„Jedu k Míša.“ Homesharing pomáhá rodinám dětí s autismem

Před dvěma lety se dozvěděla o homesharingu. V principu jde o nezištnou pomoc rodinám, které mají doma dítě s handicapem a potřebují si občas oddechnout. „Strach jsem neměla, naopak, byla jsem zvědavá,“ říká lektorka anglického jazyka Michaela Vodičková. Od loňska k nim domů každou druhou sobotu jezdí Lucka, čtrnáctiletá dívka s autismem a mentálním postižením.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kde jste se o homesharingu (sdílení domova) dozvěděla?

Před dvěma lety vysílala Česká televize reportáž, v níž hledali zájemce, kteří by chtěli pomáhat rodinám s dětmi s autismem. Zaznělo tam, že odlehčovací služby jsou v Česku nedostatečné a že tento projekt, který do Česka přivezla organizace Děti úplňku, by tuto situaci měl alespoň částečně řešit. Rodinám se alespoň na chvíli uvolní ruce a zároveň je to přínosné i pro děti samotné, mohou vystoupit ze své komfortní zóny, poznají někoho či něco nového.

 

Co bylo dál?

My už máme s manželem děti odrostlé, ale děti máme rádi a chybí nám, takže jsem hned druhý den odepsala, že bychom do toho chtěli jít. Záhy jsme byli pozvaní na setkání pro zájemce. Něco jsme se tam o homesharingu dozvěděli a mohli jsme také pokládat otázky zástupcům organizace Děti úplňku. Byl tam i novinář Petr Třešňák, otec Dorotky, holčičky s autismem, který společně se svou ženou projekt iniciovali. Inspirovali se v Irsku, kde se tento typ pomoci poskytuje už řadu let.

 

Byla jste hned od začátku přesvědčená, že do toho půjdete?

Ano, neměla jsem žádné pochybnosti. Svého muže jsem musela trochu přesvědčovat, protože se ukázalo, že příprava je časově náročnější. Nakonec jsme se domluvili, že školení budu absolvovat bez něho. Do toho přišel covid a většina školení byla online. Příprava trvala kvůli pandemii zhruba půl roku (příprava zahrnuje zpravidla šest celodenních setkání, pozn. red.).

 

 

Co jste se během školení naučila?

Byly tam základy psychologie a základní informace o formách této poruchy. Taky nám řekli, že do hostitelských rodin se dostávají děti s autismem a mentálním postižením, že děti obvykle nemluví, nebo jen málo, některé nezvládají základní hygienické návyky a jsou často hodně uzavřené. Setkali jsme se taky s jinými hostitelskými rodinami a viděli i hodně videí, na nichž byly zachycené různé situace, které s dětmi mohou nastat.

 

Ani to vás alespoň trochu neznejistilo?

Vůbec, naopak. Spíše mě to ještě víc zaujalo. Zajímalo mě, jak se mi bude dařit navazovat s takovým dítětem komunikaci. Četla jsem o autismu několik knih, viděla nějaké filmy. Věřím, že tyto děti mají svůj vnitřní svět, jsou chytré a perfektně vybavené pro to, aby vnímaly spoustu věcí, které my nevnímáme. Jen je třeba najít si k nim cestu.

 

Je pravda, že když jsem sama byla jako vedoucí před lety na táboře pro postižené děti, měli jsme tam jednoho chlapečka s autismem, který s námi nekomunikoval. Ale jen do doby, než jsme se bavili o tom, jak se anglicky řekne vážka. Nikdo to nevěděl, načež on nám to zčistajasna oznámil.

No vidíte, my teď zrovna s Luckou angličtinu zkoušely. Když byla naposledy u nás, seděly jsme spolu u stolu a já jsem jí zkoušela říkat: „How are you?“ „Jak se máš?“ A jí zřejmě to „se máš“ připomínalo „tomáš“. Ona totiž miluje pohádku s mašinkou Tomášem. A možná proto začala po mě anglické věty opakovat. Zkoušely jsme pak i „My name is Lucka“, „My name is Míša“. A zajímavé na tom bylo, že u toho perfektně artikulovala, přitom když mluví v češtině, tak dobře nemluví. Ona čeština je přece jen těžká. Vždyť si vezměte, jak těžká je pro cizince, kteří se ji učí. A autisté jsou vlastně tak trochu taky cizinci.

 

Co následovalo, když vás vybrali pro rodinu Lucky?

Nejdříve se k nám přijeli podívat lidé z Dětí úplňku, takzvaní průvodci. Chtěli vidět, jak to u nás doma vypadá. Následně nám řekli, že pro nás mají vytipovanou rodinu a rodiče pak společně s Lucinkou a opět i s průvodci přijeli k nám domů. Následně jsme se sešli ve stejném složení ještě dvakrát a šli na procházku. Loni v létě jsme si pak Lucku začali pravidelně brát. Domluva je, že je u nás doma dvakrát do měsíce vždy na celou sobotu.

 

Nebáli se rodiče, zda to zvládnete?

Obavy asi měli, ostatně i já byla u toho prvního setkání nervózní. Pamatuji si, jak jsem chtěla být pohostinná, nakoupila jsem tehdy džusy, sušenky, zmrzlinu. A maminka pak na to koukala a opatrně mi říkala, že Lucka by toho sladkého moc jíst neměla, že nezná míru, a když jí něco chutná, je schopná toho sníst hodně. Tak jsme se pak domluvily na pravidlech.

 

STRACH ZE ZVÍŘAT

Když k vám Lucka začala jezdit sama, bylo to v něčem těžké?

Výzvou pro nás bylo, když jsme se dozvěděli, že se Lucka bojí zvířat. Jenže my máme doma dva kocoury a psa. Zprvu jsem si myslela, že to ani nepůjde, že u nás Lucka nebude moct vůbec být. Při první návštěvě, kdy k nám přijela ještě s rodiči, ale zřejmě pomohlo, že máme na zahradě bazén a Lucka hrozně ráda plave. Bazén tak asi zvítězil nad strachem ze zvířat.

 

Jak to děláte, aby to Lucka u vás zvládla i přesto, že tam okolo ní chodí váš pes a kočky?

Zprvu jsme psa přivazovali nebo ho nechali venku, když jsme šli do domu. Jenže on s námi byl zvyklý být všude a já pak jednou říkala manželovi: „To přece není to, co jsme chtěli. Nechtěli jsme dělat nějaké speciální úpravy, chtěli jsme fungovat normálně – s Luckou i bez ní.“ A tak jsme se rozhodli, že zkusíme, zda by si Lucka na psa postupně nezvykla. Nejdříve jsme udělali třeba to, že manžel jen prošel se psem domem a řekl, že se s ním jde projít. A každou další návštěvu jsme kontakt zkoušeli zintenzivnit. Při poslední návštěvě si už Lucinka psa dokonce pohladila.

 

Co byste dělala, kdyby se náhodou stalo něco, s čím byste si nevěděla rady?

Mám čísla na průvodce, tedy lidi z organizace, a je domluvené, že kdyby se něco dělo, okamžitě jim zavolám. Bála jsem se kvůli těm zvířatům, ale zatím je to dobré. Když má Lucinka strach, tak mě obejme a já obejmu ji a řeknu jí, že se nic nestane, že se nemusí bát.

 

Znáte důvod, proč rodina chtěla využít této služby?

Myslím, že chtěli, aby se dostala do jiného prostředí, poznala i někoho jiného, dělala nové věci. Ona je hodně samostatná, chodí do speciální školy, takže pracovní týden tráví tam. Tyto děti jsou ale hodně izolované od vnějšího světa. Ona ráda vaří, takže spolu vždycky něco uvaříme, když u nás je. Taky má ráda procházky a my tady za domem máme hned les. Ona tedy chodí hrozně rychle, takže nás vždycky pěkně prožene. A teď s ní chci zkusit jógu, jestli by ji bavila.

Co váš manžel, jak se zapojuje on?

Manžel měl ze začátku obavy, že na to nebude mít čas, ale podpořil mne. A teď je pro Lucku Tomáš, byť se pravým jménem jmenuje Aleš. Tomáš v Lucčině řeči znamená, že je velký oblíbenec. Je to od ní velký kompliment. Nedávno jsem udělala fotku, jak jde s Luckou lesem a ona ho drží za ruku, což dělá jen tehdy, když k někomu cítí důvěru. A vedle nich jde náš pes.


A jak říká Lucka vám?

Mně nijak neříká, ale její maminka mi vyprávěla, že občas řekne moje jméno, když ví, že se máme vidět. Lucinka má ráda kalendáře, ráda si věci plánuje. Doma na lednici mají takový zasunovací plánovací kalendář, kam dávají moji fotku, když vědí, že se blíží naše sobota. A to pak Lucinka říká, že „jedu k Míša“. A podle její maminky se na to opravdu těší. Je prý vidět, že k nám jezdí ráda. Ostatně vždycky, když ji přijedu vyzvednout, tak vezme batoh a tím svým rázným krokem odchází k autu.

 

Co na to vlastně říká vaše okolí, že se staráte o někoho cizího?

Obvykle mi řeknou, že je to dobré, ale musím konstatovat, že dál už se moc nevyptávají a spíš rychle odvedou řeč jinam. Ale já o tom sama taky moc nemluvím, zatím Lucku neviděly ani moje děti. Plánujeme ale teď návštěvu u mojí mámy, která z toho má trochu obavy. Ale řekla jsem jí, že když z toho bude mít špatný pocit, tak odjedeme. Lucka nemá s lidmi problém, hodně a ráda se směje, jen prostě není to dítě, co někam přijde, pozdraví a slušně se posadí.

 

A jaký pocit z homesharingu po půl roce zkušeností máte vy?

To, že člověk může někomu pomoct, aniž by nad tím jakkoli spekuloval, je velmi silný zážitek, silnější, než bych čekala. A díky tomu silnému pocitu mizí všechny strachy a zůstává už jen to, co vás nabíjí.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama