Dinosauří svět roste každý rok o padesát nových druhů

Dinosauři měli často peří, tyranosaurovi byste utekli a rakovina není nemoc dneška. Zapomeňte na to, co jste věděli o dinosaurech, protože všechno je jinak. „Dnešek je zlatou érou výzkumu dinosaurů,“ říká popularizátor paleontologie Vladimír Socha. I když šance, že u nás při procházce najdete fosilii dinosaura, je podle něj zhruba jedna k milionu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak moc známe svět dinosaurů? Dá se to vyčíslit v procentech?

To se dá velmi těžko říct, protože aspektů života dinosaurů je hodně. Pokud bychom to převedli na počet druhů, objevili jsme jich zhruba pět až dvacet procent. Ale i to je jen hrubý odhad. Obrovské množství poznatků nemáme, a to i přesto, že v posledních letech dochází i díky novým technologiím k velkým průlomům v našich znalostech.

 

Jakým například?

Například byly objeveny pozůstatky po parazitech v krevním řečišti dinosaurů, různé stopy po chorobách, dokonce byla publikována zpráva o zhoubném kostním nádoru jednoho rohatého dinosaura. O takových objevech si mohli nechat v minulosti paleontologové jen zdát. Od konce 90. let bylo objeveno zhruba padesát dinosauřích druhů, které měly prokazatelné opeření, a to je jen jeden z důkazů, že dinosauři byli předky ptáků. Dnes žijeme ve zlaté éře výzkumu dinosaurů, každý rok je popisováno kolem padesáti nových druhů a znalosti se posouvají.

 

Jak se mohlo peří dochovat?

V jemnozrnných sedimentech, které dobře zachovávají otisky těla. Objeveny byly především v Číně, ale i v Německu, USA a nedávno i v Brazílii. A u mnoha dalších druhů opeření zřejmě existovalo, ale nedochovalo se. Například největší zatím známý opeřený dinosaurus byl vzdálený příbuzný slavného druhu Tyrannosaurus rex, dostal jméno Yutyrannus huali a měl na sobě zhruba 20 cm dlouhá vlákna, vytvářející na pohled spíš jakýsi kožich, jako mají dnešní savci. Vážil 1,5 tuny, je to tedy zatím historicky největší tvor s peřím, kterého známe. Vzhledem k tomu, že byl příbuzným tyranosaura, je možné, že i ten mohl být částečně opeřený.

 

 

Dinosauří rekordy

Když jsme u velikosti, který dinosaurus je největší?

Za toho nyní platí Argentinosaurus huinculensis. Vážil zhruba 80 až 100 tun, měřil na délku až 40 metrů a například jeho stehenní kost byla vysoká asi 2,5 metru. Takže by zabrala na výšku celý obývák. Nicméně letos už byl oznámen objev možná ještě většího druhu. Zatím známe jen ocasní obratle, nicméně už ty naznačují, že by mohl být stejně velký, možná i větší než Argentinosaurus.

 

Máte v záloze ještě nějaký rekord?

Nově byla také vůbec poprvé objevena dinosauří kloaka. To je společný vývod trávicí, vylučovací a rozmnožovací soustavy, který mají ptáci, plazi a obojživelníci. Stalo se tak v Číně u fosilie malého rohatého dinosaura, vzdáleného příbuzného triceratopse. Sice se nepodařilo rozlišit, jestli se jednalo o samce, či samici, ale otisk kloaky byl zčásti zachovalý. Takže i takové rekordy máme.

 

 

Vy jste napsal desítky knížek a brožur. Jedna z nich pojednává přímo o dinosauřích rekordech. Dá se jim ještě věřit?

Některé věci ještě platí, ale je pravda, že řada z nich už ne. Shodou okolností zrovna pracuji na nové knize o rekordech světa dinosaurů, protože nové objevy přicházejí takřka denně. Například v roce 2019 byl oznámen nález největšího koprolitu, tedy zkamenělého dinosauřího trusu. Měří na délku 68 cm a zřejmě patřil tyranosaurovi.

 

Zkamenělý trus

Jak se dá poznat zkamenělý dinosauří trus? 

Jednak to musíte mít trochu v oku a pak jsou samozřejmě zapotřebí laboratorní rozbory. U dinosaurů je to obvykle taková neforemná hrouda oblého tvaru. V průřezu už pak můžete rozlišit třeba kousky natrávených kostí jeho poslední potravy. V případě oněch rekordních kusů se jednalo o malé kůstky kachnozobých, rohatých dinosaurů.

 

Většina lidí toho asi ví nejvíce o světě dinosaurů z filmu Jurský park. Viděl jste ho? Je v něm hodně chyb?

Viděl jsem ho asi patnáctkrát. Když měl premiéru, bylo mi jedenáct let a byl jsem na něm třikrát v kině. Z hlediska popularizace paleontologie a nového pohledu na dinosaury udělal Jurský park obrovskou pozitivní práci. V 90. letech, kdy byl natočen, ještě vycházely knihy, v nichž dinosauři stále tahali ocasy po zemi a nohy měli rozkročené do stran. A Jurský park poprvé ukázal široké veřejnosti, že věda je už zhruba dvacet let takto nevnímá.

 

Už dvacet let?

Ano, tehdy proběhla taková malá vědecká revoluce, nazývaná „Dinosauří renesance“, kdy zejména američtí vědci přehodnotili pohled na dinosaury. Nové důkazy totiž ukazovaly, že se z hlediska fyziologie a anatomie podobali spíše ptákům než plazům. A právě tak je Jurský park ukázal – i díky tehdy úplně nové, počítačové grafice a efektům – jako tvory, kteří se pohybovali rychle a vzpřímeně, jako relativně agilní zvířata s rychlým metabolismem. V tomto směru to byl obrovský pokrok, ale chyb tam bylo nepočítaně.

 

 

Chyby v Jurském parku

Které byly největší?

Dá se omluvit, že tam ještě nebyli velociraptoři opeření, ale například řvoucí Tyrannosaurus, který ve filmu honí džíp rychlostí převyšující 50 km/h, je jedna z těch větších chyb. Spousta studií ukazuje, že se pohyboval maximálně rychlostí 20 až 25 km/h a že vydával spíše nízko položené zvuky, které se mohly šířit třeba i pod zemí jako vlnění. Dalo by se toho najít hodně, nicméně paleontologové pohlíží na tento film velmi pozitivně a naopak se začínají trochu čertit nad novými „Jurskými světy“, kde se ke slovu dostává více fantazie než věda.

 

Zmínil jste tyranosaura. Běžec tedy nic moc, žral často i mršiny, přesto je považován za krále dinosaurů, který dokonce vytěsňoval ostatní dravce a mohl i zapříčinit jejich vyhynutí… Jak to zvládl?

On sice nebyl tak moc rychlý, ale studie ukazují, že dokázal velmi rychle a vytrvale kráčet. Rychlostí pomalejšího lidského běhu urazil desítky kilometrů denně. Na zvíře své velikosti a hmotnosti to už byla slušná rychlost. Své konkurenty pak nevytlačoval ani tak proto, že by byl vyloženě zkázonosným druhem, ale tím, že jim zabral potravní prostor. Zvířata, která by mohli lovit menší dravci, totiž úspěšně lovila mláďata tyranosaurů. A vždy, když o kus vyrostla, zabrala zase ekologický prostor pro větší dravce. Proto byl na konci křídy jediným větším dravým dinosaurem v Severní Americe.

 

Jací dinosauři žili na našem území?

Bohužel jistě víme jen to, co vyplývá z pouhých dvou našich potvrzených nálezů. První je zub, který se uchoval ve sbírkách Masarykovy univerzity v Brně. Byl objeven někdy před rokem 1945 v lokalitě Švédské šance u Brna, kde jsou sedimenty z období jury, asi 160 milionů let staré. Tehdy bylo naše území pobřežní oblastí zalité z velké částí mořem. Zub je černý, po krajích vroubkovaný, korunka je 2,5 cm vysoká. Patřil zřejmě nějakému masožravému dinosaurovi, dlouhému zhruba 4 až 6 metrů. Dlouho se myslelo, že je to zub mořského krokodýla, dokud můj kamarád a paleontolog Daniel Madzia v rámci své bakalářské práce v roce 2012 neprokázal, že jde o druh dravého dinosaura.

 

A ten druhý?

To je náš nejvýznamnější objev, dinosaurus druhu Burianosaurus augustai. Jeho stehenní kost a pár dalších úlomků objevil v roce 2003 MUDr. Michal Moučka nedaleko Kutné Hory. Nejdříve se myslelo, že to byl vzdálený příbuzný slavného iguanodona, dokud opět Daniel Madzia s kolegy Martinem Mazuchem a Clintem Boydem před čtyřmi lety neurčili, že se jedná o zcela nový druh býložravého dinosaura. Mohl měřit tak 3 až 4 metry na délku a zřejmě byl poměrně pohyblivý. Tento nález už pochází z období před 95 miliony lety.

 

Spánek vestoje

Loni našel v Kanadě fosilii dinosaura i dvanáctiletý chlapec. Je něco takového možné i u nás? Má pětiletá dcera už našla několik „dinosauřích zubů“. Je naděje, že někdy najde skutečný?

Co se týká dinosaurů, tak máme smůlu v tom, že je na našem území velmi málo sedimentů, které pocházejí z druhohor a zároveň jsou suchozemské. Mořských usazenin máme spoustu, a tím i řadu objevů mořských plazů, plesiosaurů a podobně. Jenže dinosauři ve vodě nežili. I onu stehenní kost burianosaura tu vyplavilo moře, už trochu ohlodanou od mořských plazů a žraloků. Šance na to, že když si vyrazím s geologickým kladívkem do terénu, najdu hned dinosaura, je u nás tak jedna k milionu.

 

V souvislosti s dcerou mám ještě jednu otázku, kterou jí neumím zodpovědět: Jak spí dinosauři?

To bohužel neumí nikdo. Můžeme jen spekulovat. Největší sauropodi, kteří vážili desítky tun, možná spali vestoje. Při uléhání či vstávání by si totiž mohli rozdrtit kosti. U tyranosaurů se zase předpokládá, že si uložili dolů své patní kosti, snížili tělo a jemně dosedli. Letos byl oznámen objev otisků fosilních stop v USA, které zřejmě ukazují, jak Tyrannosaurus vstával. Jsou to otisky zadních tlap, i těch malých předních, kterými se jakoby možná stabilizoval. Nicméně nad touto otázkou vědci stále dumají.

 

Máte mezi dinosaury oblíbence?

Já se sice snažím nejít s kulturním proudem, ale přiznám se, že Tyrannosaurus rex bude jedním z mých nejoblíbenějších, ostatně jsem o něm předloni vydal i knihu Legenda jménem Tyrannosaurus rex. Pak ale i obří sauropodi, největší suchozemští živočichové všech dob. Samozřejmě náš Burianosaurus, a pak i klasičtí zástupci – Triceratops, Stegosaurus, Brachiosaurus, a z těch méně známých také Sinosauropteryx nebo třeba Hungarosaurus.

 

Já měla ráda seismosaura. Opravdu už neexistuje? 

Neexistuje. V 70. letech vědci objevili jeho fosilie, které byly v roce 1991 popsány jako nový druh Seismosaurus halli. Ale už v roce 2004 jedna studie prokázala, že se jedná pouze o velkého diplodoka.

 

Škoda toho jména.

Určitě. Zemětřesný ještěr, ještěr otřásající zemí, to je krásné jméno. Dinosauři, kteří jsou objeveni v Číně či Mexiku, mají pro nás bohužel dost krkolomná jména. Například Xiongguanlong nebo Yehuecauhceratops. Řekl bych, že náš Burianosaurus augustai je ve světě známý i díky tomu, že jeho jméno nemá většina národností problém vyslovit. Jméno zvolil Daniel Madzia na počest dvou výrazných postav popularizace paleontologie v někdejším Československu, Zdeňka Buriana a Josefa Augusty.

 

Proč je právě nyní zlatá éra dinosauřího výzkumu?

Určitě je to tím, že se mu nyní věnuje více lidí než kdykoliv předtím. A to i v nových oblastech, kde dosud výzkum neprobíhal, i ekonomicky slabší státy už mají svá první paleontologická pracoviště a začínají být odborně zkoumány i staré objevy.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama