Kam mám jít studovat? Školy se ostýchají žákům radit

Ani dobré známky nemusí znamenat studium maturitního oboru, pokud není dostatečně motivovaná rodina, ukazují výzkumy. Školy mají navíc často pocit, že nemohou rodinám radit. Faktem taky je, že nerovnost ve vzdělání nezačíná až s přechodem na střední školu, ale už s příchodem na školu základní, upozorňuje Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK.

Dlouhodobě se zabýváte nerovnostmi ve vzdělávání. Co z vaší perspektivy vstupuje do hry při rozhodování, kam bude žák pokračovat po základní škole?

Hodně důležité je rodinné zázemí. Zhruba před dvaceti lety vyšla kniha sociologa Tomáše Katrňáka Odsouzeni k manuální práci. Tomáš Katrňák v ní popisoval výsledky svého kvalitativního výzkumu, v němž zjišťoval, jak se rozhoduje o vzdělávací dráze dětí v dělnických rodinách a v rodinách vysokoškoláků. Tento výzkum dobře vysvětluje poznatky, které máme i ze současných kvantitativních výzkumů.

 

A ty ukazují co?

Že o obor s maturitou usilují méně často děti z méně vzdělaných rodin. A to i za předpokladu, že mají stejné nebo lepší školní výsledky a vědomosti ve srovnání s jejich vrstevníky z podnětnějšího rodinného prostředí, kteří se k maturitnímu studiu hlásí.

 

Jak do procesu výběru střední školy vstupuje základní škola?

V základních školách jsou zpravidla poradci pro volbu povolání, kteří jsou často i výchovnými poradci. Jejich role ohledně pomoci s výběrem povolání je ale mnohdy spíše formální. Myslím, že jsou připraveni dětem pomoct, ale často jen těm, které si o pomoc řeknou. Problém je ale v tom, že pomoct by potřebovali zejména ti, kteří za nimi nepřijdou. Zároveň se tu bere jako fakt, že volba vzdělávací dráhy je výlučně zodpovědnost rodiny.

 

Škola má pocit, že do toho nemá rodině mluvit?

Myslím, že nastavení učitelů je často takové, že rozhodnutí, kam bude dítě pokračovat, má přijít z rodiny. My si obecně myslíme, že rodina je zodpovědná za vzdělávání dítěte a za jeho motivaci ke vzdělávání a že škola zmůže jen málo. To, že to může být jinak, dobře uvidíte, když se vám sejdou učitelé z různých koutů světa. Například z diskusí s americkými učiteli a s učiteli ze skandinávských zemí, které zde čas od času probíhají, je zřejmé, že se daleko méně na rodinu dítěte „vymlouvají“. Chápou jako svoji povinnost postarat se o děti co nejlépe bez ohledu na jejich rodinné zázemí a asi i více věří tomu, že to dokážou. Každopádně jsem zvědavá, zda a jak přístup českých učitelů změní současná koronavirová zkušenost.

 

Jak to myslíte?

Zdá se mi, že školy si nyní začaly více uvědomovat, že mají děti, o které se dost nestarají. Dřív to škola tak nevnímala, protože děti byly ve škole fakticky přítomné, byť mentálně přítomné nebyly. Teď nastala situace, že jsou školáci doma a některé se školou nekomunikují vůbec, a to už všichni vnímají jako velký problém. Učitelé musí víc přemýšlet o tom, jak pomoci i těmto dětem. A v řadě případů se jim to i daří. Věřím, že po této zkušenosti někteří učitelé svůj přístup změní, budou citlivější k potřebám jednotlivých dětí a také aktivnější.

 

 

KDYŽ ZAVŘETE DVEŘE

Jakou roli v současné době hraje fakt, že žáci, kteří chtějí na maturitní obor, musejí skládat jednotné přijímací zkoušky?

Myslím si, že část z nich může tato povinnost od studia odradit. Zároveň se obávám, že se v některých základních školách dětem, které neaspirují na maturitní studium, dostává ve vyšších ročnících menší péče. Učitelé věnují větší úsilí přípravě dětí k přijímací zkoušce a zbytek, který se hlásí do nematuritních oborů, zbytečně nezatěžují. Často to dělají v dobré víře, protože nechtějí žáky trápit, anebo chtějí věnovat více energie těm, které čekají přijímací zkoušky. Ve výsledku jsou ale někteří znevýhodněni hned dvakrát: zaprvé tím, že je rodina nevede k tomu, aby usilovali o maturitní studium, a zadruhé tím, že na jejich vzdělávání rezignuje základní škola.

 

Některým dětem tedy bereme možnost vystudovat to, co by reálně zvládly. Co s tím můžeme dělat?

Snažit se nezavírat dětem dveře ke vzdělání. Vzpomínám si, že na mne udělala před několika lety velký dojem přednáška ředitele gymnázia z Berlína Neuköllnu, který mluvil o tom, jak museli změnit přístup k rozdělování dětí do studijních a nestudijních větví v situaci, kdy se z Neuköllnu stala přistěhovalecká čtvrť a začalo se zásadně měnit složení žáků.

 

 

Co přesně udělali?

Díky tomu, že jejich žáci měli často problémy s jazykem a nebyla známá jejich vzdělávací historie, bylo mnohdy nemožné rozhodnout o jejich studijních předpokladech a vybrat pro ně správnou vzdělávací dráhu. Udělali tedy z gymnázia všeobecně vzdělávací školu s řadou odboček. Všem dětem byly na vstupu otevřeny všechny vzdělávací příležitosti a až po cestě se rozhodovalo o tom, kdy je pro jednotlivé děti vhodné odejít, případně jakou odbornou dráhu zvolit. To u nás asi není realizovatelné, ale domnívám se, že by bylo dobré dbát o větší prostupnost mezi jednotlivými typy studia, aby nebyla volba, kterou děti učiní v patnácti letech, tak fatální. A také je důležité poskytnout i žákům učebních oborů kvalitní všeobecné vzdělání, což se nyní neděje. Pak nebude žádná vzdělávací dráha představovat slepou uličku. My takových dětí ve slepé uličce máme v Česku přibližně třicet procent. To jsou děti na učňovských nematuritních oborech.

 

Máme přece nástavbové studium. Kdo si chce maturitu dodělat, může.

Ano, nicméně studenti z nástavbových oborů mají u maturit vysokou neúspěšnost. A to je právě ono. Pokud se stane, že už někdo v osmé a deváté třídě řekne: vy nechcete na maturitní obor, vás nebudeme připravovat, připravujete tím dítě o všeobecné znalosti, které mu pak můžou chybět, pokud se během učňáku rozhodne, že maturitu chce. A navíc, všeobecné znalosti se vám hodí i posléze ve vaší profesi, pokud budete měnit zaměstnání či budete potřebovat rekvalifikaci.

 

A navíc dle analýzy Národního pedagogického institutu ČR až čtyřicet procent absolventů učňovské větve nakonec vůbec nepracuje v oboru, který vystudovali. To není malé číslo.

Ano. Jedním z problémů je fakt, že máme hrozně moc oborů, asi tři sta. Investujeme mnoho energie do toho, abychom žáky naučili něco velmi speciálního. A pak to často přijde vniveč, protože pracovní trh se rychle mění, továrna ve městě se zavře, anebo žák zjistí, že má jiné představy o svém povolání.

 

Jakou roli ohledně přechodu na střední školy hraje apelování na to, že potřebujeme řemeslníky, že řemeslo má zlaté dno a že všichni nemůžeme jít na vysokou školu?

Tyto snahy tu stále jsou, i když se mi nyní zdá, že už to není tak silné, a to zejména díky změnám v přístupu vlivných zaměstnavatelů. Jsem ale přesvědčená, že v minulých letech za řadou opatření vzdělávací politiky stála snaha omezit vstup do maturitních oborů. Typicky idea společné části maturitní zkoušky byla podle mého názoru do značné míry motivována představou, že se děti maturity zaleknou a vyberou si raději učňovský obor. Stalo se ale to, že děti na maturitní obory jdou, ale pak jich hodně maturitu neudělá, což se již začíná odrážet v rostoucím podílu mladých lidí, kteří opouštějí vzdělávací systém se základním vzděláním. Druhý pokus, jak omezit vstup do maturitních oborů, byla podle mého názoru právě ona již zmiňovaná jednotná přijímací zkouška. Ale to berte jako moji hypotézu.

 

Zajímavé v tomto kontextu je i to, že my vlastně těch žáků, kteří odcházejí do odborné větve vzdělávání, nemáme málo.

Ano, důležité je říct, že Česko je v rámci OECD zemí s největším podílem mladých lidí v odborném vzdělávání. Sice vzrostl podíl gymnazistů, ale ten je pořád relativně nízký. Na konci socialistické éry jsme měli kolem patnácti procent gymnazistů a nyní jich máme dvacet pět procent. Zbytek je v odborných oborech, 45 procent v maturitních, třicet procent v nematuritních. V této souvislosti si také všimněte, že vždycky ti, kteří agitují za odborné a zejména za učňovské vzdělávání, tak je chtějí pro děti těch druhých. Málokdy se setkáte s tím, že by někdo velebil přednosti učebního oboru s tím, že poslal do učení všechny svoje děti. Nechci tím význam odborného vzdělávání a učebních oborů snižovat. Pro řadu dětí jsou dobrou volbou a zajistí jim úspěšnou pracovní kariéru, ale nemělo by je to posílat do té slepé uličky.

 

Ještě se vrátím k jednotným přijímacím zkouškám na maturitní obory. Jaký by byl podle vás ideální stav, abychom všem dětem nabídli stejnou možnost?

Podle mne to mohlo zůstat tak, jak to bylo předtím, tedy že si o podobě přijímacího řízení rozhoduje škola sama. A pokud chceme jednotné přijímačky, tak myslím, ale říkám to velmi nerada a má to řadu nebezpečí, že lepší než současný stav by bylo zavést přijímačky pro všechny.

 

To by bylo výhodné v čem?

Tím by se třeba ukázalo, že děti, které samy od sebe neaspirují na studium oboru s maturitou, dosáhnou v přijímacím testu tak dobrých výsledků, že by na něj aspirovat mohly. A školy by také připravovaly ke zkouškám všechny žáky. Zavedení jednotných přijímaček ovšem velmi dobře ilustruje špatné fungování české vzdělávací politiky. Prvně by se měl dobře zmapovat počáteční stav, stanovit, jaké změny chceme, a pak zjišťovat, zda jsme dosáhli kýžených výsledků. A zda se třeba nestalo něco jiného, co jsme nechtěli nebo neočekávali. A tohle všechno výše popsané se neděje.

 

ZÁKLADKY PRO PREMIANTY

Jak moc se řeší fakt, že nerovnost existuje nejen při vstupu na střední školu, ale už při vstupu na základní školu? V Česku máme školy, řekněme, průměrné a vedle nich školy takzvaně výběrové.

U nás se základní školy velmi liší. Liší se v tom, jaké děti do nich chodí, jakých výsledků dosahují, i v tom, jaké služby poskytují. Nemluvím o soukromých školách, mluvím o školách veřejných. A v této souvislosti je třeba říct, že autonomie českých základních škol je v mezinárodním srovnání nebývale velká. Dnes se některé školy profilují jako školy výběrové, vzdělávají děti ze vzdělaných a motivovaných rodin, které chtějí pro své děti nejlepší vzdělání a dokážou jim ho zajistit. Což je logické, to nelze rodičům vyčítat. Ale je otázka, zda je v pořádku, že děti skládají přijímací zkoušky při vstupu do povinného vzdělávání, že si rodiče mnohdy za nadstandardní služby ve veřejných školách platí a že se tím pádem již na prvním stupni děti rozdělují do škol a tříd podle rodinného zázemí. Já si myslím, že ne.

 

Co se s tím dá dělat?

Myslím, že je minimálně třeba situaci dobře popsat a položit si otázku, zda to takhle chceme. A také se více zamýšlet nad tím, co pro nás znamená úspěšná škola. V současné době jsou často za úspěšné považovány školy, které jsou schopné oslovit vzdělané a motivované rodiče a které si vyberou děti, které budou ve škole prospívat. To ale často není pedagogický úspěch, ale spíš úspěch marketingový.

 

Vidíte v tomto ohledu nějaký posun?

Zdá se mi, že se častěji objevují školy, které vymezují svoji kvalitu jinak. Deklarují, že se snaží být školou, která poskytne kvalitní vzdělávání, a to každému dítěti. Přála bych si, aby takových škol bylo co nejvíce.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama