Co si přejí babičky a dědečkové? Trávit čas s rodinou

Ve svých knihách, ale i v další činnosti se zaměřujete zejména na vztahy mezi prarodiči a vnoučaty. Jak tyto vztahy ovlivnila současná koronavirová pandemie?

Samozřejmě je ovlivnila, protože když se nemůžeme vzájemně navštěvovat, musíme hledat jiné formy komunikace.

 

Co tedy mohou vnoučata pro své babičky a dědečky udělat, i když se třeba v posledních měsících nemohli kvůli obavám z nákazy vídat?

Pro babičky a dědečky je důležité, když jim pravidelně nějakým způsobem projevujete zájem. Jestliže to není možné při osobním setkání, může to být třeba prostřednictvím videohovorů. V minulosti jsem se častokrát účastnila různých besed a hledala inspiraci i v klubech seniorů. A když jsem se babiček a dědečků ptala, jaký dárek jim udělá radost, tak nejvíce zmiňovali, že jim je nejlépe v blízkosti rodiny. To znamená být spolu a věnovat si navzájem čas. Společné procházky, třeba i se psem, výlety, povídání, zajít na koncert, do divadla, to všechno jsou věci, které je moc potěší. Jenže to je teď obtížnější.

 

Jak to tedy dělat teď?

Trávit společně volný čas lze různými způsoby, s prarodiči si o to více můžete povídat třeba prostřednictvím telefonátů či právě videohovorů. Z reakcí našich zákazníků víme, že lidé k tomu rádi jako inspiraci využívají i otázky z našich knížek pro uchování vzpomínek.

 

Což v praxi znamená?

Prarodiče, když jsou nyní více doma, toho z běžného denního života nemusí mít tolik co vyprávět. Když se ale třeba při víkendových telefonních hovorech zavede řeč na babiččiny prožitky z minulosti, je to pro ni velmi milé a potěší ji to. Navíc tak dáte najevo, že vás její život a vyprávění zajímají. A věřte, že vás její příběhy obohatí. Vzpomínkové knížky babičky a dědečky motivují k tomu, aby vyprávěli o svém životě, mohou do nich vepsat, kde se narodili, kdo byli jejich sourozenci, rodiče i prarodiče. Takže vlastně nevypráví jen o sobě, ale pomáhají utvořit určitý obrázek o historii rodiny.

 

 

Upevňování rodinných vztahů

Jaké jsou v Česku obecně vztahy mezi vnoučaty a prarodiči? Jak se změnily?

Kdybych to měla srovnat se svým dětstvím, tak tehdy jsme byli všichni trochu uzavřenější. Lidé se hodně scházeli na vlastních chatách či chalupách. A když si vzpomenu třeba na to, kde jsme trávili prázdniny, tak většinou to bylo u babičky nebo na chatě. V dnešní době je všechno dostupnější, už od dětství jsou lidé zvyklí cestovat, cestují celé rodiny nebo tráví spoustu času i dalšími aktivitami, které nám dnešní modernější možnosti nabízejí. Tím pádem třeba čas strávený s širší rodinou nemusí být u někoho tak intenzivní. To je možná změna oproti minulosti. Já osobně vnímám i to, že nám technologie trošku ubírají času, který by se dal prožít s rodinou. Právě proto se snažíme našimi knihami a dárky z Babičkářství rodinné vztahy upevňovat, ukázat, jak se dá babiček a dědečků vyptat na jejich život a použít k tomu třeba i hravou formu. To byl jeden z impulzů ke vzniku hry Jak to tenkrát bylo. Chtěli jsme tak přispět k oživení rodinných setkání.

 

Myslíte si, že si lidé v současné době třeba i více uvědomují, že by chtěli trávit čas i se svými prarodiči?

Teď se nacházíme v období, které není lehké. Všimla jsem si, že po prvním uvolnění, kdy byla možnost se opět vídat, lidé ocenili přítomnost druhých i to, že si mohli užít příjemný pobyt u babičky a dědečka a trochu se nadechnout. I u nás v rodině jsme najednou cítili, jak je náš společný čas velmi cenný. A když člověku něco schází, tím víc si toho váží. Teď uvidíme, jak se bude situace vyvíjet dál. Musím ale říct, že mně osobně ta setkání velmi chybí. A i moje děti by například hrozně moc chtěly péct na Vánoce s babičkou cukroví.

 

Blíží se Vánoce, které budou letos kvůli koronaviru určitě jiné než v minulosti. Jak je seniorům co nejvíce zpříjemnit?

Jsem optimista a věřím, že oslavíme Vánoce se svými blízkými v rodinném kruhu tak, jak jsme zvyklí. V našem internetovém obchodě bylo vidět, že se lidé letos na Vánoce připravovali dříve než obvykle a snažili se už v předstihu pořídit pro své blízké alespoň nějaké dárky.

 

Právě na dárky jsem se chtěla také zeptat... Co si babičky a dědečkové nejčastěji přejí? Jak jim vybrat dárek, který zlepší kvalitu jejich života a zároveň jim udělá radost?

Se seniory se pravidelně, pokud to situace umožňuje, potkávám, jak v rámci své rodiny, v seniorských klubech i v domovech pro seniory. Pokaždé jsem se jich vyptávala, co se jim nejvíce líbí a co by jim udělalo největší radost. A odpovědi byly vždycky téměř stejné – souvisely s rodinou. Přejí si trávit čas se svými blízkými. Jedna babička mi třeba říkala: Mně by se moc líbilo, kdyby mi můj syn nabídl, že mi vymaluje obývák. Já bych mu přitom vařila a povídali bychom si víc než kdy jindy. Jiná babička zase zmínila, že by si chtěla se svými blízkými zajít do divadla. Prostě prarodiče chtějí být s námi.

 

Gurmánské dárky i vychytávky

Takže žádné dárky?

Prarodiče často říkají, že nic nepotřebují, že všechno mají, na druhou stranu ale vím, že potěšit je něčím bývá fajn. V našem obchodě s dárky pro babičky a dědečky Babičkářství jsou nejoblíbenější naše vzpomínkové knížky Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj nebo Strom života naší rodiny, kniha, která umožňuje zaznamenat rodokmen. To jsou dárky, které přivítají všichni, protože se pak stanou pokladem pro celou rodinu. Oblíbené jsou i originální dárky, gurmánské dárky a různé pomůcky a vychytávky, třeba speciální otvíráky na lahve, navlékače nití a podobně. Z nejnovějších titulů je to i kniha 3 minuty pro štěstí, která pomáhá podívat se na prožitý den pozitivní optikou. Uvědomit si, co hezkého nám přinesl, z čeho jsme se radovali a za co můžeme být vděční.

 

Využívají vaše knížky právě i v domovech seniorů?

Ano a mám z toho velkou radost. Byla jsem pozvaná i na několik reminiscenčních terapií, tedy terapií, jejichž cílem je zlepšení kvality života babiček a dědečků za pomoci vyvolávání příjemných vzpomínek. Senioři se při nich spolu setkávají a vyprávějí si o dobách minulých. Používají k tomu i různé pomůcky, mohou si třeba vzít něco ze svého pokoje, co chtějí ostatním ukázat. Tenkrát jsme zrovna s kolegy vytvářeli naši hru Jak to tenkrát bylo a měli jsme možnost některé věci si hned u seniorů ověřit.

 

Co je to za hru?

Ta hra spočívá v tom, že se rozdají kartičky, kde jsou různé obrázky z dob minulých. Snažili jsme se sehnat různé retro fotografie klasických věcí, co člověk zná ze 70., 80. i dalších let. A vždy je u toho určité heslo. Například když je to automobil, tak jde o nějaký starší vůz, aby se do toho babička vžila a řekla si: To jsme měli, to náš dědeček řídil. Na základě těchto retro fotografií má člověk vyprávět příběh, který zažil, a v druhé fázi hry se potom ještě prostřednictvím různých otázek k těm příběhům vracíte a sbíráte body. Hra vás motivuje k vyprávění a díky ní se dozvíte i příběhy, které by jinak mohly zůstat zapomenuty. Třeba by je vaše blízké ani nenapadlo vyprávět. A když se vrátím k těm domovům seniorů, právě při vývoji této hry jsme si potvrdili, jak je podobné vyprávění pro babičky a dědečky přínosné. A i ergoterapeuti nám vysvětlili, že podobné principy používají při svých terapiích již delší dobu.

 

Jak to vlastně celé vzniklo? Jak vás napadlo vymyslet vzpomínkové knížky?

Vždycky jsem ráda poslouchala vyprávění vlastních prarodičů, zejména v době, kdy už člověk vnímá souvislosti. Najednou jste totiž mohli slyšet zblízka vyprávění o historii, o které jste se dosud jen učili ve škole. Když jsem potom byla na mateřské s první dcerou, můj dědeček sepsal na starém psacím stroji knihu svých vzpomínek. Věnoval tomu hodně času, připojil i fotografie a díky mé sestřenici se mu podařilo knihu v malonákladu vydat pro širší rodinu. Ta kniha na mě obrovsky zapůsobila. Říkala jsem si tehdy, že bych si něco podobného přála mít pro své děti a pro rodinu od dalších babiček a dědečků. A nejlépe, aby mi to sepsali oni.

 

Co jste dělala potom?

Začala jsem hledat cestu, jak vytvořit knihy, které umožní jednoduchou formou prarodičům zaznamenat vzpomínky. Domluvila jsem se s grafičkou a postupně dávala dohromady otázky, které jsem mnohokrát konzultovala s babičkami a dědečky. Byl to trošku náročnější projekt, nic podobného u nás neexistovalo. Knížky jsem pojmenovala Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj a vznikly v roce 2013.

 

Opora v rodině

Původně jste vystudovala farmacii, pracovala v lékárně, svou profesi jste ale opustila. Jaké bylo udělat takový krok do neznáma a pustit se do výroby svých knížek?

Ono to rozhodnutí, že opustím práci v lékárně, nepadlo úplně ve stejnou chvíli, kdy jsem se rozhodla jít do projektu vytváření vzpomínkových knížek. Spíš to mělo takový pozvolný ráz. Věděla jsem, že se budu ještě nějakou chvíli věnovat dětem, a projekt jsem rozjížděla v době, kdy jsem chodila do lékárny jen na výpomoc, když bylo potřeba. Pak se zrodilo Babičkářství a já jsem se postupně věnovala čím dál tím méně farmacii a mnohem více všemu, co souviselo s knížkami.

 

Co byste poradila ženám, které chtějí podobně změnit svůj život a vrhnout se na nějaké třeba i nejisté podnikání?

Já jsem měla výhodu v tom, že mám ve své rodině podporu a silnou základnu. Manžel, ale i babičky a dědečkové byli mou oporou. Věděla jsem, že když budu dávat energii do práce a ne vždycky budu mít čas na děti, tak že prarodiče zaskočí. Manžel do toho šel hned od začátku se mnou a bylo mu jasné, že občas nebudu žena v domácnosti na plný úvazek. Když jde člověk za nějakým cílem, musí mít takovou tu chuť a vášeň pro věc. Pokud tam ten entuziasmus není, může jít o zbytečně propálenou energii. Když vstupujete do podnikání, je důležité vědět, že vás čeká hodně práce. Je třeba se připravit i na to, že to někdy bude znamenat pracovat až do noci. Když se ale člověk rozhodne, věří svému projektu, a navíc má štěstí a podporu rodiny, tak se určitě může zkusit do něčeho vrhnout. Pro mě je v mé práci hodně důležitá i zpětná vazba od zákazníků, to mě nabíjí. Píší nám e-maily nebo telefonují. Někdy se i chtějí pochlubit svým dílem. Když jsem několikrát měla možnost, třeba na návštěvách, listovat si cizí vyplněnou vzpomínkovou knížkou, to mě dojalo až k slzám.

 

Autorka je redaktorkou ČTK