Od gulagů na Karvinsko. Budeme se věnovat i lágrům u nás?

Jím založená organizace Gulag.cz proslula tím, že mapovala zapomenuté stalinské tábory na Sibiři. Letos zdokumentovala pozůstatky čtyř nacistických lágrů ležících v houštinách opuštěné staré Karviné, půdorys jednoho z nich dokonce přímo objevila. „Historie je přítomná a leží nedaleko lidí, ale ti o tom nevědí,“ říká výzkumník Štěpán Černoušek. Díky výsledkům expedice na Karvinsku patrně vznikne na místě nový pomníček. A Gulag.cz se možná nebude věnovat jen Rusku, ale i bývalým táborům v Česku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Mapovat málo známé nacistické pracovní tábory na Karvinsku jste začali, protože jste kvůli covidovým omezením pro cestování nemohli odjet do Ruska pátrat po lágrech gulagu, je to tak?

Když se to takhle zjednoduší, tak ano. Nebyl to dlouhodobý plán. Ale máme připravený tým a know-how pro mapování zapomenutých táborů a najednou se objevila možnost zjistit něco tady u nás. A tak jsme se narychlo rozhodli, že pojedeme a zkusíme na Karvinsku něco vyzkoumat.

 

Jaké zkušenosti z mapování opuštěných ruských táborů se na Karvinsku vysloveně hodily? Tipuji, že to byla například zkušenost s analýzou leteckých, respektive satelitních snímků.

I na Karvinsku jsme používali satelitní snímky, ale situace je tam jiná, protože tam nezůstaly tábory ve viditelném zachovalém stavu, jak je nacházíme v nepřístupných oblastech Ruska. Na Sibiři totiž bývají takřka netknuté, což je unikátní…

 

… zatímco na Karvinsku jste museli obtížně určovat půdorysy táborů v zarostlém poddolovaném terénu.

Přesně tak. Takže na Karvinsku jsme využili staré letecké snímky z padesátých let, na nichž jsme identifikovali, respektive potvrdili místa, kde se ty tábory nacházejí – tři tábory totiž byly identifikovány už dříve, čtvrtý jsme našli my. Staré snímky jsme pak srovnali se současnými satelitními, na nich toho ale není moc vidět. Byly tam vidět ruiny jednoho baráku, ale těch pár pozůstatků, které jsme pak na místě našli, ze současných satelitních snímků patrné nebyly.

 

V čem se ještě pátrání na Karvinsku lišilo od situace, kdy jezdíte na Sibiři a mapujete gulagy?

Ono se to s expedicí na Sibiř dá vůbec jen těžko srovnávat. Výprava na Sibiř trvá týdny, musíte mít s sebou vybavení pro pobyt mimo civilizaci. Tady jsme dojeli autem na Karvinsko a za dalších deset minut jsme byli na místě. Na druhé straně jsme se i tady ocitli v terénu, kde nic není, v oblasti staré poddolované Karviné, kde většinu domů zbourali a kde je dnes jakési území nikoho zarostlé náletovými dřevinami. A v tom, jak se i na Karvinsku probíráte houštím a najednou něco najdete, v tom to bylo trochu podobné jako na Sibiři.

 

V Rusku jste na lidi na odlehlé Sibiři nenaráželi. Jaké ale byly reakce místních na Karvinsku?

Hned v sousedství pozůstatků židovských a jednoho ze sovětských zajateckých táborů je teplárna Veolia a parkoviště. Veolia tam také už dříve umístila jediný pomníček připomínající tábory. Na místě židovského tábora jsou sklady teplárny, tam jsme se ani nedostali, dnešní stavby jsou, jak jsme zjistili ze srovnání těch snímků, úplně jinak situované než ty původní baráky pro židovské vězně. Také na místě bývalého tábora pro sovětské zajatce hned vedle teplárny není opravdu nic, reliéf krajiny se změnil, asi je zavezený i pozdějšími skládkami. A to jsme přitom šli přesně podle GPS s přesností na metry až centimetry na místa, kde měly stát původní baráky. U těch dalších bývalých táborů se už ale něco vystopovat dalo.

 

 

A setkali jste se tedy s nějakou reakcí místních?

Okolo jednoho z táborů pro sovětské zajatce nanejvýše jezdí auta, nikdo si nás nevšímal. Druhý z táborů pro sovětské zajatce – toho, který jsme objevili – je mimo domy a cesty, takže se tam nedá potkat ani nějaký zbloudilý houbař. Ale k táboru pro italské zajatce, když jsme šli územím, kde někdo nelegálně těžil dřevo, přijela dvě auta, a lidé v nich se zajímali, co tam děláme. Pak se ukázalo, že to byli jedni z majitelů toho pozemku. Nyní mají zájem o výsledky našeho výzkumu a o vybudování nějakého dalšího připomínkového místa. A potom, když jsme o výzkumu informovali veřejnost, nám děkovali někteří lidé z Karvinska a říkali, že například místa zanesou na Mapy.cz.

 

 

Ostnatý drát

Vraťme se nicméně na začátek vašeho pátrání na Karvinsku. Impulzem bylo seznámení se spisovatelkou Karin Lednickou, která zmíněné tábory popisuje ve svých knihách Šikmý kostel. Kdy jste se s ní seznámil?

Letos na jaře, tuším někdy v březnu. Naše sdružení Gulag.cz je součástí celosvětové sítě muzeí svědomí, tak zvané koalice Sites of Conscience. Tvoří ji několik set muzeí z Evropy, Asie, Ameriky i Afriky, která se věnují temným obdobím minulosti, genocidám a totalitním režimům. A my plánujeme ve spolupráci s touto koalicí sérii setkání a workshopů s různými českými muzei, aby se porovnaly zkušenosti z jiných částí světa. A právě při přípravě těchto workshopů jsme se seznámili s Karin Lednickou, protože Karvinsko je jeden z regionů, kde je historie poměrně živá a nedořešená, což dokumentuje například i přesun původní Karviné na jiné místo. Tehdy nám Karin vyprávěla, že se ví, že na území staré Karviné byly čtyři tábory, i když u jednoho není známá ani jeho přesná poloha. Také říkala, že se o ta místa, pomineme-li zmíněný památníček Veolie, nikdo pořádně nestará. A že, jak jsem již zmínil, se na místě jednoho z nich dokonce nelegálně kácely stromy a poškodilo to jeho pozůstatky.

 

To byla ta chvíle, kdy jste si řekl – když nemůžeme kvůli covidu jezdit do Ruska, budeme zkoumat neznámé nacistické tábory na Karvinsku?

Přesně tak, v ten okamžik mě napadlo – pojďme tedy zkusit zmapovat něco, co úplně zmapováno není, než to úplně zmizí, máme na to přece know-how a archeology v týmu a bude to pro dobrou věc.

 

 

Jak dlouho potom trvala příprava expedice na Karvinsko?

Pak už to byla rychlovka. Obvolal jsem kolegy, zda by měli čas na den dva tam vyjet, shodli jsme se na termínu, ještě jsme se domluvili s Karin Lednickou. Během dvou dalších týdnů kolegové archeologové Lukáš Holata a Jindřich Plzák dohledali podklady a letecké snímky. Nasadili jsme GPS souřadnice, našli jsme si dostupné prameny a články – a vyrazili jsme na místo.

 

Bylo něco, co vás tam vysloveně překvapilo?

Překvapení bylo, že jsme našli pozůstatky ostnatého drátu na místě, kde ten dosud nezmapovaný tábor pro sovětské zajatce stál. Uvědomíte si, že je to jen kousíček, pár set metrů od silnice, blízko dolu, který se jmenoval Jan Karel, později důl ČSA. Zjistíte, jaký malý kousek je to od civilizace, stále tam vidíte vrostlý ostnatý drát a nějaké další artefakty, historie je přítomná a leží nedaleko lidí, ale ti o tom nevědí, protože to nikdo pořádně neprozkoumal.

 

Zjišťovali jste, co se stalo se sovětskými zajatci? Protože jejich stopy se ztrácejí a předpokládá se, že je nacisté na konci války zastřelili.

Bylo by to zajímavé zjistit, ale to už je práce pro historiky, úplně jiná parketa než ta naše.

 

Do Kazachstánu

Řekl jste, že když se kritizuje vztah nynějšího ruského státu ke gulagům, možná bychom si i my mohli zamést před vlastním prahem. Na území dnešní České republiky bylo mnohem více táborů, než se myslí, a nejsou příliš zmapované.

Jakákoli srovnání jsou samozřejmě trochu ošidná. Ale skutečně místa tohoto typu, místa paměti ani u nás nejsou stále zdaleka připomínána tak, jak by si zasloužila.

 

Tou ošidností srovnání předpokládám myslíte, že v nynější České republice není na rozdíl od ruského státu žádný ideologický nebo politický důvod, proč ty tábory nehledat.

Ano, není zde ani tlak svrchu, který by bránil nějaké připomínce. Pomineme-li tedy historii romského tábora v Letech u Písku, který se stal citlivou politickou otázkou, nicméně i tam muzeum vzniká, ví se, že ten tábor existoval, proběhl tam archeologický výzkum. Stejně tak se u nás nezpochybňuje historie komunistických a nacistických táborů na našem území. To je naopak problém v Rusku, kde je paměť nejasná a hybridní. Sice tam jsou na jedné straně lidé, neziskovky i Státní muzeum dějin gulagu, které se snaží tuto část dějin připomínat, ale jsou v naprosté menšině – naopak je velký tlak ze strany režimu vykládat historii velmi pozitivně a do ní se obraz opuštěných stalinských lágrů moc nehodí.

 

Nicméně ani u nás ještě není vše dořešeno.

Určitě to dořešená věc není. Záleží na ochotě místních úřadů, ale také na tom, zda jsou ta místa vůbec známá. Pokud se toho někdo u nás chytne, nebude se asi setkávat s odporem. Na druhé straně se třeba na místech některých jáchymovských lágrů v lese nachází jedna cedulka a kousek vedle leží hromada starých krámů a v nich ostnatý drát. A teprve teď tam Západočeská univerzita dělá archeologický výzkum.

 

Jste malá nezisková organizace. Co je hlavním zdrojem vašich financí?

V současnosti vyvíjíme vzdělávací pomůcku o táborech gulagu, obecně o sovětském režimu, o jeho obětech, které pocházely nejen z řad ruských občanů, ale i z řad Čechů a dalších evropských národů. Děláme to ve spolupráci s partnery v Polsku, na Slovensku, v Německu i v Rusku – s tamní organizací Memorial. Chceme na to využít výsledky expedic, které jsme dělali, a převést podobu táborů, které jsme zmapovali, do formy virtuální reality a použít tento nový nástroj jako atraktivní vzdělávací pomůcku. Na to máme například podporu od evropského programu Erasmus+ nebo od Technologické agentury České republiky. Dostáváme také příspěvky od našich fanoušků, případně máme další granty na vznik nějakých výstav. A v minulosti jsme měli i úspěšnou crowdfundingovou kampaň na vznik našeho virtuálního muzea.

 

Vzhledem k tomu, že cestování do Ruska a návrat z něj jsou kvůli covidu stále komplikované – nebudete se přece jen nakonec dál věnovat bývalým táborům na území České republiky?

Pokud se to podaří, tak bychom určitě rádi na východ, ať už do Ruska, nebo na území jiných států bývalého Sovětského svazu, jeli.

 

Kam přesně?

Třeba do Kazachstánu, kde těch táborů bylo relativně dost a pozůstatky se tam stále nacházejí. Ale abych se vrátil k vaší otázce – my se necítíme být odborníky na tábory na území České republiky. Nicméně se ukázalo, jak snadné je, když člověk ví, kam má jet, tak tam něco popsat a najít. A má to význam, protože, jak už jsem řekl, možná na území jednoho z těch táborů – díky zájmu majitele jednoho z těch pozemků – vznikne nějaké připomínkové místo. Takže nevylučuji, že se českým táborům třeba budeme i více věnovat, ale znamenalo by to pro nás udělat nějaký hlubší průzkum.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama