Až umřu, vysaďte na mě strom

Všichni známe klasické hřbitovy. Jak si představit ten váš, přírodní?

Je to asi jeden hektar lesa se vzrostlými, více než osmdesát let starými stromy. Je součástí klasického hřbitova v pražských Ďáblicích, a když jsme tam před deseti lety přišli poprvé, byl to takový zdivočelý punkový park. Naší hlavní inspirací byly ekologické hřbitovy v Anglii, kde se nebožtíci pohřbívají v ekologických rakvích a na ně se sázejí stromy. My jsme se ale museli přizpůsobit české situaci – u nás se skoro nepohřbívá, například v Praze je 97 % kremací. V Lese vzpomínek ukládáme popel zemřelých v ekologických rozložitelných urnách ke kořenům stromů, nebo se ke kořenům dělá přímo vsyp. Na stromech pak visí dřevěné cedulky se jmény lidí, kteří se stali výživou, a tím pádem součástí daného stromu.

 

Jak náročné bylo takové alternativní místo pro poslední rozloučení vybudovat?

Ta šance nám spadla sama do klína. Napsala jsem diplomovou práci Až umřu, zasaďte na mě jabloň, která byla o přírodních hřbitovech v Anglii a v Německu. Podobné téma sepsala i moje kolegyně z organizace Monika Suchanská. A na ty práce narazil Martin Červený, ředitel Správy pražských hřbitovů, mladý inovativní člověk. Hned ho napadlo nevyužívané místo na hřbitově v Ďáblicích a oslovil nás, jestli bychom tam nechtěly založit přírodní hřbitov. My samozřejmě chtěly, snily jsme o něm, ale bály jsme se, že budeme roky někoho přemlouvat, abychom se dostaly k místu, kde bude vše legální.

 

Není moc běžné řešit krátce po dvacítce smrt, pohřbívání, snít o vlastním hřbitově. Jak jste se k tomu tématu dostala?

Pro mě to byla láska na první pohled. Studovala jsem environmentální studia a jednou o zkouškovém jsem si četla časopis The Ecologist. V inzerátech jsem uviděla ekologickou proutěnou rakev a ta mi hned asociovala, jak jinak může vypadat celý obřad, když se pro ni pozůstalí rozhodnou. Že pohřeb nemusí být depresivní tryzna, ale oslava života toho zemřelého a naděje, že je stále s námi, ve vzpomínkách. Že jde dělat pohřby tak, aby nezatěžovaly přírodu, ale byly s ní naopak v souladu.

 

Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo, že kremace je neekologická. V čem?

Jsou s ní spojené vysoké emise. Nemáme údaje pro Česko, ale v Americe se udává, že to, co běžný Američan spotřebuje za měsíc, se spálí během jednoho žehu. Při kremacích se do ovzduší uvolňuje i jedovatá rtuť, výrazný neurotoxin, který nejde zachytit filtry a ovlivňuje naši nervovou soustavu.

 

Jak je na tom s ekologií běžný pohřeb?

Běžné jsou na nich opulentní květinové vazby. Ty květiny jsou dovážené přes Holandsko z Izraele a Afriky a jsou v podstatě umělé, protože jsou plné hnojiv a pesticidů. Rakve jsou zbytečně těžké a zdobené. Přitom papírová rakev je tak krásná věc, dá se na ni malovat, psát, je levnější. Ale v běžném pohřebnictví je devalvovaná, bývá na konci katalogu, a když vás zaujme, pracovníci vám ji rozmluví, že tu si vaše babička přece nezaslouží.

 

PO DOBRÉM POHŘBU LIDÉ CHTĚJÍ ŽÍT LÉPE

V čem je jiné vaše poslední rozloučení?

Pohřby se snažíme odlehčit materiálně i esteticky. Ekologické pohřebnictví v sobě nese lehkost, světlejší barvy, často jsou v něm designové umělecké věci. Květiny máme z lokálních ekologických květinářství. Hlavní naší devízou je ale samotný obřad. Jsme nová generace obřadnic, eko funebračky. Zásadní je pro nás dát prostor pozůstalým, aby spoluvytvářeli obřad, který oslaví zemřelého a budou s ním v souznění. My jsme jejich průvodkyněmi na té cestě. Máme zahraniční výcviky, protože je to až umění, zkomponovat smysluplný pohřební rituál, kde je prostor pro společné truchlení, ale zároveň v jeho rámci oslavit skončený život. Během obřadu by mělo dojít ke katarzi, lidé by z toho pohřbu měli odcházet ve větší lehkosti.

 

Zní to, jako kdyby obřad byl zároveň terapií.

Pro pozůstalé je začátek příprav náročnější než u klasického pohřbu, snažíme se je zapojit, aby obřad tvořili spolu, každý má něco na starost. Při obřadu pak pláčou, zároveň se tam ale společně smějí, při vzpomínání zjišťují věci, které třeba nevěděli. A na konci mají pocit, že to zvládli. Je to velmi důležitý a ozdravný pocit hrdosti. Udělali jsme to nejlíp, jak jsme mohli. Udělali jsme to pro sebe a pro toho zemřelého, a kdyby tady byl, líbilo by se mu to. Po dobrém pohřbu lidé odcházejí a chtějí žít lepší život. Žít svoje vztahy lépe, protože vidí, že život je vzácný.

 

Kde se vzala ta neosobní podoba klasických pohřbů, které mívají ponurou, těžkou atmosféru?

Může za to doba socialismu, kdy režim cíleně stavěl smuteční síně, aby se nedělaly obřady v kostelích. Pohřby se osekaly o duchovní prvky, zůstal jen občanský, velmi formální obřad. Odosobněný. A po revoluci se moc nezměnilo, pohřební služby se zaměřily hlavně na rozšíření materiální nabídky, nedošlo jim, že poptávka je po osobitých obřadech. Nejkritizovanější aspekt českých rozloučení jsou řečníci. Jsou v nezáviděníhodné pozici. S rodinou se vidí pár minut před obřadem, stihnou si předat jen základní informace o nebožtíkovi a to pak svádí k formalitám. Ke klišé.

 

Nehraje roli i to, že smrt je u nás tabu? Mnoho lidí děsí, nechce se o ní bavit, děláme, že neexistuje nebo je ještě daleko.

Myslím, že teď je právě zlomové období. Kolem sebe vnímám renesanci zájmu o smrt. Jak bylo dlouho téma smrti skryté, lidé zažívají úlevu, když se o ní mohou volně bavit. Vychází spousta dětských knížek o smrti, hospicové hnutí prosperuje, když vypíšeme kurz na zaučení nových funebraček, je hned plný.

 

Narážím na to, že často neumíme mluvit s lidmi, kterým někdo blízký zemřel. Vyhýbáme se tomu tématu, nebo dokonce jim samotným. Jak mluvit s pozůstalými?

Lidi nechtějí zraňovat, vrtat se v té čerstvé ráně. Když nám někdo zemře, je důležité, abychom na to nebyli sami. Nevyhýbejte se tomu, ale buďte autentičtí. Klidně přiznejte: „Já vůbec nevím, co říct. Je mi hrozně líto, co teď prožíváš.“ Mnohdy máme představu, že musíme něco říct. Není to tak. Dejte prostor pozůstalým, aby mluvili. Vzpomínejte spolu na toho zemřelého, řekněte, co pro vás znamenal.

 

 

Jiná situace je, když zemře někdo starý, a když odejde člověk mladý, nebo dokonce malý. Jak osobně zvládáte situace, kdy se objeví klienti, kteří přišli o dítě?

Je to emočně náročné, na druhou stranu jádrem našeho přístupu je laskavost a neutralita. Přistupujeme k lidem laskavě a v přijetí toho, co se stalo. Když zemře dítě, neříkáme, že je to hrozné, že by se to nemělo dít. Ty věci se dějí. A co s nimi můžeme udělat, je, nebýt na to sami, být v tom spolu. Pomoci jim v té těžké situaci. V našem případě je to praktická pomoc s přípravou posledního rituálu. Ale pomoci jde třeba i tím, že přinesete jídlo nebo nabídnete pohlídání dětí.

 

Mluvíte o pohřbu jako o rituálu. Nevytrácí se ale rituály z našich životů? A proč jsou tak důležité?

Udává se, že osmdesát procent pozůstalých v Praze neudělá poslední rozloučení. Když se ty rituály nedějí, slýchávám od terapeutů o klientech s neodžitým zármutkem. Je dobré si najít čas na to se zastavit, dopřát si čas na truchlení. Když si ten smutek neodžijeme, zůstává v nás, je to zátěž pro psychiku i naše zdraví.

 

MLUVTE S BLÍZKÝMI O SVÉM POHŘBU

Obřady neděláte pouze v Lese vzpomínek. Klienti si mohou vybrat, kde by se se zemřelým chtěli rozloučit. Na jaké obřady nejvíc vzpomínáte?

Kolegyně teď dělala obřad pro mladého skauta, který tragicky zemřel při sjíždění řeky. Rozloučení bylo ve skautské základně. Byla tam zahrada, dokonce ovce, bylo to nečekané místo blízko centra Prahy. Rozloučení bylo celé ve skautském duchu, dokonce se zapalovala hranice. Dojal mě i příběh pána, bezdomovce, o kterého se starali lidé z Armády spásy. Ti mezi sebou vybrali peníze, aby mohl být uložen v Lese vzpomínek, udělali mu moc hezké rozloučení. Navíc mu vybrali strom, který má v kůře vyryté malůvky a nápisy, nikdo jiný ho nechtěl a oni, když ho viděli, říkali, že to je přesně on.

 

Na vašem hřbitově je pravidlem, že není označováno konkrétní místo, kam byl popel uložen, nejsou zde pomníčky. Není to pro některé pozůstalé problém?

Bojovali jsme s tím na začátku. Někteří měli tendenci uzmout si kus z toho místa jen pro svého nebožtíka. Dělali vlastní pomníčky. A další pozůstalé to zase rozčilovalo, chtěli tam chodit jako do lesa vzpomínat. Takže jsme to zakázaly. Filozofií Lesa vzpomínek je, že se ostatky stávají součástí lesa, splynou s přírodou.

 

Jaké jsou trendy v pohřbívání? Dočetla jsem se, že ve Washingtonu je legální lidské kompostování.

Nepředstavujte si to jako kompostování někde na zahradě. Tělo je při něm zasypáno štěpkou, uloží se do takového futuristického designového zařízení a za pár týdnů se rozloží včetně kostí. Stane se z něj výživná země. Amerika je v tom přístupu dost progresivní. Ekologická stopa u klasických pohřbů je tam brutální. Standardem je, že hroby jsou vybetonované. Používají obrovské masivní rakve, vypolstrované a ještě se hodně balzamuje. Takže je tam apel najít ekologickou alternativu, která bude i cenově dostupná, protože hodně lidí v Americe na pohřeb nemá.

 

V jednom dřívějším rozhovoru jste se vyjádřila, že by lidé měli mezi sebou otevřeně mluvit, jak si představují svůj pohřeb. Ideálně svá přání sepsat. Proč?

Bylo by skvělé, kdyby se o tom lidé bavili. Výborné konverzační téma je zeptat se na hudbu, kterou byste chtěli na pohřbu zahrát. A pak se otevřeně blízkých zeptat, jestli chtějí kremaci, nebo pohřeb. A kde chtějí být pohřbeni. Když někdo zemře, řešíte spoustu věcí a v tom smutku je nedocenitelný pocit zadostiučinění, že jste tomu člověku splnili poslední přání. Při organizování pohřbů se setkáváme s konflikty v rodinách, které jsou neřešitelné. Například zemřel pán, jeho maminka ho chtěla uložit v Lese vzpomínek, jeho partnerka jinam. Stalo se z toho porovnávání, jestli je víc maminka, nebo přítelkyně.

 

Vy máte svůj pohřeb vymyšlený?

Ano. Chtěla bych být pohřbená v ekologické rakvi a vysadit na mě strom, ideálně jabloň. Takový hřbitov u nás zatím neexistuje, takže já ho potřebuju založit i pro sebe. Ale Martin Červený přišel loni s myšlenkou, že by chtěl založit ještě Louku vzpomínek. Na ní by se mělo ekologicky pohřbívat a na zasypaných rakvích pak vysazovat luční kvítí. Takže tomu mému snu se přibližujeme.