S romantikou to přeháníme, vztah je dovednost

Láska a partnerský vztah jsou dovednosti, které se všichni můžeme naučit a zlepšovat se v nich, tvrdí socioložka a psychoterapeutka Markéta Šetinová. Její doménou je pomoc nezadaným hledat partnera, je zakladatelkou Institutu Moderní láska, kde se lidé učí právě partnerským dovednostem. Protože romantická představa, že stačí potkat spřízněnou duši a vztah pak bude klapat úplně sám, v realitě jemně řečeno trochu naráží.

Proč vlastně potřebujeme lásku?

Jsme sociální tvorové, máme přirozenou potřebu blízkosti, sdílení, chceme někam patřit. Výzkumy ukazují, že sociální izolace není zdravá. U osamělých lidí je vyšší výskyt kardiovaskulárních a autoimunitních onemocnění, je u nich znatelný kognitivní propad. Takže vztahy potřebujeme.

 

A tím myslíte partnerské vztahy, nebo mezilidské vztahy obecně?

Nutně to nemusí být partnerské vztahy. V naší společnosti partnerství stavíme na piedestal, považujeme ho za jedinou cestu k naplněnému životu. Velká část lidí chce mít romantický vztah, ale jsou i tací, kteří žijí spokojený život bez partnerství a svou potřebu blízkosti uspokojují pomocí jiných vztahů, což je naprosto v pořádku.

 

Kde se vzala současná představa romantické lásky jako základu pro partnerský vztah dvou lidí?

Že do vztahu mají patřit velké city, je relativně nová myšlenka. Objevila se během romantismu, nějakých dvě stě let zpátky. Předtím bylo manželství především ekonomickou smlouvou, zvětšoval se skrze něj majetek. Historička Stephanie Coontz, která se zabývá historií manželství, říká, že dřív lidem přišlo pošetilé, že by něco tak důležitého, jako je manželství, mělo být založeno na něčem tak nestálém, jako jsou city a zamilovanost. My jsme to s tou romantikou možná až přehnali, pravou lásku si idealizujeme a máme nerealistická očekávání, jak má vypadat.

 

 

Proč?

Utvrzují nás v tom knížky, filmy, a tak i my chceme žít příběh velké lásky, najít spřízněnou duši, někoho, kdo nás doplní. Nezadané povzbuzujeme: „Počkej, až přijde ta pravá láska, to poznáš!“, „Nehledej lásku, ta pravá láska za tebou přijde.“ Máme pocit, že na vztahu se nemusí pracovat, a když se objeví problém, bereme ho jako znak nekompatibility. Tyto představy vytváří velký tlak na současné vztahy.

 

Když jsme u historie, nikdy dřív jsme neměli tolik možností k seznámení. Proč je tedy dnes tolik lidí samo?

Pozměnila se norma, je mnohem přijatelnější být single. Mladé lidi podporujeme, aby si užívali života, studovali, cestovali, soustředili se na kariéru, než aby vstupovali do manželství. Vývojový psycholog Jeffrey Arnett mluví o nové životní fázi, během které je normální, ba žádoucí být nezadaný, není nutné se do vztahů hnát. Příležitostí k seznamování je díky online seznamkám víc, ale proces seznámení je více individualizovaný a tím náročnější.

 

V čem?

Je celý jen na nás. V minulosti bývalo seznámení realizované přes prostředníky – rodinu, školu, práci, přátele, církevní komunitu, sousedství. Sociolog Rosenfeld si ve svém výzkumu všímá, že právě okolí dříve bylo „seznamovacím filtrem“, pustilo k nám především lidi, se kterými máme něco společného. Na online seznamkách je spousta lidí, ale vy o nich nevíte vůbec nic a máte sami rozhodnout, kdo je pro vás nejlepší. To vede i k takzvanému paradoxu výběru, je pro nás těžší se do vztahu položit, protože máme pocit, že těch možností jsou stovky. Nahlodává nás, že je třeba někdo ještě lepší. Kvůli tomu je pro prostředí internetových seznamek typické, že jsou tam lidé vlažní, nespolehliví, stává se, že s vámi přestanou zničehonic komunikovat. U svých klientek a klientů vnímám frustraci z online seznamování, berou ho jako nutné zlo, přes které se mohou dostat do vztahu.

 

Přeceňovaná živočišnost

Neškodí seznamování i stereotypy, že muž má být aktivní a žena pasivní?

Škodí, v důsledku to nedělá šťastné ani jedno pohlaví. Na seznamkách je více mužů a méně žen a ty vyčkávají, až je muž osloví. Muži vědí, že si ženy mohou vybírat, spousta jich ani neodpoví, takže posílají jalové zprávy typu „Ahoj, jak se máš?“ desítkám žen. Není tam kreativita, snaha zaujmout. I v samotném randění jsou zažité gender vzorce: muž má na první schůzce platit, má iniciovat první dotyk, první polibek, první sex. Mnoha mužům v tomhle není dobře, jsou introvertní, stydlivější. To je skupina, se kterou často pracuji. Zkoumáme společně možnosti, jak být v seznamování autenticky iniciativnější – protože obecně platí, že když muž není aktivní, je těžké pro něj navázat vztah.

 

Co se naopak očekává od žen?

Že se budou držet zpátky, nebudou dávat moc najevo zájem, aby nebylo vidět, že o daného muže opravdu stojí. Ve své praxi je naopak podporuji, ať jdou proti gender normám. Většinu mužů aktivita nevyplaší, což potvrdil nedávný průzkum internetové seznamky Match.com. V něm muži oceňovali, když byly ženy aktivní, jak v posílání zpráv, tak v iniciování rande, prvních doteků…

 

 

V čem při seznamování chybujeme?

Máme dojem, že dokážeme rychle poznat, jestli nám ten druhý sedí, respektive nesedí. Velmi rychle potencionální partnery odmítáme. Máme k dispozici stále víc dat, která dokazují, že při seznamování přeceňujeme atraktivitu a status. Chceme hezké partnery, kteří hodně vydělávají, mají zajímavou práci, ale tyhle atributy nepredikují spokojený vztah. Zásadnější je, abychom se s protějškem cítili dobře, abychom byli sladění v přístupu k životu a v hodnotách. Tam bych kompromis nedělala. Ale jestli má muž 180 centimetrů a žena blond vlasy? Úspěšnější strategií je dát tomu druhému šanci. Vídat se opakovaně. Jestli vám přijde alespoň trochu zajímavý, věnujte čas zkoumání, jestli mezi vámi přece jen nevznikne citová vazba.

 

Takže žádná láska na první pohled, silná vzájemná chemie?

Jestli hledáte krátkodobou známost, proč ne. U dlouhodobých vážných vztahů tu živočišnost a chemii přeceňujeme. Přitažlivost může vzniknout až později, když se mezi námi vytvoří citová vazba. Neříkám, že se máme tlačit do vztahu, kde není žádná přitažlivost, ale zároveň není potřeba na prvních schůzkách cítit pověstné motýly v břiše. Stačí, když se nám něco na druhém líbí, máme spolu zajímavou energii, je tam cítit potenciál. Začněte spolu trávit víc času, poznávejte se, a třeba se objeví i přitažlivost.

 

Razíte názor, že na prvním rande by se člověk měl vyvarovat small talk, tlachání o ničem. Proč?

Je to nuda a o protějšku se moc nedozvíte. Na rande potřebujete vybudovat pocit blízkosti a k tomu se dostanete přes hlubší otázky. Nebojte se náročných témat, klidně se ptejte na politické názory, rozebírejte společenská témata, která zrovna rezonují. Na té diskusi se vám vyjeví, jestli spolu souzníte, anebo jste názorově úplně jinde. A pokud jste jinde, jak s tím pracujete? Dokážete si vzájemně nabídnout pochopení? Civilizovaně diskutovat a přijmout rozdíly? Věřím, že hlubší, byť třeba náročnější debata přinese více poznání, než tlachat o počasí. Navíc při nesouladu máte šanci stopnout to hned v začátku a neztrácet čas.

 

Oprostit se od normy

Ženy jsou při seznamování limitované biologickými hodinami. Ze strachu, aby stihly mít dítě, se některé vrhají i do neperspektivních vztahů. Co radíte svým klientkám, které tuhle obavu mají?

Když se ženy dostanou k pětatřicítce, pro některé začne být téma dítěte palčivé. Ale často zaujmou strategii o tom nemluvit, aby na partnera netlačily. Nebo hrají hru, že rodinu nechtějí, a doufají, že ji nakonec mít budou. Pokud ale dítě chceme, je lepší to komunikovat hned na začátku vztahu. Pokud to někoho vystraší, evidentně nejste kompatibilní. Bohužel se tyto ženy často zaseknou ve vztazích s pány, kteří děti nechtějí nebo ten vztah neberou vážně. Z takových vztahů je potřeba umět odcházet.

 

A když žádný perspektivní partner není?

To je velmi citlivé téma. S klientkami často probíráme alternativní způsoby, jak mateřství realizovat. Můžete mít dítě sama, tady je možná inspirace LGBT komunitou. Nebo přemýšlet, jestli nemít dítě s kamarádem. V Evropě jsou státy, kde se umělé oplodnění provádí i svobodným ženám. Další možností je zapojit se více do rodinných vztahů, kde děti jsou, nebo být aktivní v rámci dobrovolnické péče. Zvážit pěstounství. Důležité je oprostit se od normy, že správné je si najít manžela a s ním mít dítě.

 

Vaším mottem je, že láska je dovednost. Co si pod tím představit?

Nevěřím, že je to tak, že se někteří lidé narodí s talentem na vztahy, jiní zase s antitalentem. Když na vztazích pracujete, zlepšujete se v nich. Vidím to každý den v praxi se svými klienty. Dovedností do vztahu je celá řada a všechny se dají rozvíjet. Od komunikace přes schopnost sebereflexe či práci s odlišnostmi až po přístup ke konfliktům nebo práci s emocemi.

 

Které jsou nejdůležitější?

Za mě je ve vztazích nejdůležitější udržet si jako jednotlivec takzvaný růstový mindset. To znamená, že když se objeví problémy, těžkosti, nebereme je jako důvod k rozchodu, ale jako výzvu, kterou společně překonáme. Je důležité udržet si vědomí, že problémy nás nemusí zničit, ale mají nás něco naučit, posílit náš vztah, když je spolu zvládneme.

 

Čím si kazíme vztahy?

Podle terapeuta a výzkumníka Eli Finkela nakládáme na partnery čím dál víc rolí, máme na ně vysoká očekávání. Před dvěma třemi generacemi ta očekávání byla jednoduchá: budeme sdílet domácnost, příjmy, vychováme spolu děti. Dnes se to výrazně posunulo. Náš protějšek musí být i skvělý sexuální partner, náš dobrý kamarád, náš terapeut, mentor… To všechno samozřejmě nelze najít v jednom člověku. Ale přesto – když to tak není, býváme rozčarovaní. A druhým zásadním problémem je nedostatečná komunikace. Neumíme si uvědomit naše potřeby, komunikovat je, místo toho předpokládáme, že náš protějšek umí číst myšlenky.

 

Neinklinují k přílišným požadavkům víc ženy?

Nejvyšší nároky na partnery mají ženy vysokoškolačky, ale trend je to i obecně. Nemůžeme ale očekávat, že partnerský vztah naplní všechny naše vztahové potřeby, ty musíme rozdělit mezi naše další vztahy – přátele, rodinu, kolegy, sousedy... Stejně tak nepředpokládejme, že ten druhý je naše astrální dvojče. Každý máme trochu jiný životní styl, trochu jiné představy o životě, které se do partnerství promítnou. Tu rozdílnost na začátku vztahů obdivujeme, později z ní plynou konflikty. Je potřeba mít porozumění, hledat, jak spolu fungovat, když nějaké věci máme jinak.

 

 

Důstojný konec

Často slýcháme, že oproti dřívějším generacím ze vztahů rychle odcházíme, nesnažíme se je zachraňovat. Souhlasíte?

Nesouhlasím, že se je nesnažíme zachraňovat. Naopak, lidé se více zabývají seberozvojem, prací na vztazích, párová terapie je na vzestupu. Proměnilo se ale to, že nemusíme zůstávat ve vztazích, které nám už nedělají radost, nedávají nám dlouhodobě smysl. Není to společenské selhání, když se rozejdeme. Dřív to lidé brali tak, že jakmile ten závazek udělali, musí v něm vydržet. A někdy ti lidé trpěli ve vztazích, které byly destruktivní.

 

Jak ale v dlouholetém vztahu, kde je stereotyp, starosti a hádky, poznat, že je ještě šance na záchranu, a kdy přijmout definitivní konec?

V každém vztahu se objevují období, která jsou náročná, nejsou příjemná – to je normální. Ale z dlouhodobého pohledu těchto období musí být méně než těch bezproblémových. Zásadní je i to, jak dlouho krize trvá, jak často se opakuje. A pak i to, jestli mají zájem vztah zachránit oba, protože pak lze překonat ledacos. Když to jeden vzdá, druhá strana to málokdy spasí.

 

Bavíme se o seznámení, ale neméně důležité je umění rozejít se. Jak na to co nejlépe?

Dnes se umí málokdo rozejít s respektem. Důležité je, když nejsme ve vztahu spokojeni, tu nespokojenost komunikovat partnerovi. Nejdřív to s ním řešit, snažit se najít cesty, jak ten vztah opravit, aby partner byl součástí procesu nespokojenosti, věděl o ní. Rozchod nemá být blesk z čistého nebe a je třeba provést ho co nejvíc transparentně. Když máme děti, bavit se, jak naše rodičovství bude dál fungovat, jak si nastavit co nejlepší vztahy, abychom mohli spolu být dál dobrými rodiči. Konce vztahů přestaňme brát jako selhání. To, že skončí, se stává. Ale pojďme to dělat tak, aby to bylo civilizované, s respektem, bez velkých následků pro okolí. A tady se myslím máme stále co učit.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement