Co si přejí babičky a dědečkové? Trávit čas s rodinou

Ve svých knihách, ale i v další činnosti se zaměřujete zejména na vztahy mezi prarodiči a vnoučaty. Jak tyto vztahy ovlivnila současná koronavirová pandemie?

Samozřejmě je ovlivnila, protože když se nemůžeme vzájemně navštěvovat, musíme hledat jiné formy komunikace.

Co tedy mohou vnoučata pro své babičky a dědečky udělat, i když se třeba v posledních měsících nemohli kvůli obavám z nákazy vídat?

Pro babičky a dědečky je důležité, když jim pravidelně nějakým způsobem projevujete zájem. Jestliže to není možné při osobním setkání, může to být třeba prostřednictvím videohovorů. V minulosti jsem se častokrát účastnila různých besed a hledala inspiraci i v klubech seniorů. A když jsem se babiček a dědečků ptala, jaký dárek jim udělá radost, tak nejvíce zmiňovali, že jim je nejlépe v blízkosti rodiny. To znamená být spolu a věnovat si navzájem čas. Společné procházky, třeba i se psem, výlety, povídání, zajít na koncert, do divadla, to všechno jsou věci, které je moc potěší. Jenže to je teď obtížnější.

Jak to tedy dělat teď?

Trávit společně volný čas lze různými způsoby, s prarodiči si o to více můžete povídat třeba prostřednictvím telefonátů či právě videohovorů. Z reakcí našich zákazníků víme, že lidé k tomu rádi jako inspiraci využívají i otázky z našich knížek pro uchování vzpomínek.

Což v praxi znamená?

Prarodiče, když jsou nyní více doma, toho z běžného denního života nemusí mít tolik co vyprávět. Když se ale třeba při víkendových telefonních hovorech zavede řeč na babiččiny prožitky z minulosti, je to pro ni velmi milé a potěší ji to. Navíc tak dáte najevo, že vás její život a vyprávění zajímají. A věřte, že vás její příběhy obohatí. Vzpomínkové knížky babičky a dědečky motivují k tomu, aby vyprávěli o svém životě, mohou do nich vepsat, kde se narodili, kdo byli jejich sourozenci, rodiče i prarodiče. Takže vlastně nevypráví jen o sobě, ale pomáhají utvořit určitý obrázek o historii rodiny.

Upevňování rodinných vztahů

Jaké jsou v Česku obecně vztahy mezi vnoučaty a prarodiči? Jak se změnily?

Kdybych to měla srovnat se svým dětstvím, tak tehdy jsme byli všichni trochu uzavřenější. Lidé se hodně scházeli na vlastních chatách či chalupách. A když si vzpomenu třeba na to, kde jsme trávili prázdniny, tak většinou to bylo u babičky nebo na chatě. V dnešní době je všechno dostupnější, už od dětství jsou lidé zvyklí cestovat, cestují celé rodiny nebo tráví spoustu času i dalšími aktivitami, které nám dnešní modernější možnosti nabízejí. Tím pádem třeba čas strávený s širší rodinou nemusí být u někoho tak intenzivní. To je možná změna oproti minulosti. Já osobně vnímám i to, že nám technologie trošku ubírají času, který by se dal prožít s rodinou. Právě proto se snažíme našimi knihami a dárky z Babičkářství rodinné vztahy upevňovat, ukázat, jak se dá babiček a dědečků vyptat na jejich život a použít k tomu třeba i hravou formu. To byl jeden z impulzů ke vzniku hry Jak to tenkrát bylo. Chtěli jsme tak přispět k oživení rodinných setkání.

Myslíte si, že si lidé v současné době třeba i více uvědomují, že by chtěli trávit čas i se svými prarodiči?