Ondřej Pivec: Lidem, kteří něčeho dosáhnou, nesmí vadit stále dokola selhávat

Hudebník a držitel Grammy Ondřej Pivec přijel do Česka na pár týdnů s jedním kufrem a pandemie jej tu zdržuje už téměř rok. Za tu dobu stačil odehrát turné s Monkey Business, založit kapelu Greatest Hits 4000 nebo se například podílet už na druhém ročníku pořadu ČT Pomozte dětem.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Potkali jsme se v neformálním prostředí nahrávacího studia Faust Records, které má jako jedno z mála míst v Praze Hammondovy varhany. I když Ondřej Pivec hraje také na klávesy a hudbu i skládá a produkuje, Hammondovy varhany jsou nástrojem, který jej nejvíce charakterizuje. „Rád si s lidmi tykám. Nevadilo by to?“ zeptal se hned na úvod.

 

To vypadá, že máš i v Česku dost práce.

Zaplaťpánbůh mám.

 

Určitě se tedy chceš vrátit do Spojených států?

Ano, to chci. Měl jsem strávit většinu minulého roku na turné s Gregorym Porterem, a pak se stalo tohle. Všichni jsme doufali, že se pandemie za dva měsíce přežene, a já se tak z koncertu ve Francii oddělil a letěl jsem na „chvíli“ do Česka. Měl jsem jeden kufr s oblečením a jinak nic. A už jsem tu skoro rok. Furt se to tak prazvláštně prodlužuje a já si mezitím našel spoustu práce i zábavy tady. A tím, že vím, že to jednou skončí, tak mě to velmi těší a užívám si to tu. Časově bude můj návrat taky mimo jiné záležet na tom, kde dostanu dříve vakcínu.

 

Jsi jeden z mála Evropanů, který hraje v černošských kostelech, vystupuješ s významnými kapelami, spolupracovals na albu, které získalo Grammy, a letos na dalších dvou, která jsou na Grammy nominovaná. To zní jako skvělý život nadaného hudebníka. Ale když se podívám blíž, na začátku všeho bylo jedno odmítnutí za druhým. Je to tak?

Asi to tak bude. Málo jich nebylo. Ale já to takhle nakonec nevnímám, protože jsem každé to odmítnutí přetočil v něco pozitivního. Je to podle mne obecně princip růstu, nezaleknout se selhání. Já si třeba myslím, že lidé, kteří něčeho dosáhnou, ať už profesně, či v soukromí, jsou ti, kterým nevadí pořád dokola selhávat. Když se něco nevydaří, zkusí to znovu, zase vlezou na toho koně, ze kterého spadli, a jednoho dne se to povede. To je asi to, co odlišuje lidi, kterým se v životě věci povedou. Prostě se nenechají demotivovat neúspěchem.

 

Kde se to u tebe vzalo? Když jsi prvně přišel jako úspěšný hráč evropského typu do černošského kostela v newyorském Harlemu, že tam chceš být varhaník, klepali si na čelo a poslali tě domů… Co u tebe zafungovalo, že jsi začal po nocích dřít a nakonec to dokázal? Je to povahový rys?

To nevím, jestli je to povaha. Ale když to takhle říkáš, přijde mi, že ten kostel, ten okamžik tam byl asi ten úplně první spouštěč. Já jsem s nima hrozně chtěl hrát, nasávat tu hudbu a být tam opravdu jako platný člen, ne jako „přisírka“. A nakonec se to povedlo. A myslím, že právě díky tomu jsem se naučil, že být odmítnutý nutně neznamená, že se cíl nesplní, že se to nikdy nepovede. Musí se prostě jenom překousnout ego, nějaké ublížení a jít do toho znovu. Tady jsem si asi vlastně uvědomil, že to funguje, a začal stejný model aplikovat do ostatních sfér.

 

Stálo to strašně dřiny

Je fakt, že když se bělošský hráč dostane do černošského kostela, už se povede všechno. Většina lidí by se místo dření po nocích a zlepšování šla asi opít…

Ale to já šel také! Ale jen jednou, a pak jsem přemýšlel, jak s tím naložit. Nevím, co mě k tomu vedlo. Vnímal jsem to tak, že vlastně nemám jinou možnost. Buď to vzdám a budu z toho celoživotně zklamaný, nebo to zkusím, jestli by to třeba náhodou nešlo. A ono to vyšlo… jen to stálo strašně dřiny. A tak to je se mnou vždycky. Psychické horské dráhy, kdy všechno ukazuje na to, že něco nemáš dělat, ale ta touha je tak veliká, že do toho stejně jdeš.

 

 

Co bylo v tvém profesním životě nejtěžší?

Těžké bylo všechno. Nejtěžší asi právě ten kostel, protože jsem si musel osvojit strašný kvantum hudby ve stylu, který nám není vůbec přirozený. Je to hodně situační muzikálnosti, musíš okamžitě reagovat na věci, znát milion situací a reakcí na ně a vybrat tu správnou. Dokonale rozumět jazyku, což já také dlouho doháněl. Ale vlastně těžký to bylo všechno. I hrát v New Yorku v klubech s muzikantama, kteří to poslouchají od narození.

 

 

V roce 2019 jsi získal americké občanství. Volils?

Ano, ale politika tak moc rozděluje společnost a vede k vyhroceným reakcím, že bych o ní už raději nemluvil.

 

Dobře, můžeme přejít k jinému vyhrocenému tématu… Jak se cítí běloch v harlemském kostele?

Já už teď skvěle, nikdo mě vlastně jako bělocha moc nebere. Když začaly nepokoje vyvolané tím, že v USA bouchnul kotel rasový nenávisti, volal jsem svým kamarádům, z nichž většina jsou černoši, a polovina z nich reagovala „no jo, vždyť ty seš bílej“. Už jim to ani nepřijde.

 

A když jsi přišel poprvé?

To byli dost podezíraví. Do New Yorku jezdí spousta lidí z celého světa a já nejsem jediný, komu se zalíbila tahle hudba. Ale existuje spousta příkladů lidí, kteří se o ni snaží, ale není to ono a radši by se snad ani snažit neměli. A tak to bylo i se mnou. Mně to taky nešlo.

 

Lámalo se to pozvolna

Jak dlouho trvalo, než se to zlomilo? Než ti to začalo jít?

To se lámalo pozvolna. První rok dva jsem věděl, že pokaždý, když mě někam pustí zahrát, tak to bude pitomý. Pak už to bylo trošku lepší…

 

Ty jsi dva roky dřel a věděl, že to nestojí za moc?

Jo, já jsem vždycky na to pódium vlezl s tím, že je dost velká šance, že to nebude ono.

 

Jak se s tím dá žít?

Máš tu perspektivu. Říkáš si, že oni se to taky nenaučili přes noc.

 

Ale taky máš tu perspektivu, že drtivá většina lidí z jiných kultur se to nenaučí nikdy, protože s tou hudbou nevyrůstali…

Ale jo, jsou příklady, kdy to zvládli. Já si nemyslím, že to je exkluzivně majetek lidí, kteří nějak vypadají. Jen v Americe je to tak, že lidé, kteří nějakým způsobem vypadají, mají rádi určitý typ hudby a od dětství se mu věnujou. Ale je pravda, že to byl několik let permanentní pocit dohánění a částečně trvá dodnes. Stále vidím, že mám mezery. Mě ta hudba ale strašně okouzlila a moc jsem chtěl být její součástí a to mě hnalo dopředu.

 

V roce 2017 jsi získal cenu Grammy za doprovod Gregoryho Portera, letos jsi s jeho albem znovu nominován. On si tě ale nevybral, byls mu vlastně přidělen na jeho pražském koncertu… Jak to bylo dál?

Po hraní v Praze mě pozvali do studia, abych se přišel podívat na nahrávání alba. Tam jsem se seznámil s jeho producentem a zjistili jsme, že je sběratelem evropského jazzu a zná mé jméno. Když pak nahrávali další album, tak mě ten producent přizval a Gregory souhlasil. Myslel jsem, že tím to končí, ale oni pak zavolali, jestli nechci na turné, a pak na další.

 

Hraní v Royal Albert Hall

Takhle to zase vypadá, že v tomto případě šlo všechno hladce a ani ses nemusel moc snažit…

No hladce, moje první hraní na turné bylo rovnou ve slavné Royal Albert Hall v Londýně. Pro ně to byl několikastý koncert, pro mě s nimi první. Tady v Česku jsem hostoval jen na čtyři písničky, o dva roky později jsem s ním natočil úplně jiné tři písničky na album, a pak najednou jedem a celý koncert. Na YouTube jsem si našel záznam jejich koncertu a z něj jsem se to učil. Pastor mi dal klíče od kostela a já tam chodil v šest ráno cvičit, učit se vše zpaměti a k tomu vymýšlet svoje party, které by fungovaly.

 

Vy jste spolu vůbec nezkoušeli?

To nešlo, oni už byli na turné, přijeli odněkud z Německa a já byl objednaný jen na turné ve Velké Británii. Přijel jsem do Royal Albert Hall a Gregory jen říká: „No tak slyšíš, ne? Hraj.“ A já: „Jojo, jasně.“ Měl jsem malý diktafon, na který jsem si nahrával všechny koncerty. A když pak kluci chodili spát, odpočívali v letadle nebo chrápali v dodávce, já poslouchal místa, kde to nesedělo, a koumal, jak to zlepšit.

 

Takže zase dřina?

To jo, ale výsledek je, že si mě nechal, zaměstnal mě na full time a poslední turné už nechtěl hrát bez Hammondek. Chvilku trvalo vymyslet si v té hudbě svůj vlastní životní prostor, ale teď mi ho už rádi dají. Nový repertoár z posledního alba už zahrnuje Hammondky ve dvou třetinách písní. Navíc celá kapela je moc fajn, chytrý, hodný a dobrý muzikanti. Což je velký požehnání.

 

Z toho zmíněného alba je nominace na druhé Grammy. Klapne to?

Možná. Mám pak ještě jednu nominaci s kamarádama ze soulový kapely The Baylor Project. Produkoval jsem jim písničku a oni pak volali s tím, že je také nominovaná.

 

Takže budou možná tři do sbírky?

Já jsem popravdě úplně vděčnej za ty nominace a stačí mi to. Když budou, budu neskutečně rád, ale když nebudou, jsem už opravdu spokojenej.

 

Kam dál bys mohl jít? Jedna doma a další dvě nominace Grammy během čtyř let…

Cíle mám furt stejný. Já chci hrát a psát dobrou hudbu, která mě baví, s lidma, který jsou fajn. To je celej můj cíl. A vydělat si tím nějaký peníze.

 

Co máš v plánu v nejbližší době?

Teď budu znovu dělat hudební režii Koncertu pro kuře Pomozte dětem, s kapelou Greatest Hits 4000 připravujeme album, určitě něco podniknu s Romanem Holým (frontman skupin J.A.R. a Monkey Business – pozn. red.) a s úžasným muzikantem 7krát3 děláme písničku na nový album a možná budeme dělat i něco víc. A budu si připravovat program na sólo album s varhanama.

 

Jaké bude?

Původně jsem si říkal, že budu hrát věci, který už existují, převzatý písničky. Ale teď jsem zjistil, že mě asi nejvíc baví psát něco vlastního. Covery tam sice asi také budou, ale jsem najednou inspirovanej a potřebuje to ven. Mám co říct a už tomu zase věřím.

 

Nevěřil sis?

Hodně dlouho, poslední čtyři roky jsem dělal věci vždy s někým, například se zpěvačkou Kennedy (v USA vystupuje mimo jiné s kapelou Kennedy Administration – pozn. red.). V kapele je mým úkolem být sideman, to znamená zajišťovat, aby ten, kdo je vpředu, zněl líp. Vystrkovat růžky, ale jen na vhodných místech. Jako když někoho doprovodíš na procházku, nepotřebuješ ho převyšovat. Pasovat se dopředu do role někoho, kdo říká „Hele, tohle je moje“, mi chvilku trvalo, asi hlavně mentálně. V hlavě jsem měl vždy spoustu nápadů, ale teď jsem konečně přesvědčenej, že to má cenu. Dlouho jsem si říkal, že skvělý hudby je už beztak všude dostatek, ale teď i rád ukážu něco svého.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama