Bývala bachařkou, nyní očkuje v Izraeli. Diví se, že se v Česku pořád mluví o papírování

V Izraeli studovala, pracovala v hospicu v Jeruzalémě, poté se Češka Martina Paletová stala zdravotní sestrou na onkologii v telavivské nemocnici Ichilov Hospital. Když se na podzim hledali dobrovolníci na koronavirové oddělení, přihlásila se. Nyní dobrovolničí znovu – ve stanu na hlavním náměstí v Tel Avivu očkuje proti koronaviru stovky lidí denně. Jak nápor posledních měsíců zvládá? „Já brečím hodně, ono to není vidět, ale člověk brečí hodně. Asi nejhorší pro mě bylo, když onemocněla koronavirem moje kamarádka a já jsem k ní nemohla na návštěvu,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Už jste byla očkovaná proti koronaviru?

Zdravotníci byli očkovaní hned ze začátku. Jako první byl tedy izraelský premiér Benjamin Netanjahu již 19. prosince, ale my jsme přišli na řadu hned den poté. Už týden předtím, než bylo očkování zahájeno, jsme si v aplikaci nemocnice mohli rezervovat termín, abychom nemuseli stát frontu.

 

Takže to proběhlo takto hladce?

Ano, první dva dny očkovali jen personál, všechny, co tu pracují, ať již jde o lékaře, či uklízečky. Třetí den jsme si mohli přivést své rodinné příslušníky nad šedesát let, aby dostali vakcínu přednostně. To bylo takové poděkování nemocnice za to, že tady pracujeme. A od čtvrtého dne se začala očkovat celá populace, lidé starší 60 let a také ti, co mají cukrovku, vysoký krevní tlak, autoimunitní choroby, rakovinu a podobně.

 

Vy sama se nyní na očkování nějakým způsobem podílíte?

Já pracuju na onkologii, ale když se ptali, kdo by měl zájem očkovat v rámci brigády, tak jsem se přihlásila. Takže teď očkuju ve velkém stanu na hlavním náměstí v Tel Avivu. Většinou tam je 20 sester od sedmi od rána do deseti do večera.

 

 

Jak to celé probíhá? Lidé tam chodí na určitý čas? Nebo tam stojí fronty?

Obojí. Jednak se mohou objednat na stránkách nemocnice, protože ta to organizuje ve spolupráci se starostou Tel Avivu. Na internetu si zadají, který den by chtěli přijít, kterou hodinu, a celé je to propojené se zdravotním střediskem, takže to potvrdí, jestli má člověk na očkování právo. Pak dostanete čárový kód, s tím přijdete a u vchodu do stanu ho naskenujete. Přicházejí ale i lidé, kteří jdou jen okolo, a když vidí, že tam není velká fronta, tak se zařadí. Přes aplikaci pak osloví zdravotní středisko s tím, že stojí ve frontě na očkování, a to jim pošle potvrzení, jaké mají nemoci. Já když sleduju ty debaty v Česku, kde se pořád mluví o nějakém papírování, tak tomu nerozumím. Tady to funguje.

 

 

Za tři minuty je hotovo

A co se děje dál?

Ta aplikace se lidí rovněž zeptá, jestli nemají nějaké alergie, jestli nemají zrovna koronavirus, pak ještě podepíšou papír, kde potvrdí to samé, a my se jich také ptáme na ty stejné otázky, aby byla jistota. Trvá to ale chvilku, pak přijdou ke mně, za tři minuty je hotovo a poté 15 minut čekají. Většinou během dvou hodin dostanou na telefon potvrzení s číslem lahvičky, ze které byli očkovaní. To kdyby nastal nějaký problém, tak podle čísla lahvičky víme, koho máme hledat. Po druhé vakcíně získáte takzvaný zelený pas, a pak už by to mělo být fajn. Mě ta druhá dávka čeká teď v neděli (10. ledna – pozn. red.).

 

Co máte pak v plánu, když už budete oočkovaná?

Chtěla bych konečně letět domů, když už ten zelený pas budu mít. Ptala jsem se na českém ministerstvu zdravotnictví, jaké ode mě potřebují potvrzení, v jakém jazyce a jakým způsobem, a oni mi řekli, ať se obrátím na hygienu v místě bydliště mých rodičů, protože oni nevědí. Což mě překvapilo, že právě oni nevědí. 20. ledna bych měla přiletět do Vídně, doufám, že to vyjde.

 

Kolik tak lidí naočkujete vy osobně za den?

Nevím, kolik to může být. Vždycky to trvá ty tři minuty, člověk je tam přitom 15 hodin. Mezitím si tedy občas dojde i na záchod.

 

A kolikrát si stíháte dojít?

Náhodou i dvakrát. Ten počet očkovaných by se ale určitě dal nějak spočítat. Jednou jsme měli 5 500 očkovaných za den, byli jsme tam těch 15 hodin a je nás tam 20 sester.

 

 

Jsme zvyklí improvizovat

Za jak dlouho si myslíte, že se v Izraeli podaří proočkovat všechny, kteří o to mají zájem?

Tak už máme milion a půl naočkovaných, pak je tam půl milionů lidí, kteří už koronavirus měli, takže dohromady to jsou dva miliony. Teď ale od neděle budeme dělat už tu druhou dávku očkování, což to první očkování trošku zpomalí. Nyní očkujeme 150 tisíc za den a víc se už nedá. Pak by měla také přijít ta druhá vakcína, Moderna, nyní používáme očkovací látku od firmy Pfizer. To bude dost logisticky náročné vymyslet, komu máme co dát, aby se to nespletlo, protože u Pfizeru se druhá dávka dává za tři týdny a u Moderny za čtyři. Nicméně teď máme naočkovaných už 55 procent lidí nad 60 let, to jsou ti nejvíce rizikoví. A do konce ledna se počítá s tím, že to bude 75 procent.

 

Proč si myslíte, že jsou Izraelci v očkování tak úspěšní?

Myslím, že tady funguje ta kombinace hi-tech a improvizace. My jsme hrozně zvyklí improvizovat. Tady když něco nejde, tak leckde jinde se ten postup zastaví. My to ale obejdeme a pokračujeme. Jsme zvyklí, že tady občas spadne nějaká raketa nebo se děje něco jiného, ale nás to nezastaví. Ono to asi není stoprocentně tak, jak by to mělo být podle předpisů, ale funguje to. Jsme připravení na krizové scénáře. A faktem je, že Izrael také dost často vysílá nemocnice do zahraničí, když je to potřeba, třeba jako pomoc při zemětřesení, na Haiti, do Turecka. Jsme většinou první, kdo se sbalí a někam vyrazí. Na podzim jsme byli připravení pomoci i Česku, bylo nachystané letadlo...

 

To jsem se právě chtěla zeptat... v té skupině lidí, která byla připravena odjet pomoci českým zdravotníkům, jste byla i vy. Jakto že to nakonec neklaplo?

Česko nakonec řeklo, že o nás nemá zájem, že to zvládáte. Ono to mělo být hlavně kvůli tomu, že Česko v té době hlásilo, že má hodně zdravotníků s koronavirem, a u nás nikdo nechápal, jak je to možné. Ve srovnání s Izraelem. Chtěli jsme tedy odjet i kvůli tomu, abychom zjistili, co je u vás za problém.

 

Kolik zdravotníků je nakažených v Izraeli?

Teď nevím, už to přestali hlásit. Ale třeba na mém oddělení onkologie za celou dobu pandemie byla jen jedna nemocná. A když jsem pracovala na koronavirovém oddělení, tak tam za celou tu dobu neonemocněl nikdo z personálu.

 

Doporučení od rabínů

Dodržovali jste nějaká speciální opatření?

Právě že ne. Přitom tady je i spousta sestřiček, které mají čtyři pět dětí, takže to není o tom, že bychom žili sami. A já bydlím v Jeruzalémě, takže zase jezdím do práce autobusem, takže to není tak, že bych nebyla mezi lidmi. Nemyslím si, že bychom měli nějak striktnější opatření, než máte v Česku. V práci mám například jen roušku.

 

Když se ještě vrátíme k očkování, jsou mezi Izraelci i lidé, kteří očkování odmítají?

Určitě. Jsou určité menší náboženské skupiny, které se očkovat nechtějí. U ortodoxnějších Židů bylo důležité, že očkování lidem doporučilo hodně rabínů. Pak jsou také lidé, kteří nevěří, že koronavirus existuje, nebo že je pro ně tak nebezpečný. I v Izraeli žijeme od března v opakovaných lockdownech, školy jsou často zavřené, obchody také, nemůže se nikam chodit, takže ta představa, že bude k dispozici zelený pas s potvrzením o očkování a že tohle všechno skončí, to také dost pomáhá.

 

Jak lidé lockdowny snášejí?

První lockdown, to si říkali: To dokážeme, bude to trvat jen chvilku, pak už bude všechno v pořádku. A všechna nařízení opravdu dodržovali. Nesmělo se víc jak na půl kilometru od domova, nefungovala doprava, všechno bylo zavřené, ale lidé byli velmi optimističtí. Pak se to trošku uvolnilo, ale ne moc. Pořád jsme museli nosit venku i vevnitř roušky, což v létě byla hrůza. Při druhém lockdownu už to bylo s optimismem horší a teď začal třetí.

 

Kdy jste začala pracovat na oddělení pro nemocné s koronavirem?

Během prvního lockdownu jsem byla normálně na onkologii. Teprve v tom druhém se ptali, jestli by tam někdo nechtěl jít dobrovolně pracovat, tak jsem šla. Člověk o tom slyší a čte a já jsem to chtěla i vidět. Teď na ten třetí lockdown už nemocnice dobrovolníky nepotřebuje, protože nemáme tolik nemocných. Takže dobrovolničím na očkování.

 

Jsem zvyklá na lidi, kteří umírají

Zníte pořád tak pozitivně, dobře naladěně, přestože to musí být šílená práce...

Ona to není veselá práce. Ale já jsem pracovala předtím v hospicu, takže jsem zvyklá na lidi, kteří umírají. A na onkologii lidé také umírají. Pro mě bylo na tom koronavirovém oddělení nejhorší, když tam umíral člověk a byl sám. Rodiny za umírajícími pacienty mohly přijít, dávali jsme jim ochranné obleky a oni se mohli rozloučit, ale rodina tohohle pacienta se i přesto strašně bála, takže tuto možnost nevyužila. A pro mě bylo hrozné to vidět, my jsme tam s ním seděli a člověk ho nemůže ani chytit za ruku. Jsou lidé, kteří umírají sami, všichni nemají rodinu, ale jinde je člověk aspoň může držet za ruku, tady máte na sobě rukavice. Takže poslední, co ten člověk viděl, je váš štít. To není veselé.

 

 

Ale neztrácíte svůj optimismus...

Tak teď očkuju. A víte, kolik lidí mě od té doby objalo? Když je naočkuju, tak ty babičky a dědečkové jsou tak šťastní. Většinou mi říkají: Já se koronaviru nebojím, ale moje děti se bojí a nechtějí ke mně přijít. Takže teď jim mohu říct, že už můžou. Tak je vždycky upozorňuju, že musí ještě počkat na druhou dávku. Ale je to nádherné.

 

Stalo se vám někdy během této koronavirové pandemie, že jste byla opravdu na dně?

Já brečím hodně, ono to není vidět, ale člověk brečí hodně. Asi nejhorší pro mě bylo, když onemocněla koronavirem moje kamarádka a já jsem k ní nemohla na návštěvu. Nešlo to. My pouštíme návštěvy k umírajícím, ale ne takovéto sociální návštěvy. Bylo to hrozně těžké, má rakovinu a přesně jsem věděla, v jaké je situaci. Věděla jsem, že kdybych tam přišla a náhodou onemocněla, tak bych mohla ohrozit své pacienty. A navíc jsem si říkala, že nejsem dost silná na to to vidět, protože to je kamarádka.

 

Uzdravila se?

Ano, je v pořádku.

 

Jak jste se vlastně do Izraele a ke své práci dostala?

Přijela jsem před deseti lety studovat Master of Public Health (MPB – obdoba titulu MBA se specializací pro oblast zdravotnictví) na univerzitě v Tel Avivu a hrozně se mi tady líbilo. Vrátila jsem se ale do Kanady, kde jsem tehdy žila. Potom jsem přijela před pěti lety, pracovala jsem jako dobrovolník v hospicu v Jeruzalémě a při tom jsem si udělala magistra v oboru sociální práce. Pak jsem začala přemýšlet o práci zdravotní sestry a začala jsem opět studovat. A jsem vlastně čerstvá zdravotní sestra, jen dva roky vystudovaná. Již během studia jsem přitom byla na praxi na oddělení, kde teď pracuji, a už jsem tu zůstala.

 

A předtím v Kanadě jste dělala co?

Já jsem bachař z vězení.

 

To jsem právě četla ve vašem životopisu a překvapilo mě to. Vás si jako dozorkyni ve vězení vůbec nedokážu představit...

Ona ta moje povaha mi pomáhala. V Kanadě ve vězení nemají dozorci zbraně, jen pouta a člověk tam musí mluvit. Takže já jsem s těma svýma holkama ve vězení mluvila. Znala jsem jejich příběhy, věděla jsem, proč tam jsou. A hodně často to bylo, protože udělaly chybu. Jednu chybu, začalo se to nabalovat a už z toho nemohly ven. A člověka bolelo srdce, když to viděl a nemohl jim pomoci. Těch sedm let, co jsem tam byla, bylo myslím tak akorát. Bylo to tam hodně emotivní.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama