ven a viděl ještěrku, možná ztratím smysl života.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama